20 Cdo 33/2003
Datum rozhodnutí: 23.10.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 33/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. d., a. s., proti povinné C., a. s., pro 33.826,60- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pobočky v Krnově pod sp. zn. 2 E 923/99, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2002, č.j. 9 Co 340/2002-34, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 24. 8. 1999, č.j. 2 E 923/99-5, kterým Okresní soud v Bruntále pobočka v Krnově nařídil podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 1996, sp. zn. 1 Ro 443/95 k vydobytí pohledávky ve výši 33.826,60- Kč s 15 % úroky od 5. 5. 1994 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení (1.386,- Kč) a exekučních nákladů (728,- Kč) výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal povinnou (pasivně) věcně legitimovanou, neboť uzavřel, že vymáhaný dluh na ni prostřednictvím F. n. m. ČR přešel z osoby platebním rozkazem zavázané (S., st. p.,) a že přechod závazku vyplývá ve smyslu § 256 odst. 2 občanského soudního řádu přímo z právního předpisu (§ 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů). K námitce promlčení, kterou povinná vznesla, v daném stadiu řízení nepřihlédl.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná (zastoupena advokátem) dovoláním, jímž oponuje (právnímu) závěru o přechodu vymáhané pohledávky a jako na vadu řízení poukazuje na okolnost, že soud prvního stupně usnesení, kterým výkon nařídil, neodůvodnil. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud ač rozhodoval po 1. 1. 2001 odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému 24. 8. 1999 projednal a rozhodl o něm v souladu s částí dvanáctou, hlavou I, bodem 15, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle dosavadních právních předpisů (to vyplývá bez ohledu na formu záhlaví /složení senátu/ a poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání zejména z toho, že ustanovení § 256 odst. 2 občanského soudního řádu aplikoval ve znění účinném do 31. 12. 2000). Je-li namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen o.s.ř. ) použít i pro dovolací řízení, včetně posouzení přípustnosti dovolání (viz část dvanáctá, hlava I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolání povinné je včasné (srov. usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2003 pod č. 7); přípustné však není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení § 238a o.s.ř.; o žádný z případů zde uvedených však v projednávané věci nejde. Použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).

Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 239 o.s.ř., protože odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a povinná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinila (odstavec 2/).

Protože vady řízení (tzv. zmatečnosti), s nimiž ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) a k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a ze spisu se nepodávají ( jinou vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou dovolatelka spatřuje v nedostatku odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, by dovolací soud i kdyby jí bylo řízení zatíženo mohl zohlednit jen, bylo-li by dovolání přípustné, což v daném případě splněno není), lze uzavřít, že dovolání podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu přípustné není; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) aniž se mohl zabývat věcnými námitkami dovolatelky odmítl (§ 243b odst. 4, věta první, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř. (oprávněné, které právo svědčí, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. října 2003

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu