20 Cdo 3064/2012
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř.



20 Cdo 3064/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněného Harvardského průmyslového holdingu, a. s. v likvidaci , se sídlem v Praze 4 Michli, Ohradní 65, identifikační číslo osoby 44269595, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti povinnému JUDr. J. C. , zastoupenému Mgr. Janem Hrazdírou, advokátem se sídlem v Praze 1, Starém Městě, Na Příkopě 583/15, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 41115/2011, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 25. dubna 2012, č. j. 39 Co 370/2011-111, takto:

Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 17. června 2011, č. j. 36 EXE 41115/2011-51, jímž obvodní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené k vymožení jeho povinnosti k vydání tam specifikovaných listin úředního překladu kupní smlouvy z 30. prosince 1997 s přílohami a dodatkem. S odvolací námitkou povinného, že z exekučního titulu nevyplývá povinnost vydat originály uvedených listin, a že, měl-li oprávněný v úmyslu získat jejich originály, měl to navrhnout v nalézacím řízení, tedy že slovo originály měl doplnit do žalobního návrhu, se odvolací soud vypořádal závěrem, že ukládá-li exekuční titul povinnému vydat úřední překlad kupní smlouvy s přílohami a dodatky, ukládá mu povinnost vydat originály uvedených písemností. Fotokopie není úředním překladem, ale fotokopií úředního překladu. Pokud by měly být vydány jen fotokopie, muselo by to být v exekučním titulu vyjádřeno, což ale v posuzovaném případě nebylo. Pokud jde o potvrzení exekutora z 11. 4. 2011, že mu povinný písemnosti vydal, z tohoto potvrzení vycházet nelze, neboť sám soudní exekutor následně popřel, že mu byly povinným listiny vydány v originále. Z exekutorem zaslané smlouvy převzaté od povinného je přitom zřejmé, že nejde o originál úředního překladu, nýbrž o jeho fotokopii.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jelikož je v něm řešena dosud rozdílně posuzovaná otázka, totiž zda je-li exekučním titulem povinnému k vymožení jeho povinnosti uloženo, aby oprávněnému vydal listinu povinný splní tuto svou povinnost za předpokladu, že za účelem jejího splnění bude vycházet z doslovného znění výroku exekučního titulu . Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje v závěru odvolacího soudu, podle něhož zavazuje-li exekuční titul povinného k vydání úředního překladu kupní smlouvy a dalších listin, ukládá mu povinnost vydat originál uvedených písemností. Podle jeho názoru dospěly soudy obou stupňů k nesprávnému závěru, jestliže se nad rámec skutečností rozhodných pro splnění podmínky pro zastavení exekuce zabývaly povahou kvality vydaného vyhotovení kupní smlouvy , aniž pro to byly dány relevantní důvody. Měl-li oprávněný v úmyslu, aby v nalézacím řízení byla povinnému uložena povinnost vydat originály předmětných listin, měl to navrhnout v rámci nalézacího řízení. Povinný má tedy za to, že svou povinnost k vydání listin splnil i vydáním jejich kopií, a odmítá, aby mu šlo k tíži případné opomenutí, jehož se oprávněný mohl v nalézacím řízení dopustit tím, že neuvedl výslovně, že se domáhá vydání originálů listin a že má určité požadavky na jejich kvalitu.

Oprávněný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Dovolatelův argument, že exekutor věděl, jak listina označená v exekučním titulu vypadá, znal její obsahové náležitosti, jinak by přece nepotvrdil, že takovou listinu převzal , je zavádějící a nesprávné, neboť exekutorský úřad je povinen přijímat jakákoli podání, která následně vyhodnotí k dalšímu použití. Předmětné listiny převzala na základě protokolu z 11. 4. 2011 zaměstnankyně soudního exekutora, která pochopitelně vůbec není oprávněna předávané písemnosti jakkoli právně vyhodnocovat, což náleží pouze samotnému exekutorovi, nikoli jeho zaměstnanci přijímajícímu poštu. Exekutorova zaměstnankyně přitom zcela jistě nemohla převzetí listin odmítnout. Teprve následně exekutor seznal, že jde o prosté kopie listin, jejichž originály má povinný oprávněnému vydat, a vyhodnotil situaci tak, že povinnost uložená exekučním titulem splněna nebyla, což oznámil soudu. Oprávněný zdůrazňuje, že předané písemnosti obsahují na každém listě razítko předáno správci daně , takže již z této skutečnosti lze jednoznačně dovodit, že nejde o originály, nýbrž kopie určené jinému subjektu; tuto skutečnost potvrdil sám exekutor přípisem ze 6. 1. 2012, v němž listiny vyhodnotil jako rozdílné od listin, které měl povinný podle exekučního titulu oprávněnému vydat.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21. února 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6. března 2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) dovolacím soudem neřešené právní otázky ani otázky, jež by měla být řešena jinak, totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro udělení příklepu uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Předně nutno konstatovat, že právní otázka vymezená dovolatelem nerespektuje zákonnou úpravu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z níž plyne, že jediným dovolacím důvodem, způsobilým založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení, je dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle kterého lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Rozumí-li se totiž a v tom jsou judikatura s právní teorií zajedno nesprávným právním posouzením nesprávná aplikace (použití) a nesprávná interpretace (výklad) určité právní normy, pak nemůže být za způsobilou k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považována otázka vymezená dovolatelem, totiž zda je-li exekučním titulem povinnému k vymožení jeho povinnosti uloženo, aby oprávněnému vydal listinu povinný splní tuto svou povinnost za předpokladu, že za účelem jejího splnění bude vycházet z doslovného znění výroku exekučního titulu.

Dále nutno zdůraznit, že na řešení otázky, tak jak ji vymezil povinný v dovolání, napadené rozhodnutí ani nespočívá. Krajský soud s ohledem na odvolací námitku povinného, že z exekučního titulu nevyplývá, že odvolatel je povinen vydat originál úředního překladu kupní smlouvy, a že, měl-li oprávněný v úmyslu získat originál uvedeného dokumentu, měl to navrhnout v nalézacím řízení a slovo originál měl doplnit do žalobního návrhu, řešil otázku jedinou, a to, zda povinný svou povinnost vydat úřední překlad kupní smlouvy s přílohami a dodatkem splní tím, že vydá pouze fotokopie uvedených písemností.

Zde je namístě připomenout obecnou zásadu uplatňující se především při posuzování materiální vykonatelnosti exekučního titulu, použitelnou však i v jiných souvislostech, a tedy i v souzené věci. Podle této zásady lze při hodnocení, jaká konkrétní povinnost byla výrokem exekučního titulu uložena, vycházet i z jeho odůvodnění. V něm nalézací soud prvního stupně na páté straně výslovně uvedl, že převzetí listin má soud za prokázané podpisem žalovaného na předávacím protokolu z ledna 2005.

Z uvedeného plyne, že exekučním titulem byl povinný zavázán k vydání zcela konkrétních listin, tedy právě a jedině těch, jejichž převzetí předtím stvrdil svým podpisem na předávacím protokolu. Zastává-li dovolatel názor opačný, že totiž nejde o nezaměnitelné listiny a že svou povinnost k jejich vydání uloženou mu titulem mohl splnit i vydáním jejich kopií, a že dokonce, požadoval-li oprávněný originály listin, měl v tom smyslu výslovně formulovat petit žaloby, je jeho názor nesprávný.

O tom, že povinný byl zavázán k vydání (jedině) originálů úředního překladu kupní smlouvy a jejích příloh a dodatku, svědčí i výslovně znění výroku exekučního titulu, v němž jsou naopak ostatní listiny směnky výslovně označeny pojmem kopie směnek .

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2013


JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu