20 Cdo 310/2004
Datum rozhodnutí: 24.03.2005
Dotčené předpisy: § 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 310/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S.-D. R., Rakousko, zastoupené advokátem, proti povinnému Ing. Arch. R. R., zastoupenému advokátkou, pro výživné, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu Praha-východ, pod sp. zn. E 321/2002, o dovolání oprávněné a povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2003, č.j. 30 Co 406/2003-69, takto:

I. Dovolání povinného se odmítá.

II. Dovolání oprávněné se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze 16.10.2002, č.j. E 321/2002-11, ve znění doplňujícího usnesení ze 14.4.2003, č.j. E 321/2002-17, nařídil okresní soud k vymožení pohledávky ve výši 254.720,- Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení specifikovaným v příloze usnesení /č.l.13/) výkon rozhodnutí okresního soudu (z překladu dohody /č.l. 9/ však vyplývá, že má jít o soud krajský) v Linci z 5.5.1997, sp. zn. 1 C 67/97m, jímž byla schválena dohoda povinného s matkou oprávněné (kromě jiného) o výživném pro oprávněnou.

K odvolání povinného krajský soud rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nařízení exekuce pro příslušenství pohledávky změnil tak, že v této části návrh zamítl, a jinak, tedy ve výrocích o nařízení exekuce pro samotnou pohledávku a o nákladech řízení, rozhodnutí potvrdil. Měnící výrok odůvodnil závěrem, že podkladovým rozhodnutím byla oprávněné přiznána pouze samotná pohledávka, nikoli však již její příslušenství, že exekuci nelze nařídit v rozsahu širším než stanoveném titulem, a že možnost nařízení exekuce i pro příslušenství (nebylo-li titulem přiznáno) nelze dovodit ani z ustanovení § 3 vládního nařízení č. 132/1994 Sb. S odvolací námitkou povinného, že soud prvního stupně nezohlednil ustanovení druhého odstavce prvního článku dohody schválené vykonávaným rozhodnutím (viz č.l. 7), se krajský soud vypořádal závěrem, že toto ustanovení, podle něhož si účastníci smlouvy výši výživného dohodli fixní částkou, avšak s klauzulí, že v případě, že by byl dotčen existenční základ osoby povinné, bude zapotřebí výživné znovu vyměřit podle příslušného ustanovení zákona o manželství, se týká pouze vztahu povinného a účastnice smlouvy, tedy matky oprávněné (jeho bývalé manželky), nikoli však již samotné oprávněné (výživné na niž bylo upraveno článkem druhým smlouvy, a to bez jakékoli klauzule). Pokud pak jde o změnu poměrů odůvodňující podle povinného snížení výživného, tuto okolnost může povinný podle odvolacího soudu uplatnit pouze v samostatném nalézacím řízení, zatímco pro výkon rozhodnutí je případná změna poměrů nerelevantní.

V dovolání směřujícím do měnícího výroku oprávněná (posuzováno podle obsahu podání) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že výkon rozhodnutí nelze nařídit i pro příslušenství pohledávky, jestliže toto nebylo přiznáno (respektive v daném případě dohodnuto, jelikož vykonáváno je rozhodnutí cizozemského soudu, jímž byla schválena dohoda o výživném) již vykonávaným titulem; zaujal-li tedy odvolací soud názor, že k nařízení exekuce i pro příslušenství pohledávky by bylo nutno, aby titulem bylo oprávněné vedle pohledávky výslovně přiznáno i její příslušenství, je takový závěr podle jejího názoru v rozporu s ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku platného v ČR, podle nějž jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i úroky z prodlení, a jehož obdobu zná i právo rakouské.

Protože vady podle ustanovení § 229 odst. 1, 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým je soud podle § 242 odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, v dovolání namítány nebyly a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že exekuci lze nařídit i pro příslušenství pohledávky jen tehdy, bylo-li toto příslušenství přiznáno vykonávaným rozhodnutím.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dovolání oprávněné (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) důvodné není.

Odvolací soud především vycházel ze správné teze, že příslušenství pohledávky je majetkovým právem sice zásadně osud pohledávky sdílejícím, avšak samostatně uplatnitelným a tedy od samotné pohledávky odlišným (viz též odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze 4.2.1997, sp. zn. 1 Cmo 758/95, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 1998, pod poř. č. 14). Z ní pak vyvodil správný, judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1364/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod poř. č. 19, jehož závěru lze použít obdobně) odpovídající závěr, že výkon rozhodnutí může být nařízen i pro příslušenství pohledávky pouze tehdy, bylo-li toto příslušenství přiznáno vykonávaným titulem, tedy rozhodnutím v nalézacím řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadl v potvrzující části také povinný, který přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., přičemž jako otázku zásadního právního významu žádá posoudit dovolacím soudem omezení (možnosti) dosáhnout prostřednictvím nalézacího řízení soudní ochrany v případě zcela evidentní změny poměrů na obou stranách, když oprávněná pro účely tohoto nalézacího řízení tvrdí, že na území České republiky trvale nežije a uplatňuje tak účinně námitku místní nepříslušnosti čs. soudu. Soudy obou stupňů v nalézacím řízení se podle svých rozhodnutí považují za místně nepříslušné a ač je oprávněná českou občankou s trvalým bydlištěm na území ČR odkazují povinného, aby se svých práv domáhal před místně příslušným soudem v Rakouské republice; vedení sporu v Rakousku však povinný není schopen finančně zvládnout. Kromě toho pak považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že clausula rebus sic stantibus pro případ dotčení existenčního základu osoby povinné sjednaná v druhém odstavci prvního článku smlouvy byla dohodnuta pouze pro placení výživného rozvedené manželky, nikoli tedy výživného oprávněné.

Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.



Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovolatel však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl a hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

V souladu s ustanovením § 261 o.s.ř. totiž soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím řízení soud naopak není oprávněn a to ani k námitce účastníka zkoumat, zda v mezidobí od vykonatelnosti titulu nedošlo ke dni nařízení výkonu rozhodnutí k případné změně poměrů (zde např. ke změně odůvodňující výši výživného); obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu. Má-li některý z účastníků za to, že došlo ke změně poměrů, může svůj nárok na změnu výše výživného uplatnit jedině v tzv. nalézacím řízení, tedy podáním žaloby. Pokládal-li odvolací soud námitku povinného, že došlo ke změně poměrů odůvodňující snížení výše výživného, pro nařízení výkonu rozhodnutí za nerelevantní, je jeho rozhodnutí správné.

Stejně právně nevýznamné je pro danou věc (nařízení výkonu) to, zda je k projednání případné žaloby o snížení výživného a k rozhodnutí o ní dána pravomoc rakouských či českých soudů, jakož i okolnost, zda povinný k případnému vedení sporu před soudem v Rakouské republice prostředky má či nikoli.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno o nutnosti vést nalézací řízení o změnu výše výživného, je nadbytečné zabývat se dovolací námitkou týkající se výkladu klauzule rebus sic stantibus (tedy zda se vztahovala i na oprávněnou či pouze na její matku), jelikož odpověď na tuto otázku je opět z hlediska nařízení výkonu rozhodnutí právně zcela bez významu.

Protože dovolání povinného není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst. 3 (ve vztahu k výroku I.), § 142 odst. 1 (ve vztahu k výroku II.), § 224 odst. 1 a 243b odst. 5 o.s.ř. Povinný podáním nepřípustného dovolání zavinil zastavení řízení o něm a oprávněná byla procesně neúspěšná.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu