20 Cdo 322/2016
Datum rozhodnutí: 15.12.2016
Dotčené předpisy: § 358 odst. 1 obch. zák., § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.



20 Cdo 322/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD. , se sídlem v Londýně, 29 Harley Street, Suite B, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04575632, zastoupené Mgr. Davidem Metelkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Boleslavova 901/7, proti povinnému F. S. , H., zastoupenému Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, pro 100 000 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu 333,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 EXE 113/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 3. 9. 2015, č. j. 58 Co 237/2015-162, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 3. 9. 2015, č. j. 58 Co 237/2015-162, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 7. 4. 2015, č. j. 4 EXE 113/2012-146, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 29. 6. 2012 doplněný dne 8. 12. 2014. Uzavřel, že povinný projev započtení učinil v době, kdy jeho pohledávka již neexistovala (zanikla v důsledku rozpuštění společnosti SOLVE ONE LTD., do jejíchž práv a povinností nevstoupil žádný jiný subjekt), nebyl proto splněn základní předpoklad započtení spočívající ve vzájemnosti pohledávek. Povinný neprokázal, že došlo k zániku vymáhané pohledávky započtením jeho vlastní pohledávky, kterou měl dříve za postupitelem vymáhané pohledávky.
Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že povinný v dopise ze dne 29. 6. 2012 učinil vůči oprávněné jednostranný úkon započtení na dvě pohledávky oprávněné (tj. na směnečný peníz s příslušenstvím a na směnečnou odměnu). K započtení použil své dvě pohledávky na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a na náhradu nákladů odvolacího řízení, jejichž součet byl dle tvrzení povinného 852 554 Kč, ve skutečnosti však pouze 426 277 Kč. Pohledávky oprávněné měly tímto započtením zaniknout zcela, pohledávky povinného pouze ve výši 144 897,78 Kč. Z projevu vůle povinného však není zřejmé, zda úkon započtení učinil pouze z pohledávky na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (t. j. z částky 319 767 Kč) či jestli byla započítávána část z pohledávky na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (t. j. z částky 319 767 Kč) a současně i část z pohledávky na náhradu nákladů odvolacího řízení (t. j. z částky 106 510 Kč). Z úkonu započtení učiněného podle § 580 obč. zák. musí být přitom zřejmé, v jakém rozsahu (výši) jsou jednotlivé pohledávky započítávány. Tento údaj nelze z dopisů povinného ze dne 29. 6. 2012 vyčíst. Proto odvolací soud uzavřel, že předmětný úkon započtení je neplatný podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. S ohledem na tento závěr se pak již odvolací soud nezabýval dalšími odvolacími námitkami povinného ani důvody, pro které soud prvního stupně návrh povinného na zastavení exekuce zamítl.
Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, ve kterém namítá, že dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena otázka, zda představuje právo na náhradu nákladů řízení přiznané účastníku řízení vůči procesní protistraně jednu celkovou pohledávku sui generis, anebo zda práva na náhrady nákladů řízení před soudy různých stupňů představují samostatné pohledávky. Za nesprávný pokládá závěr odvolacího soudu, že se jedná o samostatné pohledávky. Dále za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje otázku, jaký význam má omyl o velikosti pohledávky při uskutečnění započtení, jestliže skutečná výše pohledávky osoby provádějící započtení je vyšší než pohledávka, na níž je započítáváno. Vyjasnění této otázky může mít význam za předpokladu, že se dovolací soud ztotožní s výkladem odvolacího soudu o samostatnosti pohledávek představujících náklady řízení přiznané účastníkovi před soudy různých stupňů. Dle jeho názoru chybné porozumění charakteru pohledávky na náhradu nákladů řízení, jež našlo svůj odraz v dopisech povinného ze dne 29. 6. 2012, jimiž povinný oznamoval započtení pohledávky, nemůže mít vliv na platnost tohoto právního jednání. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku ze dne 7. 9. 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-383, nekonstituoval právo na náhradu nákladů tak, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy že každému z úspěšných žalovaných (povinnému a jeho manželce D. S.) je třeba zaplatit 50 % nákladů řízení. Pokud odvolací soud při konstrukci výroku o nákladech řízení postupoval vadně, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži povinného, který se domníval, že k pohledávce na náhradu nákladů řízení je oprávněn společně a nerozdílně se svoji manželkou. Proto také nelze posoudit jeho písemné započtení jako neplatný právní úkon. Odvolacímu soudu rovněž vytýká při posuzování započtení přílišný formalismus. Navrhl proto, aby dovolací soud návrhu na zastavení exekuce vyhověl a exekuci zastavil.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že jednostranný úkon započtení je neplatný pro neurčitost, neboť povinný k započtení na dvě pohledávky oprávněné ve výši 144 897,78 Kč použil svou pohledávku v tvrzené výši 852 554 Kč, ovšem z předmětných rozsudků vyplývá pohledávka povinného pouze ve výši 426 277 Kč. Domnívá se, že povinný za oprávněnou vůbec nemá pohledávku na náhradu nákladu řízení z předmětných rozsudků, neboť jí měl za společnosti SOLVE ONE LTD., která ke dni 27. 12. 2011 zanikla bez právního nástupce, a tedy zanikla i příslušná pohledávka. Povinný přitom započtení vůči oprávněné učinil až dne 29. 6. 2012, tedy v době, kdy jeho pohledávka za společností SOLVE ONE LTD. již neexistovala. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále o. s. ř. .
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky určitosti úkonu započtení v případě, že započítávaná pohledávka spočívá v náhradě nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně, přičemž nejen součet těchto náhrad, ale i každá jednotlivě převyšují pohledávku, na níž jsou započítávány, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozhodovací činnost Nejvyššího soudu je jednotná v tom, že při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají [srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2004, pod pořadovým číslem 20) a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011 (uveřejněný pod číslem 56/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 422/2013].
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že povinný měl zápočet provést dopisem ze dne 29. 6. 2012, v němž uvedl: ze své pohledávky 852 554 Kč vyplývající z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-383, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 9. 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-388, a z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2009, č. j. 22 Cm 31/2004-300, započítávám částku 144 897,78 Kč na Vaši pohledávku v 144 897,78 Kč přiznanou směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2004, Sm 91/2004-8, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2009, č. j. 22 Cm 31/2004-300, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-383, jež existoval ke dni 12. 11. 2010 .
Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 7. 9. 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-383, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-388, mimo jiné změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2009, č. j. 22 Cm 31/2004-300, v jeho výroku III. tak, že žalobkyně (společnost SOLVE ONE LTD.) je povinna zaplatit žalovaným 2) a 3) (povinnému a D. S.) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 639 534 Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2) a 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 213 020 Kč (výrok III.), obojí k rukám advokáta žalovaných do tří dnů od právní moci rozsudku; rozsudek nabyl právní moci dne 8. 11. 2010.
Právo na náhradu nákladů řízení přiznané soudním rozhodnutím je svou povahou samostatným procesním nárokem. O náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti, přičemž nárok na náhradu nákladů řízení vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež má v tomto směru konstitutivní povahu (k tomu srov. Putna, M. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1009).
Byť náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhrada nákladů odvolacího řízení vychází z odlišné procesní situace (obě soudní instance jsou vedeny různými kritérii, mohou náklady nepřiznat, částečně přiznat, osud náhrad se může rozcházet před soudem prvního stupně může být úspěšný žalobce, před soudem odvolacím naopak žalovaný apod.), za situace, kdy je u obou přiznaných náhrad totožná osoba oprávněná i povinná, nelze na ně hledět jako na dvě odlišné pohledávky, ale jako na celek (a tedy jednu pohledávku), neboť se vztahují k jednomu soudnímu řízení časově vymezenému doručením žaloby (návrhu) soudu a právní mocí konečného rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší soud ve skutkově obdobné věci neshledal důvod pro dělení nákladů řízení na několik různých částek odpovídajících nákladům řízení v jednotlivých stupních řízení a uzavřel, že výklad, dle něhož náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem je nutné považovat za dvě samostatné pohledávky, by byl přepjatým formalismem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 323/2016).
K samotné určitosti projevu započtení v projednávané věci je třeba uvést, že náklady řízení byly přiznány jedním rozhodnutím, jež nabylo právní moci ve stejném okamžiku, jejich výše je z rozhodnutí zcela seznatelná a v čase neměnná (je vyloučeno např. přirůstání příslušenství). Stejně tak je z rozhodnutí zřejmé, že pohledávka povinného na náhradu nákladů řízení činí jednu polovinu nominální částky ve výrocích uvedené, neboť v případě, že je náhrada nákladů řízení přiznána více účastníkům, jedná se o pohledávku dílčí (a to rovněž jsou-li účastníky manželé), nikoli solidární ledaže by soud povinnost hradit náklady ve prospěch více účastníků výslovně uložil jako společnou a nerozdílnou [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1988, sp. zn. 3 Cz 41/88 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43, ročník 1990)]. Protože poměr účastenství není určen, náleží každému z účastníků náhrada rovným dílem. Omyl povinného ohledně způsobu (a tedy i výše) plnění je proto irelevantní, neboť i tato jedna polovina (426 277 Kč) převyšuje započítávanou pohledávku (144 897,78 Kč). Z tohoto hlediska proto nemůže být pochyb o určitosti (a konkrétní výši) pohledávky povinného vyplývající z předmětného rozhodnutí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených důvodů není správné, Nejvyšší soud je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2016

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu