20 Cdo 3112/2009
Datum rozhodnutí: 30.05.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 3112/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné DEBTINVEST LIMITED , se sídlem Pasea Estate, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 609191, zapsaného v Registry of Companies of British Virgins Islands, zastoupené Mgr. Janem Buřilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, proti povinným 1) L. B. , 2) H. L. (dříve B.), 3) H. N. a 4) J. N. , pro 6.950,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 51 Nc 10649/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 1. 2009, č. j. 10 Co 917/2008-21, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání oprávněné potvrdil usnesení z 28. 7. 2008, č. j. 51 Nc 10649/2008-13, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce; odvolací soud uzavřel, že vymáhaná pohledávka byla postoupena před vydáním exekučního titulu, a s odvolací námitkou oprávněné, že rámcová postupní smlouva obsahovala ujednání podle § 530 občanského zákoníku, se vypořádal závěrem, že toto ustanovení, stejně jako judikáty Nejvyššího soudu, na něž oprávněná v odvolání poukázala, řeší problematiku aktivní legitimace v nalézacím řízení, nikoli však ve vazbě na specifika řízení exekučního .

V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje napadenému rozhodnutí s odůvodněním, že jím má být zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka, aniž však tuto otázku specifikuje) oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že návrhu na nařízení exekuce nelze vyhovět proto, že vymáhaná pohledávka byla postoupena před vydáním exekučního titulu. Zdůrazňuje, že v rámcové postupní smlouvě se smluvní strany ve smyslu ustanovení § 530 občanského zákoníku dohodly na vymáhání pohledávky postupitelem, který tak bude činit svým jménem na účet postupníka (oprávněné). Postupitel byl tedy podle dovolatelky i nadále po postoupení pohledávky v nalézacím řízení věcně aktivně legitimován. Stejně jako v odvolání připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1456/2006, podle něhož zaniklo-li oprávnění postupitele vymáhat postoupený nárok splněním podmínky, na jejíž existenci bylo vázáno, nositelem práva vymáhat postoupenou pohledávku se stal postupník. Právní skutečností, s níž právní předpisy spojují přechod práva vymáhat postoupenou pohledávku z postupitele na postupníka, tak je podle uvedeného judikátu i zánik tohoto práva postupitele splněním rozvazovací podmínky. V dalším rozhodnutí, a to sp. zn. 32 Odo 635/2003, vyjádřil Nejvyšší soud názor, že v případě, kdy postupitel podle dohody s postupníkem může vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka, je k vedení sporu s dlužníkem aktivně legitimován postupitel.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Oprávněná sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

V usnesení z 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1985/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 17/2003, jehož závěry platí v daném případě obdobně, neboť znění ustanovení § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu je totožné se zněním ustanovení § 256 odst. 1 a 2 o. s. ř., Nejvyšší soud judikoval, že k přechodu povinnosti nebo práva lze ve smyslu § 256 odst. 1 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, jestliže k němu došlo až poté, co bylo vykonávané rozhodnutí vydáno; stalo-li se tak předtím, aniž byla tato skutečnost v nalézacím řízení zohledněna, jde o procesní vadu, kterou v řízení exekučním není možno napravit. Stejný názor zastává i právní teorie (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2113 s., vysvětl. 2). V souladu s judikaturou je i názor odvolacího soudu, že zpochybnit závěr soudu prvního stupně není způsobilý ani poukaz oprávněné na ujednání účastníků podle § 530 občanského zákoníku, jelikož toto ustanovení se zabývá otázkou aktivní legitimace v nalézacím řízení (k tomu srov. rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 635/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2852, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že v případě, kdy postupitel podle dohody s postupníkem může vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka, je k vedení sporu (tedy v nalézacím řízení) s dlužníkem aktivně legitimován postupitel.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2011


JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu