20 Cdo 308/2008
Datum rozhodnutí: 15.10.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 308/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Z. Z., a.s., zastoupeného advokátem, proti povinné A. B., zastoupené advokátkou, pro 148.128,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 28 Nc 6359/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2007, č. j. 66 Co 219/2006 - 62, takto :


Dovolání se zamítá.


Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.737,- Kč k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud usnesení ze dne 23. 8. 2006, č. j. 28 Nc 6359/2004 - 33, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce a rozhodl o nákladech řízení, změnil tak, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 10. 2004, č. j. 28 Nc 6359/2004 - 4a, podle platebního rozkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 2. 1994, č. j. Ro 2773/93 - 13, k uspokojení pohledávky ve výši 148.128,- Kč s 15 % úrokem od 6. 10. 1992 do zaplacení a pro náklady předcházejícího řízení 9.368,- Kč, se zastavuje, dále rozhodl, že usnesení okresního soudu v části, pokud byl zamítnut návrh na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 10. 2004, č. j. 28 Nc 6359/2004 - 4a, pro náklady řízení ve věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. E 762/94, ve výši 4.904,- Kč, se zrušuje a řízení o tomto návrhu se zastavuje; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že povaha původního závazkového vztahu mezi účastníky je nerozhodná a že při posouzení důvodnosti povinnou vznesené námitky promlčení soudem přiznané pohledávky je ve výkonu rozhodnutí či v exekučním řízení možno aplikovat ustanovení § 112 obč. zák. Vzal za prokázané, že v nalézacím řízení se mezi účastníky jako podnikateli jednalo o obchodněprávní vztah a že částka 148.128,- Kč s příslušenstvím byla žalobcem (oprávněným) na žalované (povinné) vymáhána na základě faktury č. 1413 za odebrané víno, jejíž splatnost byla stanovena na 6. 10. 1992. S odkazem na § 408 odst. 1 větu první obchodního zákoníku a na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2006 dovodil, že toto ustanovení je nadřazeno ostatním ustanovením v obchodním zákoníku o promlčení, přičemž se jedná o konečnou a limitující lhůtu ve všech případech promlčecí doby, která běží bez ohledu na stavení a přerušení promlčecí lhůty , a že řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím, ať již soudním či rozhodčím řízení, přiznávajícího určité právo), musí být zahájeno v desetileté lhůtě počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (§ 408 odst. 1 obch. zák.), a v určitých případech i v desetileté lhůtě prodloužené o další 3 měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (§ 408 odst. 2 obch. zák.) . Dospěl k závěru, že byla-li splatnost nároku uplatněného oprávněným v nalézacím řízení stanovena na 6. 10. 1992, začala desetiletá promlčecí lhůta podle § 408 odst. 1 obch. zák. běžet dne 7. 10. 1992; byl-li návrh na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 148.128,- Kč s 15 % úrokem od 6. 10. 1992 do zaplacení a pro náklady předcházejícího řízení 9.368,- Kč podán dne 16. 9. 2004, stalo se tak po uplynutí desetileté promlčecí lhůty .V tomto rozsahu proto krajský soud návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. shledal - na rozdíl od soudu prvního stupně - důvodným.


Proti tomuto usnesení podal oprávněný dovolání, jež podle svého obsahu směřuje toliko proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu, v němž uvedl, že nesouhlasí s jeho závěrem o promlčení pohledávky a že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikáty Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003 a ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 316/2005, z nichž vyplývá, že v exekučním řízení se uplatní desetiletá promlčecí lhůta počítaná podle § 408 odst. 1 obch. zák., a nikoliv promlčecí doba občanskoprávní podle § 110 obč. zák.; navíc platí, že komplexní úprava promlčení v obchodním zákoníku vylučuje aplikaci jednotlivých ustanovení upravujících promlčení v občanském zákoníku. Dále namítá, že po dobu řízení o výkon rozhodnutí vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. E 762/94, na základě téhož exekučního titulu, v němž bylo dne 12. 9. 1994 vydáno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, který pak byl usnesením ze dne 21. 4. 1997 zastaven, se promlčení staví . Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a v exekučním řízení bylo pokračováno .


Povinná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.).


Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci zastavení exekuce, je ve smyslu § 130 exekučního řádu a § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však důvodné.


Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Námitka dovolatele, že odvolací soud při posuzování povinnou vznesené námitky promlčení vymáhané pohledávky oprávněného rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a to usneseními ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003 a ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 316/2005, je nesprávný. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu totiž zcela jednoznačně vyplývá, že odkázal na právní závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002 (nesprávně uvedeno sp. zn. 20 Cdo 1595/92), uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2006, z nichž také při právním posouzení věci vycházel, přičemž otázku promlčení vymáhané pohledávky - vyplývající z obchodního závazkového vztahu a přiznané pravomocným rozhodnutím soudu - v exekučním řízení posoudil v souladu se závěry v něm uvedenými a též v souladu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu, které tuto otázku řešily (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1943/2005, ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 179/2006, usnesení ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, a ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 316/2005, na něž dovolatel odkazuje). Zcela správně dovodil, že řízení o výkon rozhodnutí přiznávajícího určité právo musí být zahájeno v desetileté promlčecí době, počítané ode dne, kdy tato doba počala běžet poprvé, tj. u práva na plnění závazku podle § 392 odst. 1 obchodního zákoníku ode dne, kdy měl být závazek splněn /ode dne splatnosti pohledávky/ (§ 408 odst. 1 obch. zák.), a v určitých případech i v desetileté době prodloužené o další 3 měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (§ 408 odst. 2 obch. zák.), přičemž právní názor soudu prvního stupně, že při posouzení běhu promlčecí doby je v těchto případech nutno vycházet z úpravy obsažené v občanském zákoníku, výslovně odmítl jako chybný.


Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou dovolatele, že dříve vedené řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) na základě téhož exekučního titulu má za následek stavení běhu promlčecí doby k vymožení práva vyplývajícího z obchodního závazkového vztahu a přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu. Tuto otázku Nejvyšší soud vyřešil v usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007, a to tak, že se zřetelem ke komplexní povaze úpravy promlčení v obchodních závazkových vztazích (jež vylučuje subsidiární užití předpisů práva občanského), nespojuje obchodní zákoník s návrhem na zahájení výkonu rozhodnutí (exekuci) účinky stavení běhu promlčecí doby práva již pravomocně přiznaného. Aplikace § 402 až § 407 obchodního zákoníku je totiž v případech týkajících se promlčecí doby práva pravomocně přiznaného v soudním řízení výslovně vyloučena § 408 odst. 1 obch. zák., jež stanoví konec obecné promlčecí doby bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku.


Odvolací soud tudíž správně uzavřel, že začala-li promlčecí doba vymáhané pohledávky podle vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 2. 1994, č. j. Ro 2773/93 - 13, běžet ve smyslu § 408 obch. zák. dnem následujícím po její splatnosti, tj. dne 7. 10. 1992, a byl-li návrh na nařízení exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 148.128,- Kč s 15 % úrokem od 6. 10. 1992 do zaplacení a pro náklady předcházejícího řízení 9.368,- Kč podán dne 16. 9. 2004, stalo se tak po uplynutí desetileté promlčecí doby, neboť dříve vedené řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) nemůže tuto obecnou promlčecí dobu podle § 408 obch. zák. prodloužit.


Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné a protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání oprávněného zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť povinná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. b), snížená podle § 18 odst. 1 na polovinu] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně povinné doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží povinné vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 437,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení povinné ve výši 2.737,- Kč je oprávněný povinen zaplatit k rukám advokátky, která povinnou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. října 2009


JUDr. Olga Puškinová, v. r.


předsedkyně senátu