20 Cdo 3102/2005
Datum rozhodnutí: 29.03.2007
Dotčené předpisy:




20 Cdo 3102/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a/ J. S. a b/ P. S., zastoupených advokátem, proti povinné V. O., zastoupené advokátkou, za účasti manžela povinné L. O., pro 38 432,- PLN s příslušenstvím a 11 073,47 USD s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 41 E 567/2002, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2005, č.j. 56 Co 298/2005-120, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Oprávnění jsou povinni do tří dnů od právní moci usnesení zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 9 915,- Kč k rukám advokátky.

III. Oprávnění a manžel povinné ve vzájemném vztahu nemají právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil krajský soud usnesení ze dne 25. 5. 2005, č.j. 41 E 567/2002-102, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu v Kaliszi, Polská republika ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. V Ng 2369/00). Odvolací soud dospěl k závěru, že na souzenou věc se nevztahuje nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Rady /ES/ č. 44/2001 ), neboť podkladové rozhodnutí bylo vydáno před vstupem České republiky do Evropské unie. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že použít nelze ani Smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, uveřejněnou pod č. 42/1989 Sb. (dále jen smlouva č. 42/1989 Sb. ), neboť vymáhaná pohledávka vyplývá z obchodního vztahu. Jelikož polské soudy neuznávaly rozhodnutí českých soudů ve věcech obchodních vydaná do 30. 4. 2004, nelze podkladové rozhodnutí vykonat vzhledem k § 64 písm. e/ zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 97/1963 Sb. ). Usnesením Okresního soudu v Kaliszi ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. V GNC 2369/00, bylo navíc označení žalovaného v exekučním titulu opraveno na V, s.r.o., V. T., a proto povinná není ve věci pasivně legitimována.

V dovolání jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) namítají oprávnění existenci dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř. Jsou přesvědčeni, že smlouva č. 42/1989 Sb. se na souzenou věc vztahuje, neboť exekuční titul je rozhodnutím v občanské věci. Jelikož příslušnost polského soudu v nalézacím řízení byla založena dohodou stran, vztahuje se na souzenou věc i nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Vadu řízení spatřují v tom, že soud nevedl ministerstvo spravedlnosti k jednoznačnému vyjádření postupem podle § 53 a § 54 zákona č. 97/1963 Sb.; vyjádření vyžádané v souzené věci neobsahuje jednoznačné prohlášení o tom, že rozhodnutí českých soudů téhož druhu se v Polsku nevykonávají. Závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace povinné oprávnění vyvracejí usnesením Oblastního soudu v Lodži ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. X Gz 597/04, jímž bylo zrušeno opravné usnesení Okresního soudu v Kaliszi ze dne 18. 11. 2002. Navrhli, aby napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně byla zrušena.

Povinná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Ztotožňuje se se závěry soudů obou stupňů, že na souzenou věc je třeba použít zákon č. 97/1963 Sb. a že vzájemnost ze strany polských soudů není zaručena. Smlouva č. 42/1989 Sb. se na souzenou věc nevztahuje, neboť se jedná o pohledávku z obchodních vztahů; jelikož exekuční titul byl vydán před 1. 5. 2004, nelze v souzené věci použít ani nařízení Rady (ES) č. 44/2001.

Dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není důvodné.

Podle čl. 53 odst. 1 smlouvy č. 42/1989 Sb. smluvní strany za podmínek stanovených v této smlouvě uznávají a vykonávají na svém území tato rozhodnutí vydaná justičními orgány druhé smluvní strany: a/ rozhodnutí v občanských, rodinných a pracovních věcech majetkové povahy, b/ rozhodnutí v trestních věcech týkající se náhrady škody způsobené soudně trestným činem.

Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se smlouva č. 42/1989 Sb. nevztahuje na věci obchodní, je třeba se ztotožnit. Obchodní věci jsou výslovně zahrnuty do předmětu úpravy kupříkladu ve smlouvě o právní pomoci s Belgií (č. 59/1986 Sb.), ve smlouvách o uznání a výkonu rozhodnutí s Portugalskem (č. 23/1931 Sb.) a Švýcarskem (č. 23/1929 Sb.) nebo ve smlouvách o právní pomoci a uznání a výkonu rozhodnutí s Francií (č. 83/1985 Sb.) a Itálií (č. 508/1990 Sb.). Jestliže jiné smlouvy věci obchodní do předmětu své úpravy nezahrnují, je třeba to respektovat a jejich věcnou působnost nelze na tyto věci výkladem rozšiřovat.

Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož v souzené věci nelze použít ani nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Podle čl. 66 odst. 1 tohoto předpisu se nařízení vztahuje pouze na řízení zahájená po jeho vstupu v platnost. Ačkoli za podmínek uvedených v čl. 66 odst. 2 lze podle kapitoly III uznat a vykonat i rozhodnutí vydaná v (nalézacích) řízeních zahájených před vstupem nařízení v platnost, platí to pouze pro rozhodnutí vydaná po tomto datu. Jelikož exekuční titul v souzené věci byl vydán dne 3. 10. 2000, tedy před přistoupením České republiky a Polské republiky k Evropské unii, ustanovení čl. 32 a násl. nařízení Rady (ES) č. 44/2001 na něj použít nelze.

Námitkou, že obsahem vyjádření ministerstva spravedlnosti, jež bylo v souzené věci vyžádáno, není jednoznačné prohlášení o tom, že vzájemnost ze strany polských soudů není zaručena, dovolatel ač ohlašuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu) uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž ovšem naplněn není, neboť toto sdělení (založené na č.l. 100 spisu) výslovně uvádí, že polské soudy neuznávaly a nevykonávaly rozhodnutí českých soudů ve věcech obchodních .

Vzhledem ke správnosti závěru o nesplnění podmínek uznání a výkonu exekučního titulu podle § 64 zákona č. 97/1963 Sb. považuje Nejvyšší soud již za nadbytečné zabývat se námitkami ohledně pasivní legitimace povinné; i kdyby závěr odvolacího soudu v tomto směru správný nebyl, na nepřípustnosti uznání a výkonu exekučního titulu pro nedostatek vzájemnosti by to nic nezměnilo.

Jelikož dovolatelům se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.

Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 9 840,- Kč představující odměnu za zastoupení advokátkou (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 6. a odst. 6, § 12 odst. 1 písm. a/ bod 1. a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

O nákladech manžela povinné v dovolacím řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o.s.ř.; manželu povinné (podle obsahu spisu) v tomto stádiu řízení náklady nevznikly a oprávnění na jejich náhradu právo nemají.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li oprávnění dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může povinná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. března 2007

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.

předsedkyně senátu