20 Cdo 3214/2007
Datum rozhodnutí: 26.05.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 3214/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města P., proti povinnému S. U., zastoupenému advokátem, pro částku 52.404,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního stavu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 26 E 268/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 7. 2006, č. j. 19 Co 1781/2006-17, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 27. 3. 2006, č.j. 26 E 268/2006-7, kterým okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (svého rozsudku z 28. 4. 2005, č. j. 9C 99/2005-15). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k výkonu navržený titul je formálně i materiálně vykonatelný. Námitku povinného, že vymáhání dlužné částky je neodůvodněné, kvalifikoval jako v této fázi řízení nerozhodnou a vysvětlil, že ji povinný měl uplatnit v řízení nalézacím.

V dovolání aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti povinný namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle jeho názoru měl krajský soud jeho odvolání (č.l. 9 a 13) posoudit jako návrh podle ustanovení § 266 odst. o.s.ř. a tedy provedení výkonu rozhodnutí odložit, případně alternativně návrh na výkon rozhodnutí zamítnout postupem podle § 264 odst. 2 o.s.ř. .

Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Povinný však konkrétní argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Dovolatelova výtka, že odvolání proti usnesení soudu prvního stupně mělo být posouzeno jako návrh na odklad provedení výkonu rozhodnutí podle § 266 o.s.ř., nemá oporu ani v označení odvolání a jeho doplnění, ani v obsahu těchto podání ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř., jelikož je z nich nepochybné, že jimi povinný napadá usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí; s odvolacím argumentem věcné nesprávnosti podkladového rozsudku (exekučního titulu) se pak odvolací soud vypořádal standardním závěrem odpovídajícím ustálené judikatuře.

K dovolatelově námitce, že odvolací soud měl postupovat podle § 264 odst. 2 o.s.ř., dovolací soud připomíná, že výrazem ustálené soudní praxe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/2004 pod poř. č. 38) je to, že v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, není oprávněný povinen dokládat, že jím navržený způsob výkonu rozhodnutí je způsobem vhodným; naopak je na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že navržený způsob výkonu je ve smyslu § 264 odst. 1 o.s.ř. nevhodný, protože lze úspěšně postihnout jiné jeho majetkové hodnoty způsoby, který se jeví být vhodnějšími. Jelikož při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného zpravidla prostor, odsouvá se její prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia zastavení výkonu rozhodnutí (§ 268 odst. 1 písm. h/, § 269 odst. 1 o.s.ř.). Z toho plyne, že při nařízení výkonu rozhodnutí je zřejmá nevhodnost způsobu výkonu relevantní, jestliže vyplývá z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo z jiného podání oprávněného, jestliže se soud dozví jinak z úřední činnosti o vhodnějším způsobu výkonu, anebo jestliže námitku o jiných možných (a efektivních) způsobech uplatnil povinný, měl-li takovou výjimečnou příležitost (srov. § 253 odst. 1, 2 o.s.ř.). O takový případ však v souzené věci nejde a netvrdí to ani dovolatel.

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhrady by jinak měl právo (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu