20 Cdo 3300/2007
Datum rozhodnutí: 23.07.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 3300/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně

JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. V., zastoupeného advokátem, proti povinné J. V., zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 E 76/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, č. j. 28 Co 141/2007-22, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení 1 547,- Kč.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 8. 12. 2006, č. j. 19 E 76/2006-6 (jímž okresní soud nařídil podle svého vykonatelného rozsudku ze dne 8. 2. 2006, č. j. 11 C 372/2004-31, výkon rozhodnutí vyklizením označených prostor a přestěhováním povinné do blíže specifikovaného náhradního bytu a uložil povinné nahradit oprávněnému náklady řízení), a zavázal povinnou k úhradě nákladů odvolacího řízení 2300,- Kč. Odvolací soud uzavřel, že § 712 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), kvalifikuje jednotlivé bytové náhrady (náhradní byt, náhradní ubytování, případně přiměřený náhradní byt) a přístřeší z hlediska jejich minimální vybavenosti, respektive přiměřenosti poměrům vyklizovaného. Je-li pro vyklizovaného zajištěna bytová náhrada ve vyšší než stanovené kvalitě, nelze považovat bytovou náhradu za nezajištěnou a nelze v tom spatřovat ani rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ). Má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvádí, že vyklizení je (dle exekučního titulu) vázáno na zajištění náhradního bytu a nikoli přiměřeného náhradního bytu . Nemá se jednat o byt zásadně rovnocenný vyklizovanému či dokonce kvalitativně jej převyšující, jak tomu v daném případě je (což znamená zvýšení nákladů bydlení nad finanční možnosti dovolatelky). Podlahová plocha i počet místností přesahuje potřeby povinné, přičemž oprávněný a současně i vlastník zajištěného bytu odmítl povinné umožnit, aby s ní ve společné domácnosti žila i třetí osoba, spolupodílející se na nákladech bydlení. Zajištěný byt nebyl ani v nalézacím řízení shledán odpovídajícím, a proto nebylo rozhodnuto o vyklizení právě do tohoto bytu. Dovolatelka v mezidobí z vlastní iniciativy uzavřela s obcí H. nájemní smlouvu k bytu v domě s pečovatelskou službou, kam se dne 27. 2. 2007 přestěhovala. Tím podle jejího názoru odpadly i důvody výkonu rozhodnutí vyklizením. Dovolatelka rovněž napadla dovoláním postup odvolacího soudu, který rozhodoval bez nařízení jednání a ani nezaslal povinné k vyjádření stanovisko oprávněného, v čemž spatřuje (s odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 328/2004) vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V závěru dovolání namítá, že soudy nesprávným způsobem vyhodnotily provedené důkazy, v důsledku čehož učinily nesprávná skutková zjištění a vyvodily nesprávný právní názor. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí včetně jemu předcházejícího usnesení soudu prvního stupně.

K dovolání se vyjádřil oprávněný. Dovolání má za nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí není zásadního právního významu. Trvá na tom, že zajištěný náhradní byt, jehož existenci doložil již soudu prvního stupně notářským zápisem, splňuje kritéria § 712 odst. 2 občanského zákoníku, neboť i přiměřený náhradní byt vždy splňuje též kritéria náhradního bytu . Uvedl, že povinná určené prostory již vyklidila počátkem května 2007, a navrhl, aby soud dovolání zamítl a přiznal oprávněnému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatelka žádné argumenty ve prospěch názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního právního významu, nepřednesla a z hodnocení námitek v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze.

Podkladový rozsudek vázal povinnost povinné vyklidit byt v prvním patře domu v H. na zajištění náhradního bytu. Podle § 712 odst. 2 občanského zákoníku náhradním bytem je byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Současně náhradní byt jakožto druh bytové náhrady musí být buď podle místních podmínek zásadně rovnocenný s bytem, který má být vyklizen (přiměřený náhradní byt), nebo se může jednat o byt o menší podlahové ploše, nižší kvality a méně vybavený. Protože se kvalitativní a kvantitativní znaky náhradního bytu odvíjejí od vyklizovaného bytu, je zřejmé, že v rozhodujících znacích nemá vyklizovaný byt převyšovat. Tímto způsobem jsou obecně stanoveny meze, v jakých je třeba náhradní byt zajistit. Z uvedeného logicky vyplývá, že i v případě, kdy je vyklizení bytu vázáno na zajištění náhradní bytu, lze jako náhradu zajistit byt, který je zásadně rovnocenný s bytem vyklizovaným.

Námitka dovolatelky, že náhradní byt svými znaky převyšuje v hlavních znacích byt vyklizovaný, zůstala pouze v obecné rovině. Důvodná není ani námitka finanční náročnosti zajištěné bytové náhrady. Je výrazem ustálené soudní praxe, že výše nájemného (popř. úhrad za plnění spojená s užíváním bytu) je třeba posuzovat ve vztahu k vyklizovanému bytu, nikoliv ve vztahu k sociálním poměrům povinného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2488/2005).

Námitkou, že byt v domě v H. vyklidila, dovolatelka uplatnila nové skutečnosti, k nimž v dovolacím řízení přihlédnout nelze (§ 241a odst. 4 o. s. ř.

Konečně námitkou nesprávného postupu odvolacího soudu (spočívajícího ve vydání rozhodnutí bez předchozího jednání a v nezaslání stanoviska oprávněného povinné k vyjádření) dovolatelka uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však, jak bylo již výše uvedeno, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyjma výjimečného případu, o který zde nejde, kdy otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu - založit nemohou. Dovolací soud je zohlední jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), a tento předpoklad v projednávaném případě, kdy napadené rozhodnutí není zásadního právního významu, naplněn není.

K (nekonkrétní) výhradě dovolatelky, směřující k nesprávnosti hodnocení provedených důkazů, soud dodává, že hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným z taxativně vymezených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2, 3 o. s. ř.). Na jeho nesprávnost lze totiž usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř. jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady oprávněného tvoří odměna advokáta ve výši 1000 Kč (§ 12 odst. 1 bod 2., § 14 odst. l, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), náklady hotových výdajů 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhrada za daň z přidané hodnoty 247,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. července 2009

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu