20 Cdo 3180/2006
Datum rozhodnutí: 09.08.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 3180/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka


v exekuční věci oprávněné P. B., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, proti povinnému P. M., zastoupenému advokátem, pro 150 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. Nc 2846/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, č.j. 28 Co 488/2005-50, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Oprávněná je povinna do tří dnů od právní moci usnesení zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 825,- Kč k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne


17. 5. 2004, č.j. Nc 2846/2004-3 (jímž okresní soud nařídil podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, č.j. 49 Cm 109/2003-14, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. J. L., soudního exekutora), tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že podkladový rozsudek nebyl řádně doručen povinnému, neboť byl doručován na jinou adresu, než byla adresa jeho trvalého pobytu, na které se také zdržoval. Jak bylo v odvolacím řízení prokázáno, doložka vykonatelnosti, kterou je opatřen, není správná. Tento rozsudek tak není formálně vykonatelný a nejsou proto splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ).


V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.s.ř. ). Je přesvědčena, že závěr soudu o místě, kde se povinný v rozhodné době trvale zdržoval, není správný. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že se na adrese K. H., Dolní 355, v rozhodné době u své přítelkyně zdržoval. Povinný si v rozhodné době v adrese trvalého bydliště vyzvedl devět poštovních zásilek, současně si však ve stejné době dvanáct zásilek nevyzvedl. Dovolatelka je přesvědčena, že tak činil z důvodu vyhnout se soudním řízením. Vzhledem k tomu, že neměla možnost žádat o adresu povinného z centrální evidence obyvatel, uváděla ve svých podáních adresu, kterou sám povinný označil jako adresu svého podnikání. Podle dovolatelky bylo podkladové rozhodnutí řádně doručeno. Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a byly jí přiznány náklady dovolacího řízení.


Povinný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že mu podkladové rozhodnutí nebylo doručeno řádně, není pravomocné ani vykonatelné. Navrhl, aby dovolací soud zamítl dovolání jako nedůvodné a přiznal mu náklady dovolacího řízení.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).


Dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. není důvodné.


Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu o nedostatku formální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, odůvodněný závěrem, že je protože se povinný v předmětné době v místě doručování nezdržoval nebylo možno doručit uložením na poště podle § 46 odst. 4 o.s.ř. v rozhodném znění.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Závěr o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí je závěrem právním. Aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci odvolací soud po provedeném šetření zjistil, že exekučním titulem je rozsudek pro zmeškání Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, č.j. 49 Cm 109/2003-14, který byl povinnému doručován prostřednictvím pošty na adresu K. H., Dolní 355. Podle údajů na doručence byla zásilka dne 19. 11. 2003 na poště uložena a adresát byl o uložení vyrozuměn. Po uplynutí lhůty pro uložení byla zásilka s rozsudkem vrácena soudu jako nevyžádaná a rozsudek byl opatřen doložkou právní moci dne 29. 12. 2003. Podle § 46 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004 mohly nastat podmínky pro náhradní doručení uložením pouze za předpokladu, že se povinný v místě doručení skutečně zdržoval. Na základě provedených šetření a jejich zhodnocení (v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř.) dospěl odvolací soud k závěru, že tento předpoklad nebyl naplněn, neboť se povinný trvale zdržoval na adrese trvalého pobytu v K. H., Novomlýnská 534/10. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyložil ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. správně a v souladu s ustálenou soudní judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 690/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2132/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2661/2005), dovolací důvod uplatněný podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. naplněn není.


Nesprávnost, případně neúplnost skutkového zjištění soudu lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3 o.s.ř., případně § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Žádný z těchto dovolacích důvodů dovolatelka neuplatňuje; ač v dovolání ohlašuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., spíše (posuzováno podle obsahu) polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že bylo prokázáno, že v době doručování se povinný v místě doručování nezdržoval. Tato argumentace je ovšem kritikou samotného hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.


Pro úplnost je třeba zdůraznit, že je-li exekučním titulem rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, vychází soud především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§ 261 odst. 2 o.s.ř.), případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (§ 261 odst. 3 o.s.ř.); v případě pochybností je však oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané soudní rozhodnutí (zejména zjištění, zda rozhodnutí bylo řádně doručeno). Je ovšem výrazem ustálené soudní praxe, že záznam soudce na vyhotovení rozhodnutí založeném ve spise, že nastala jeho právní moc, který slouží pro následné vyznačování doložek o právní moci a vykonatelnosti na stejnopisech rozhodnutí (srov. § 24 odst. 1, 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů), nemá povahu rozhodnutí, jímž by byl exekuční soud vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2012/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 409/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1557/2004). Jestliže tedy soud v exekučním řízení vyvodí závěr z toho, že podkladové rozhodnutí oproti vyznačení právní moci soudem v nalézacím spisu není formálně vykonatelné (např. pro absenci účinného doručení subjektu, jemuž podle zákona mělo být doručeno), neporušuje (ať již ve vztahu k vyznačení právní moci nebo k výroku vykonávaného rozhodnutí) zásadu vyjádřenou v § 159a odst. 4 o.s.ř., nýbrž plní povinnost vyplývající z ustanovení § 251 o.s.ř.


Jelikož dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; povinný byl v dovolacím řízení úspěšný (dovolání oprávněné bylo zamítnuto), a proto mu přísluší náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhlášky ). Náklady dovolacího řízení spočívají v částce 6 750,- Kč, představující odměnu za zastupování advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. a/ bod 1.), sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1, a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 9. srpna 2007


JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.


předsedkyně senátu