20 Cdo 3301/2009
Datum rozhodnutí: 23.08.2011
Dotčené předpisy: § 118a o. s. ř.




20 Cdo 3301/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobců a) Ing. V. M. , b) MUDr. J. M. , c) P. M. , zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 7/391, a d) ATECHRY, a.s. v likvidaci , se sídlem v Kladně, Pekařská 1/360, identifikační číslo osoby 64829456, proti žalovanému Ing. B. V. , zastoupenému JUDr. Emílií Haškovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Saskova 1479, o určení neexistence vlastnictví žalovaného a určení vlastnictví žalobkyně d), vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 11 C 108/2007, o dovolání žalobců a) c) proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 12. 2008, č. j. 29 Co 412/2008-87, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze z 3. 12. 2008, č. j. 29 Co 412/2008-87, se v napadené části, tj. vyjma 2. odstavce výroku, jímž byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovaným, a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky zrušen, a kterým byla věc v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze 7. 4. 2008, č. j. 11 C 108/2007-53, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobci a) c) a žalovaným, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze 7. 4. 2008, č. j. 11 C 108/2007-53, okresní soud zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný není vlastníkem tam specifikovaných bytových jednotek a spoluvlastníkem společných částí domu, v němž se byty nalézají, a aby bylo naopak určeno, že vlastníkem bytových jednotek a spoluvlastníkem společných částí domu je žalobkyně d) (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o povinnosti žalobců k zaplacení soudního poplatku (výrok III.). Své rozhodnutí s poukazem na ustanovení § 336l odst. 2 a 336m odst. 2 o. s. ř. odůvodnil závěrem, že žalovaný jako vydražitel nabyl vlastnictví k dražené nemovitosti (tam specifikovanému domu č. p. 3212, v němž se předmětné byty č. 19 a 22 nacházejí) dnem právní moci usnesení o příklepu a zaplacením nejvyššího podání. Pokud žalobci dražbu zpochybňovali i tím, že žalobce a) před dražbou zaplatil jistinu, tato skutečnost podle okresního soudu nemůže jít v neprospěch vydražitele, který učinil nejvyšší podání a ve lhůtě je zaplatil.
K odvolání všech žalobců krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ve vztahu mezi žalobci a) c) a žalovaným a ve výroku III. o soudním poplatku potvrdil (odstavec 1 a 3), ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovaným a výroku II. o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (odstavec 2) a ve vztahu mezi žalobci a) c) a žalovaným rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (odstavec 4). Své rozhodnutí odůvodnil výlučně (srov. předposlední odstavec čtvrté strany rozsudku na č. l. 90, v němž odvolací soud zdůrazňuje, že poněvadž žalobci a/ c/ svůj naléhavý právní zájem na žalovaném určení neprokázali se již nemusel ve vztahu k nim zabývat dalšími otázkami platnosti či neplatnosti předmětné dražby ) nedostatkem naléhavého právního zájmu žalobců a) c) , vyvozeným ze skutečnosti, že ti, jak o sobě sami v žalobě tvrdí, jsou (pouhými) uživateli bytových jednotek, takže na jejich právním postavení k předmětným nemovitostem by se, ani pokud by byla všechna jejich další tvrzení shledána po právu, v žádném případě nic nezměnilo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) c) dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda lze chránit nepoctivého vydražitele, který vydražil nemovitost v nepoctivě provedené dražbě, před původním vlastníkem. Podle jejich názoru konstantní judikatura neřeší situaci, kdy vydražitel a dražitel jednají nepoctivě, resp. podvodným způsobem a uskuteční dražbu, která vůbec proběhnout neměla. Za zásadně právně významnou považují i otázku, zda oprávnění nájemci bytů, které mají být po prohlášení vlastníka nemovitosti (zde žalovaného jako vydražitele) a po jejím rozdělení na jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. převedeny do vlastnictví stávajících oprávněných nájemců, mají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva původního vlastníka domu, který pozbyl vlastnictví právě v důsledku nepoctivě provedené dražby. Nesprávnost právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřují v tom, že odvolací soud podle jejich názoru nesprávným způsobem posoudil procesní pozici všech tří dovolatelů, nepřiznal-li jim naléhavý právní zájem, a to ani za situace, kdy jim jde doslova o střechu nad hlavou, tj. o realizaci základního lidského práva chráněného ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami, a to práva bydlení. Nesprávný je podle nich i právní závěr soudů obou stupňů, že je třeba chránit nepoctivého vydražitele před poctivým původním vlastníkem. Druhý dovolací důvod, a to vadu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pak spatřují v neprovedení navržených důkazů, zejména výslechem jimi navržených svědků a spisem soudního exekutora, jež by umožnily učinit závěr o nepoctivě provedené dražbě.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání; pokud by žalovaným skutečně šlo jen o realizaci jejich základního lidského práva (bydlení) chráněného ústavou, Listinou a mezinárodními smlouvami , zcela jistě by využili pro ně velmi výhodnou první nabídku k odkoupení svých bytů ze září roku 2005, a to prvního bytu o výměře 50 m2 za cenu 375.000,- Kč a druhého bytu o výměře 64,2 m2 za 481.500,- Kč (tj. 7.500,- Kč za 1 m2). Podle jeho názoru nelze nevidět, že žaloba nebyla podána po dražbě v roce 2004, ale (24. 10. 2007) teprve poté, co žalobci nevyužili svého práva na přednostní nabytí svých bytů na základě nabídek učiněných jim podle zákona č. 72/1994 Sb. Marným uplynutím lhůt jejich právo na přednostní nabytí bytu zaniklo, takže předmětné byty lze prodat třetí osobě, a žalobci se podle jeho názoru právě proto snaží zpochybnit jeho vlastnické právo k řádně vydražené nemovitosti.


Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné (podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je. I když je totiž rozsudek odvolacího soudu v napadené části formulován jako potvrzující, po obsahové stránce jde o rozhodnutí měnící, jelikož odvolací soud oproti soudu prvního stupně, jenž se věcí zabýval meritorně určovací žalobu zamítl výlučně pro nedostatek naléhavého právního zájmu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod poř. č. 210).

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V rozsudku z 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod poř. č. 209, Nejvyšší soud přijal závěr, že nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. Týž závěr Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, publikovaném v témže časopise č. 3, ročník 2004 pod poř. č. 49, v němž dále vysvětlil, že v systému neúplné apelace (o nějž jde v souzené věci) odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle § 118a o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu § 212 odst. 5 jen tehdy, jestliže účastník na poučení nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud. Stejný názor zastává i literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I., § 201-376, Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1725 s.), která zdůrazňuje, že v odvolacím řízení založeném na systému neúplné apelace odvolací soud nemůže postupovat podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3; výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v ustanovení § 205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (podle něhož skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch, a že nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 3) se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch nikoli proto, že by (podle závěru soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemenu důkazní, ale proto, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci, a odvolací soud sám nemohl zjednat nápravu poskytnutím poučení podle § 118a odst. 1, 2, nebo 3, neboť by to v rozporu s ustanovením § 213b odst. 1 vedlo k uplatnění nových skutečností nebo důkazů, ačkoli to ustanovení § 205a o. s. ř. neumožňuje.

V § 213b odst. 2 (viz tamtéž) se proto stanoví, že porušení § 118a odst. 1, 2 nebo 3 v řízení před soudem prvního stupně je vadou řízení, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, tedy že řečeno jinak vadou řízení před soudem prvního stupně je z pohledu odvolacího řízení nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 jen tehdy, vyplývá-li možné odlišné právní posouzení než podle účastníkova právního názoru z (jiného) právního názoru odvolacího soudu. Ten je totiž v tomto případě považován za příčinu toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost. Protože ta je založena na objektivním principu a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně objektivně vzato bez ohledu na jeho příčinu k porušení § 118a, a uvedená vada řízení musí proto mít v tomto případě za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1.
Týž závěr zaujala soudní praxe. Ve shora citovaném uveřejněném rozsudku z 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, Nejvyšší soud (kromě výše uvedeného) uzavřel, že dospěje-li odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, že ze žalobcových tvrzení nevyplývá existence naléhavého právního zájmu na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., může k novým skutečnostem, které žalobce o tom uplatnil až v odvolacím řízení, přihlédnout, jen nebrání-li mu v tom zákaz formulovaný v ustanoveních § 205a, 211a a 213 odst. 3 o. s. ř.; jinak rozhodnutí soudu prvního stupně zruší pro vadu řízení spočívající v absenci poučení dle § 118a o. s. ř., která nemohla být zhojena v odvolacím řízení.


Z § 213b odst. 2 současně plyne, že porušení § 118a odst. 1, 2 a 3 ze strany soudu prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu. V ostatních případech (o nějž však viz výše v souzené věci nejde) totiž občanský soudní řád vyžaduje, aby odvolací soud chybný postup soudu prvního stupně napravil, a aby provedl též důkazy, které by účastníci na základě řádně poskytnutého poučení označili. Nesplnění poučovací povinnosti zákon v těchto případech nepovažuje za vadu řízení, a tedy odvolacímu soudu ani neumožňuje, aby jen z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

Protože tedy řízení před soudem prvního stupně trpí výše uvedenou vadou, jež pro odlišný názor krajského soudu nemohla být odstraněna (zhojena) v odvolacím řízení, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části i rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobci a) c) a žalovaným, bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 druhé věty o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle posledně citovaného ustanovení vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, v němž bude nutno zabývat se i (dosud odvolacím soudem neřešenou) otázkou, zda z hlediska zkoumání existence naléhavého právního zájmu může být úspěšná žaloba žalobců a) c) na určení neexistence vlastnictví žalovaného, domáhají-li se titíž žalobci stejnou žalobou určení existence vlastnictví žalobkyně d) k týmž věcem.

Pro úplnost dovolací soud připomíná svůj rozsudek z 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 2001, pod poř. č. 58, v němž vyjádřil názor, že na určení vlastnictví k nemovitosti může mít naléhavý právní zájem nejen osoba, jež rozhodnutí soudu podle § 80 písm. c) o. s. ř. potřebuje pro zápis svého (tvrzeného) vlastnictví do katastru nemovitosti, ale například též nájemce nemovitosti.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2011 JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r. předseda senátu