20 Cdo 3276/2006
Datum rozhodnutí: 24.07.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 3276/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města L., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. M., pro 1 700,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 E 1415/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2006, č. j. 11 Co 88/2006-27, takto:


Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2006, č. j. 11 Co 88/2006-27, a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 1. 2006, č. j. 2 E 1415/2004-20, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 27. 1. 2006, č. j. 2 E 1415/2004-20, jímž okresní soud zamítl návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí a nařídil podle rozhodnutí oprávněného - bloku na pokutu ze dne 18. 6. 2003, č. A 00190179 série CA/1995, příkazu Městského úřadu L. ze dne 31. 8. 2004, č. j. 906/04/OS VE/PD, a příkazu Městského úřadu L. ze dne 25. 4. 2005, č. j. 272/05/OS ŽU/PD, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného. Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy oprávněný podává návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem 1/6 několika nemovitostí pro uspokojení pohledávky v částce 1 700,- Kč, aniž by byly osvědčeny skutečnosti o možnosti vedení jiného způsobu výkonu rozhodnutí, či zjištěny jiné okolnosti (insolventnost, resp. nemajetnost povinného atd.), lze konstatovat, že v takovém případě jde o zjevný nepoměr mezi navrhovaným způsobem výkonu rozhodnutí a výší vymáhané pohledávky, a soud tak může nařídit podle ustanovení § 264 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem. Nelze sdílet názor oprávněného, že realizace výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí je nepřiměřeně dlouhá a v mizivém procentu úspěšná, když naopak při nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí je třeba činit větší množství úkonů a pokud jde o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, nelze bez dalšího předjímat jeho neúspěšnost.


V dovolání jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. namítá oprávněný nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť danou problematiku řeší v zásadním rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Poměr mezi výší pohledávky a cenou předmětu určeného k jejímu uspokojení není jediným hlediskem, které by soud měl zvažovat, ale je především podstatné, zda je v tom kterém případě možné nařídit výkon rozhodnutí jiným způsobem, a to takovým, který by efektivně vedl k uspokojení oprávněného. Jestliže nemá mít dlužník větší práva než věřitel, je třeba jej při splnění podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí nařídit navrženým způsobem. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. přípustné, neboť napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, ten se připíná k otázce, zda prodej nemovitostí je zřejmě nevhodným způsobem výkonu rozhodnutí (§ 264 odst. 1 o. s. ř.), a zda tedy odvolací soud při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu posuzovat lze uplatnil právní názor nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.


V soudní praxi je jednota (viz kupř. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí , ze dne 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, je-li navržen výkon rozhodnutí jejich prodejem, je podle ustanovení § 264 odst. 1 o. s. ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu; jeho zjištění samo o sobě postup podle tohoto ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. nařízení výkonu jiným vhodným způsobem) neodůvodňuje, neboť soud musí současně uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon způsobem jiným, který nejen povede k naplnění účelu výkonu (uspokojení vymáhané pohledávky), nýbrž i v přiměřené době. V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím.


Při nařízení výkonu rozhodnutí však nelze na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným; naopak je na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že je způsobem nevhodným; může tak učinit v odvolání proti nařízení výkonu rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002) nebo návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 2, ročník 2004 pod č. 38).


Zřejmá nevhodnost způsobu výkonu ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 o. s. ř. (o jiné případy takové nevhodnosti, předjímané ustanovením § 263 odst. 2, resp. § 264 odst. 2 o. s. ř. zde zjevně nejde) je tedy relevantní jen tehdy, jestliže již oprávněný sám (v návrhu na nařízení výkonu) zprostředkuje soudu - též - informaci o jiných možných (a efektivních) způsobech, případně je-li tato informace soudu dostupná z jeho úřední činnosti (což v dané věci nebyla), nebo uplatní-li ji povinný, měl-li tu výjimečnou příležitost (srov. § 253 odst. 1, 2 o. s. ř.), předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen. V opačném případě soud nařídí výkon rozhodnutí navrženým způsobem.


Ač je odvolacímu soudu shora citovaná judikatura známa, rozhodl v rozporu s ní, neboť dospěl k závěru, že soud je ve stádiu nařízení výkonu rozhodnutí oprávněn i bez námitky povinného posoudit poměr vymáhané pohledávky a ceny předmětu výkonu rozhodnutí a shledá-li jej nepřiměřeným, je oprávněn nařídit výkon rozhodnutí jiným způsobem, který mu připadá vhodný. Tím nepřímo požaduje po oprávněném, aby chce-li se vyhnout nařízení výkonu rozhodnutí jiným způsobem prokázal, že jiný vhodný způsob neexistuje.


Úvaha na téma, který ze způsobů výkonu rozhodnutí prodej podílů nemovitostí nebo prodej movitých věcí je účinnější a v kratší době povede k vydobytí pohledávky s příslušenstvím, je za situace, kdy okolnosti nevhodnosti oprávněným navrženého způsobu se ze spisu nepodávají, bezcenná.


Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. přezkoumal rovněž postup soudů v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení a zjistil, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tu lze spatřovat v okolnosti, že odvolací soud věcně rozhodl o odvolání, ačkoli usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dosud nebylo doručeno povinnému (§ 210 odst. 3 o. s. ř.).


Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.), a jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).


Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).


O nákladech vzniklých dovolateli v dovolacím řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. července 2007


JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.


předsedkyně senátu