20 Cdo 3234/2008
Datum rozhodnutí: 28.04.2010
Dotčené předpisy: § 408 obch. zák.




20 Cdo 3234/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Apston Capital Limited , se sídlem Hannover Building, 4th Floor, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, identifikační číslo 408579, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinné M. L ., zastoupené JUDr. Antonínem Tichým, advokátem se sídlem v Příbrami II, Mariánské údolí 130, pro 1.015.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 23 Nc 5763/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2007, č. j. 19 Co 564/2007, 19 Co 565/2007 - 102, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2007, č. j. 19 Co 564/2007, 19 Co 565/2007 - 102, v části výroku, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. září 2007, č. j. 23 Nc 5763/2006 - 81, ve výroku, jímž byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 8. 2006, č. j. 23 Nc 5763/2006 - 12, byla nařízena exekuce na majetek povinné na základě vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 9. 1998, č. j. 7 Cm 32/96 - 24, k uspokojení pohledávky právní předchůdkyně oprávněné ve výši 1.015.000,- Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 81.704,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, jejímž provedením byla pověřena soudní exekutorka JUDr. Jaromíra Sedláčková, Exekutorský úřad Příbram. V průběhu exekučního řízení vznesla povinná námitku promlčení této pohledávky a současně navrhla odklad exekuce, přerušení exekučního řízení a zastavení exekuce.

Usnesením ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. EX 334/2006, jež nabylo právní moci dne 29. 8. 2007, rozhodla soudní exekutorka, že namísto dosavadní oprávněné České konsolidační agentury se sídlem Janovského 438/2, Praha 7, IČ 70109966, vstupuje do řízení oprávněná Apston Capital Ltd., se sídlem 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, identifikační číslo 408579.

Okresní soud v Příbrami v pořadí druhým usnesením ze dne 6. 9. 2007, č. j. 23 Nc 5763/2006 - 81, návrhy povinné na odklad exekuce a na její zastavení zamítl a Krajský soud v Praze shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně a usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2007, č. j. 23 Nc 5763/2006 - 84, jímž byl zamítnut návrh povinné na přerušení exekučního řízení, potvrdil.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 27. 11. 1992 uzavřela společnost Lero s.r.o. úvěrovou smlouvu, kterou povinná zajistila ručitelským závazkem (§ 303 a násl. obch. zák.), že rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 9. 1998, č. j. 7 Cm 32/96 - 24, jenž nabyl právní moci dne 16. 12. 1998, byla dlužníku společnosti Lero s.r.o. i ručitelce uložena povinnost zaplatit věřiteli dlužnou částku, že u Okresního soudu v Příbrami je pod sp. zn. 1 E 227/99 veden vůči povinné výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí a že na majetek společnosti Lero s.r.o. je u téhož soudu vedena pod sp. zn. 21 Nc 5522/2003 exekuce, přičemž obě tato řízení nebyla dosud skončena. Z exekučního titulu dále vyplývá, že pohledávka oprávněné (resp. její právní předchůdkyně), která je obchodněprávní povahy, se stala splatnou koncem června 1994. Odvolací soud dovodil, že dlužníkovi začala plynout desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák. od 1. 7. 1994, která neběžela po dobu trvání nalézacího řízení (§ 402 obch. zák.) od února 1996 do 16. 12. 1998, a že její běh pokračoval po doručení exekučního titulu do zahájení výkonu rozhodnutí proti povinné, čímž došlo k dalšímu stavení běhu promlčecí doby podle § 402 obch. zák. Vůči společnosti Lero s.r.o. došlo ke stavení promlčecí doby zahájením exekuce dne 14. 11. 2003, takže z desetileté promlčecí doby uplynulo 7 let a 7 měsíců. Protože tedy k promlčení pohledávky oprávněné vůči dlužníku (společnosti Lero s. r.o.) dosud nedošlo, neboť promlčecí doba ve smyslu § 402 obch. zák. přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení, nemohlo dojít ani k promlčení pohledávky oprávněné vůči povinné v daném exekučním řízení (§ 310 obch. zák.). Z těchto důvodů dospěl krajský soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že námitka promlčení vznesená povinnou není důvodná a že zákonné podmínky pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebyly splněny; stejně tak nejsou předpoklady pro odklad exekuce ani pro přerušení exekučního řízení. Proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že počala-li promlčecí doba poprvé běžet v roce 1994, skončila podle § 408 odst. 1 obch. zák. v roce 2004, a vymáhaná pohledávka je tak promlčena. Protože odvolací soud se při řešení otázky promlčení práva podle § 408 odst. 1 obch. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. usnesení tohoto soudu sp. zn. 20 Cdo 2911/2004), má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.

Oprávněná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s usnesením odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., daný tím, že odvolací soud vyřešil právní otázku promlčení práva vyplývajícího z obchodního závazkového vztahu a přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu podle § 408 zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ), v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 387 odst. 1 obch. zák. se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem.

Podle § 388 odst. 1 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.

Podle § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet; námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.

Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném pod č. 13/2006 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, dovodil, že bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003). Řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím řízení), přiznávajícího určité právo, tak musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé, v určitých případech prodloužené podle § 408 odst. 2 obch. zák. o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007). Ustanovení § 402 obch. zák. upravuje vliv zahájení soudního řízení (nalézacího) na stavení promlčecí doby tak, že promlčecí doba se zahájením soudního řízení (žalobou na plnění či žalobou na určení) staví. Podle ustálené soudní praxe se za úkon považovaný za zahájení soudního řízení pokládá žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). Vliv zastavení soudního řízení na běh promlčecí doby upravuje § 405 obch. zák., podle něhož se výslovně nevyžaduje, aby věřitel v řízení řádně pokračoval, tuto podmínku z něj lze však vyvodit. Pokud by totiž věřitel v řízení řádně nepokračoval, mělo by to za následek zastavení řízení soudem (tedy situaci, že nebude rozhodnuto ve věci samé ) a v takovém případě platí, že promlčecí doba nepřestala běžet, popřípadě může být o jeden rok prodloužena, jestliže v době skončení řízení již uplynula nebo do jejího uplynutí zbýval méně než rok (srov. Štenglová, I., Plíva. S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník, Komentář. 10., podstatně rozšířené vydání. Praha: C: H. Beck, 2005, s. 1134).

Jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí (a kde používá pojmu právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení ), je kogentní ustanovení § 408 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle něj promlčecí doba skončí bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona (tedy i bez ohledu na případy, kdy by jinak došlo k prodloužení promlčecí doby ze zákona) nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, případně prodloužené o další tři měsíce.

Se zřetelem ke komplexní povaze úpravy promlčení v obchodních závazkových vztazích (jež vylučuje subsidiární užití předpisů práva občanského) lze shrnout, že obchodní zákoník s návrhem na zahájení výkonu rozhodnutí (exekuci) účinky stavení běhu promlčecí doby práva již pravomocně přiznaného nespojuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007).

Aplikace § 402 až 407 obch. zák., uvedených v oddílu 4 s názvem Stavení a přetržení promlčecí doby, je v projednávané věci (týkající se promlčecí doby práva pravomocně přiznaného v soudním řízení) výslovně vyloučena § 408 odst. 1 obch. zák., jež stanoví konec obecné promlčecí doby bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku.

Jestliže tedy v daném případě začala promlčecí doba vymáhané pohledávky podle vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 9. 1998, č. j. 7 Cm 32/96 - 24, běžet ve smyslu § 408 obch. zák. dnem následujícím po její splatnosti, tj. dne 1. 7. 1994, a byl-li návrh na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 1.015.000,- Kč s příslušenstvím a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 81.704,- Kč podán dne 7. 8. 2006, stalo se tak po uplynutí desetileté promlčecí doby, neboť dříve zahájené řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) na základě téhož exekučního titulu nemůže tuto obecnou promlčecí dobu podle § 408 obch. zák. prodloužit. Protože pohledávka oprávněné je ke dni 1. 7. 2004 promlčena, a závěr odvolacího soudu, že k jejímu promlčení nedošlo, je tudíž nesprávný, neztotožňuje se dovolací soud ani s konečným závěrem odvolacího soudu, že předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 30. 10. 2009, nebyly splněny.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž naplněn. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedeném rozsahu zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na výrok usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto usnesení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), případně bude o náhradě nákladů rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2010


JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu