20 Cdo 3262/2007
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 3262/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky Úřadu práce ve F.-M., proti povinnému P. R. M., pro 50 000 Kč s přísl., prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 E 1792/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2006, č.j. 19 Co 389/2006-27, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 29. 11. 2005, č. j. 11 E 1792/2005-6 (jímž okresní soud nařídil podle vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 4. 1997, č.j. Ro 1107/97-4, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 50 000,-Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 12. 1996 do zaplacení, smluvní pokuty 5 000,-Kč a nákladů výkonu rozhodnutí) tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že výkon rozhodnutí byl nařízen, aniž pro to byly splněny zákonné předpoklady, neboť platební rozkaz byl vydán proti P. H. a oprávněná nedoložila způsobem uvedeným v § 256 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), přechod povinnosti z exekučního titulu listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem (oprávněná má k dispozici pouze neověřenou kopii smlouvy o prodeji podniku ze dne 27. 11. 1997, jíž mělo dojít k převodu povinnosti z exekučního titulu ze žalovaného P. H. na P. Ch., tj. po změně příjmení P. R. M., kvůli níž byl zastaven výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, vedený proti P. H.).


Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. Nesouhlasí s tím, že soud vzal za základ nepravdivá tvrzení povinného, že žádnou smlouvu o prodeji podniku nesjednal . Odmítá, že neprokázala přechod povinnosti z exekučního titulu na P. R. M., když dala soudu k dispozici vedle kopie smlouvy i informaci o tom, že obsah a originalita této listiny byly přezkoušeny v řízení vykonávacím u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 28 E 1307/98 a také u odvolacího soudu v Ostravě v řízení pod č. j. 9 Co 810/2000 . Soud v daném případě dospěl k závěru, že u pohledávky z platebního rozkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku č.j. Ro 1107/97-4 z 14. 4. 1997 došlo ke změně v osobě dlužníka a podle názoru dovolatelky tuto skutečnost nezpochybnitelně konstatoval . Podle oprávněné občanský soudní řád výslovně nestanoví, že jako důkaz může sloužit pouze originál listiny, kromě toho soud měl použít k důkazu spisy okresního a krajského soudu, na něž oprávněná odkazovala. Dále poukázala na § 121 o. s. ř., podle něhož není třeba dokazovat skutečnosti soudu známé z jeho činnosti, a namítá, že soud mohl vyslechnout svědky účastníky smlouvy o prodeji podniku - a notářku, jež jejich podpisy úředně ověřila. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. není důvodné.


Oprávněná, aniž ohlašuje konkrétní zákonný dovolací důvod, vytýká svými argumenty jednak nesprávný postup soudu, podřaditelný pod dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a současně i dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).


Jelikož existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o. s. ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že oprávněná neprokázala přechod vymáhaného práva z vykonávaného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).


Domáhá-li se nařízení výkonu rozhodnutí jiná osoba, než která je v něm označena jako oprávněná, nebo směřuje-li návrh na nařízení výkonu rozhodnutí proti jiné osobě, než která je v něm označena jako povinná, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí (srov. § 256 odst.1 o. s. ř.). Zákon výslovně stanoví, že přechod povinnosti nebo práva lze prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu (§ 256 odst. 2 o. s. ř.). Na výkon rozhodnutí lze užít ustanovení předcházejících částí občanského soudního řádu pouze tehdy, není-li což se na daný případ nevztahuje - v části šesté uvedeno jinak (§ 254 odst. 1 o. s. ř.).


Nezbytnost předložení kvalifikovaných listin je dána principem formalizace předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí, jemuž odpovídá, že listinami dokládajícími sukcesi se neprovádí dokazování. O návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž soud rozhoduje zpravidla bez nařízení jednání (srov. § 253 o. s. ř.). O tom, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí (včetně předpokladů uvedených v § 256 o. s. ř.), se neprovádí dokazování. Splnění předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí je povinen prokázat soudu oprávněný; prokazuje-li oprávněný přechod práva nebo povinnosti písemnou smlouvou nebo jiným písemným právním úkonem, činí soud potřebné závěry jen ze samotné smlouvy nebo jiného právního úkonu (z listiny, v níž jsou obsaženy), popřípadě též z dalších listin, které oprávněný soudu předložil nebo které jsou soudu známy z obsahu spisu (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněném pod č. 165 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 593/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1073/96, uveřejněném pod č. 13 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, a co do ústavnosti těchto závěrů viz usnesení Ústavního soudu z 27. 3. 1996, sp. zn. III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, ročník 1996 na str. 551 553, v němž Ústavní soud zdůraznil zvláštní povahu exekučního řízení, jež není řízením nalézacím ve věci samé , a jehož účelem je pouze zajistit splnění povinnosti, o níž bylo v nalézacím řízení rozhodnuto pravomocným a vykonatelným titulem. Pro tuto zvláštní povahu nelze podle Ústavního soudu spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut, a že nebyly provedeny další jím navržené důkazy, porušení práv stanovených v článku 96 odst. 2 Ústavy ČR a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).


V projednávané věci soud vycházel ze skutečnosti, že oprávněná na výzvu soudu k doložení přechodu povinnosti z exekučního titulu předložila soudu pouze neověřenou kopii smlouvy o prodeji podniku, jež tak požadavky kladené § 256 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje. Oprávněná ve svém sdělení ze dne 4. 9. 2006 soudu rovněž uvedla, že originál smlouvy sama nikdy neviděla ani neměla k dispozici, nemá jej ani odpůrce P. H. a ani Okresní soud ve Frýdku-Místku, z jehož spisu předloženou kopii smlouvy pořizovala. Závěr odvolacího soudu byl tedy správný.


Pro úplnost je třeba uvést, že přechod povinnosti z exekučního titulu nelze považovat za prokázaný ani usneseními soudu, na něž oprávněná odkazovala, tj. ani usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku č.j. 28 E 1307/98-22 ze dne 4. 5. 2000, o zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy proti tvrzenému právnímu předchůdci povinného P. H., a ani usnesením Krajského soudu v Ostravě č.j. 9 Co 810/2000-31 ze dne 30. 11. 2000 (jež usnesení soudu I. stupně o zastavení výkonu rozhodnutí proti P. H. potvrdilo), konstatujícím možnost vést výkon rozhodnutí proti kupujícímu P. Ch. (resp. P. R. M.).


Správnost rozhodnutí se dovolatelkou uplatněnými argumenty nepodařilo zpochybnit; dovolání je nedůvodné a Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.).


O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. l a § 142 odst. 1 o. s. ř. (povinnému, který by měl právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a oprávněná na jejich náhradu právo nemá).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. června 2009


JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.


předsedkyně senátu