20 Cdo 3124/2010
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., § 290 odst. 1 o. s. ř.




20 Cdo 3124/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Telefónica Czech Republic, a. s. , (dříve Telefónica O2 Czech Republic, a. s.) se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené JUDr. Janou Kubištovou, CSc., advokátkou se sídlem v Praze 7, Trojská 69/112, proti povinnému V. P. , zastoupenému Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Divadelní 1604/8, pro 10 137,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 Nc 6078/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2010, č. j. 12 Co 199/2009-24, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 28. 11. 2008, č. j. 2 Nc 6078/2007-13, kterým okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením ze dne 23. 8. 2007, č. j. 2 Nc 6078/2007-5, a dále návrh povinného na odklad exekuce. Pokud jde o odklad exekuce, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že povinný se v nepříznivých sociálních poměrech nachází již několik let, nelze očekávat nějaké zlepšení, a proto zákonné podmínky, za nichž lze odložit exekuci podle § 266 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ) nejsou dány. Rovněž dospěl k závěru, že není dán ani důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.; povinný by mohl být se svým návrhem úspěšný pouze tehdy, pokud by již závěru o jeho nemajetnosti odpovídala zjištění soudního exekutora. V době rozhodování však neměl odvolací soud k dispozici žádné podklady o tom, že by výtěžek realizované exekuce nepostačoval ani ke krytí nákladů exekuce.

Povinný v dovolání, jež směřuje proti usnesení odvolacího soudu v té části, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce a jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 a § 238a odst. 2 o. s. ř., namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, neboť povinný je nemajetný a nemá možnost ani v budoucnosti pohledávku oprávněné uspokojit. S výjimkou invalidního důchodu, z něhož musí krýt veškeré své potřeby, nemá žádný majetek a ani jeho zdravotní stav neskýtá naději na změnu stavu, přičemž bydlí v době s pečovatelskou službou, kde má nižší náklady na bydlení a na stravu. Proto podle jeho názoru důvod k zastavení exekuce je dán. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že povinný opakuje námitky, které již uvedl v odvolání, přičemž sám ve vztahu k odkladu exekuce připouští, že jeho nepříznivá situace není jen přechodného charakteru. Pokud jde o zastavení exekuce, musí tvrzení povinného o nepříznivé situaci vyplynout z probíhající exekuce. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud rozhodl ve věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II. Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání ve není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.) ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů (dále též jen zákon č. 120/2001 Sb. ). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani samotný dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních), jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatel sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, posouzením námitek v dovolání obsažených však k takovému závěru dospět nelze.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 31. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005, s odkazem na tam uvedenou literaturu vysvětlil, že důvod k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se uplatňuje především v exekuci prodejem movitých věcí, případně nemovitostí, a že naopak v exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu (v projednávané věci se jedná o invalidní důchod) je aplikovat nelze, neboť srážky se opakují tak dlouho (§ 284 odst. 1 o. s. ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím - tj. včetně nákladů exekuce zaplacena. Výjimkou je pouze situace upravená ustanovením § 290 odst. 1 o. s. ř., o kterýžto případ však v souzené věci nejde.

Z tohoto pohledu je proto již bez významu, že si soud - podal-li povinný návrh na zastavení exekuce z důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. - nevyžádal od soudního exekutora zprávu o tom, jaký majetek povinného zjistil, popřípadě jaká je jeho hodnota, náklady exekuce a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008).

Námitkou, že soud nesprávně posoudil skutková tvrzení povinného a provedené důkazy, dovolatel zpochybňuje samotné hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolatel tak nečiní), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1507/2006).

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu