20 Cdo 306/2010
Datum rozhodnutí: 24.08.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 710 obch. zák., § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., § 497 obch. zák., § 501 odst. 1 obch. zák., § 501 odst. 2 obch. zák.




20 Cdo 306/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 000 01 350, s adresou pro doručování: České Budějovice, Hroznová 1, proti povinnému K. Ř. , zastoupenému JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, pro 2.959.771,33 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 E 32/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2009, č. j. 19 Co 1521/2009 - 306, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil (v pořadí druhé) usnesení ze dne 9. 4. 2009, č. j. 20 E 32/2000 - 284, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 20. 7. 2000, č. j. 20 E 32/2000 - 12, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2000, č. j. 19 Co 2139/2000 - 18, podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného JUDr. Lenkou Lojdovou, notářkou v Písku, dne 4. 10. 1999 pod sp. zn. NZ 102/99, N 103/99, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 2.959.771,33 Kč a pro náklady vykonávacího řízení ve výši 63.225,- Kč.

Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že v označeném notářském zápise učinili povinný a Z. H. prohlášení, že závazek, který oba jako ručitelé převzali prohlášením ze dne 23. 11. 1998, se vztahuje zcela a bez výhrad na závazek dlužnice Rolnické mlékárny spol. s r. o. (dále též jen dlužnice ) uvedený v tomto notářském zápise, a oba souhlasili s přímou vykonatelností zápisu ve prospěch oprávněné o zaplacení dlužné částky 2.959.771,33 Kč s příslušenstvím podle úvěrové smlouvy o kontokorentním úvěru č. 160/98/1, ve znění dodatků č. 1 až 4, a podle smlouvy o účelovém úvěru č. 160/98/2, ve znění dodatků č. 1 až 4, uzavřených mezi oprávněnou a dlužnicí dne 17. 4. 1998, popřípadě nezaplacené zbývající částky tohoto dluhu s příslušenstvím tak, jak bylo dohodnuto mezi účastnicemi tohoto notářského zápisu, tj. oprávněnou a Rolnickou mlékárnou spol. s r. o., za niž při sepisu notářského zápisu jednali jednatelé - povinný a Z. H. - a kteří za dlužnici ve smyslu § 323 obch. zák. její dluh uznali co do důvodu i výše. V řízení bylo dále zjištěno, že oprávněná jako věřitelka uzavřela s dlužnicí (na jejíž majetek byl dnem 30. 11. 2000 prohlášen konkurs) dne 31. 3. 1997 rámcovou smlouvu č. RS 127/97, podle níž se oprávněná zavázala poskytnout dlužnici rámcový limit na korunové úvěry ve výši 4.000.000,- Kč a na devizové úvěry do výše 2.800.000,- Kč a dlužnice se zavázala vytvářet po dobu splatnosti úvěru dostatečné krytí na účtu č. 1026300 a současně souhlasila s tím, aby oprávněná prováděla úhrady svých splatných pohledávek z tohoto nebo z kteréhokoliv účtu dlužnice vedeného u oprávněné formou započtení, a to bez příkazu klienta (dlužnice). Smlouvou o účelovém úvěru ze dne 21. 3. 1997, č. DS 127/97/2, uzavřenou mezi oprávněnou a dlužnicí oprávněná dále poskytla dlužnici účelový úvěr ve výši 3.000.000,- Kč za účelem financování oběžných prostředků, jehož konečná splatnost byla sjednána dnem 20. 3. 1998, a posléze dodatkem č. 1, jenž za dlužnici uzavřel i povinný jako jednatel (jímž se stal od února 1998), byla dohodnuta konečná splatnost tohoto úvěru do 20. 4. 1998. Dne 17. 4. 1998 byla mezi oprávněnou a dlužnicí, za niž jako jednatel jednal i povinný, uzavřena smlouva č. 160/98/2 o účelovém úvěru částky 3.000.000,- Kč, podle jejíhož čl. II. se oprávněná zavázala převést tyto peněžní prostředky na běžný účet dlužnice č. 70263000, přičemž dohodnutým účelem tohoto úvěru bylo financování oběžných prostředků a jeho zajištění bylo rozšířeno o ručitelský závazek povinného, učiněný jeho prohlášením ze dne 23. 11. 1998, č. Z 160/98/8, kterým se zavázal uspokojit peněžité pohledávky oprávněné za dlužnicí, a to ze smlouvy o kontokorentním úvěru č. 160/98/1 uzavřené dne 17. 4. 1998 ve výši 1.000.000,- Kč a ze smlouvy o účelovém úvěru č. 160/98/2 v souladu se splatností podle těchto smluv, včetně poplatků výloh a smluvních sankcí vzniklých na základě smluv. Podle smlouvy ze dne 17. 4. 1998 byla ještě v dubnu tohoto roku oprávněnou poukázána na účet dlužnice částka 3.000.000,- Kč, která však byla obratem oprávněnou převedena na úhradu dluhu z úvěru podle úvěrové smlouvy č. DS 127/97/2, jehož splatnost byla prodloužena dodatkem (uzavřeným mezi oprávněnou a dlužnicí, za niž jednal jako jednatel i povinný) k této smlouvě z 18. 3. 1998 na 20. 4. 1998 a dohodnuta jako jednorázová.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebyly splněny. Nepřisvědčil totiž tvrzení povinného, že úvěrové smlouvy č. 160/98/1 a č. 160/98/2, uzavřené dne 17. 4. 1998 mezi oprávněnou a dlužnicí, a jeho právní úkony, jimiž převzal ručitelské závazky, jsou neplatné podle § 39 obč. zák. a § 49a obč. zák. a dále že jsou v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.), a naopak dovodil, že oprávněná má na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok. Argument povinného, že účelem úvěru podle úvěrové smlouvy č. 160/98/2 bylo financování oběžných prostředků, k čemuž však nebyl použit, jelikož oprávněná poskytnuté finanční prostředky použila na úhradu svých splatných pohledávek z úvěru č. DS 127/97/2, a jednala tak v rozporu s dobrými mravy, nepovažovaly soudy obou stupňů za správný, neboť neměla-li dlužnice dostatečné krytí na svých účtech, postupovala oprávněná zcela v souladu s rámcovou smlouvou; zákon neporušila ani ve vztahu k povinnému jako ručiteli (§ 306 odst. 2 obch. zák.), který jí tak nemůže odepřít povinnost plnění ve smyslu § 549 obch. zák., neboť oprávněná nezavinila, že pohledávka z titulu úvěrové smlouvy č. 160/98/2 nemohla být dlužnicí uspokojena.

Pokud pak jde o námitku povinného, že uvedené právní úkony jsou neplatné z důvodu, že je učinil v omylu, neboť oprávněná jej neinformovala o rámcové smlouvě, v níž byla dohodnuta možnost započtení úhrad splatných pohledávek z kteréhokoliv účtu dlužnice vedeného u oprávněné, ztotožnil se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že byl-li povinný v době uzavření úvěrových smluv jednatelem dlužnice, mohla oprávněná předpokládat, že je seznámen se všemi okolnostmi vztahujícími se k jejímu hospodaření, přičemž dodatek ke smlouvě DS 127/97/2 již podepsal povinný a Z. H.. Za této situace nelze dovozovat, že oprávněná uvedla povinného, v době, kdy učinil ručitelská prohlášení, v omyl nebo že o jeho omylu musela vědět, neboť takové skutečnosti nebyly v řízení prokázány.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., přičemž za otázku zásadního právního významu pokládá nepřímo vyslovený názor soudů prvého a druhého stupně v tom smyslu, že lze finanční prostředky poskytované věřitelem dlužníkovi na základě účelově sjednaných úvěrových smluv poskytnout i za jiným než dohodnutým účelem, a to bez souhlasu dlužníka . V tomto ohledu namítá, že z ustanovení § 501 odst. 2 obch. zák. je nutné dovodit, že účelovost úvěru zavazuje nejen dlužníka, ale i věřitele, z čehož vyplývá, že věřitel nemůže v rozporu s úvěrovou smlouvou použít bez souhlasu dlužníka poskytnuté finance k jinému než dohodnutému účelu. Přitom jako souhlas nelze použít původní dodatek z roku 1997, neboť ten byl uzavřen k úplně jiným smlouvám, když nelze souhlasit s tím, že právní úkon učiněný v budoucnu vlastně neplatí. Naopak, spočívá-li poskytnutí úvěru v roce 1998 v převedení finančních prostředků na nově zřízený úvěrový účet, je nutné dovodit ze sjednání účelovosti úvěru nemožnost použití prostředků k jinému než dohodnutému účelu, tj. ke splacení původních závazků . Sledovala-li oprávněná poskytnutím úvěru jiný než dohodnutý účel, pak dlužníka uvedla v omyl. Dále dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že se náležitě nezabývaly všemi jeho námitkami a tvrzenými skutečnostmi, které ani právně nehodnotily . Uvedl, že jednak z jeho pohledu nebyly mezi oprávněnou a dlužnicí platně uzavřeny úvěrové smlouvy v roce 1998 s ohledem na rozdílný úmysl jednajících stran při uzavírání těchto smluv, kdy nepochybně dlužník byl jednáním věřitele uveden v omyl, a pro případné eventuelní bezdůvodné obohacení dlužníka nelze ve vztahu k povinnému vycházet z ručitelského závazku . Pro případ, že soud dospěje k závěru o platnosti obou úvěrových smluv, pak povinný tvrdí, že oprávněná své závazky vyplývající z těchto úvěrových smluv doposud nesplnila, když dlužníkovi finanční prostředky za účelem dohodnutým v úvěrových smlouvách doposud neposkytla , takže rovněž v tomto případě by nebylo možné domáhat se vůči ručiteli uspokojení dosud neexistujícího závazku . Dle názoru povinného zde existuje pouze pohledávka oprávněné vůči dlužníkovi z eventuelního bezdůvodného obohacení, v jehož případě se na jeho vydání ručitelská prohlášení nevztahují . Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná v průběhu dovolacího řízení oznámila, že svoji pohledávku za dlužnicí ve výši 2.909.210,27 Kč postoupila smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou v roce 2010 (bez data) postupníkovi Radovanu Ambrožovi, včetně příslušenství a práv a povinností s ní spojených, včetně veškerého zajištění a zajišťujících instrumentů, a navrhla, aby postupník vstoupil do řízení na její místo. Vzhledem k tomu, že oprávněná neztratila způsobilost být účastnicí řízení a protože postup podle § 107a o. s. ř. se v dovolacím řízení nemůže uplatnit (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.), dovolací soud k tomuto návrhu oprávněné nepřihlédl a nadále jednal s Československou obchodní bankou, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, IČ 000 01 350, jako s účastníkem tohoto řízení na straně oprávněné.

Poté dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (článek II, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.)
a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání povinného není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž sice předcházelo kasační rozhodnutí, avšak soud prvního stupně nerozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozhodnutí - přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2001, pod číslem 15, Nejvyšší soud formuloval závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí (exekuci), ačkoli oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

V posuzované věci se povinný domáhal zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného podle označeného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti s odůvodněním, že úvěrové smlouvy č. 160/98/1 a č. 160/98/2, uzavřené dne 17. 4. 1998 mezi oprávněnou a dlužnicí, a v důsledku toho i ručitelské závazky ze dne 23. 11. 1998 a ze dne 4. 10. 1999, jimiž povinný jako jeden z ručitelů zajistil splnění těchto závazků, jsou neplatné jednak absolutně podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy a dále podle § 49a obč. zák. z důvodu, že byly uzavřeny v omylu.

Soudy obou stupňů s ohledem na tato tvrzení povinného řešily jako předběžnou otázku platnosti uvedených právních úkonů a tedy potažmo, zda oprávněná má na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok.

Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch finanční prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle § 501 obch. zák. věřitel je povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže byl o to dlužníkem v souladu se smlouvou požádán, a to v době stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu (odstavec 1). Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem (odstavec 2).

Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky podle smlouvy použity dlužníkem pouze k určitému účelu a dlužník je použije k jinému účelu nebo jestliže jejich použití k smluvenému účelu je nemožné, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil bez zbytečného odkladu použité a nevrácené prostředky s úroky (§ 507 obch. zák.).

Z hlediska skutkového stavu věci bylo v posuzovaném případě zjištěno, že dne 17. 4. 1998 byla mezi oprávněnou a dlužnicí, za niž jako jednatel jednal i povinný, uzavřena smlouva č. 160/98/2 o účelovém úvěru částky 3.000.000,- Kč, podle jejíhož čl. II. se oprávněná zavázala převést tyto peněžní prostředky na běžný účet dlužnice č. 70263000, přičemž dohodnutým účelem tohoto úvěru bylo financování oběžných prostředků, že na základě této smlouvy poukázala oprávněná ještě v dubnu 1998 na účet dlužnice částku 3.000.000,- Kč, která byla obratem oprávněnou převedena na úhradu dluhu z úvěru podle úvěrové smlouvy č. DS 127/97/2, jehož splatnost byla prodloužena dodatkem (uzavřeným mezi oprávněnou a dlužnicí, za niž jednal jako jednatel i povinný) k této smlouvě z 18. 3. 1998 na 20. 4. 1998 a dohodnuta jako jednorázová. Dále bylo zjištěno, že (případné) použití peněžních prostředků z uvedených úvěrů k jinému než ve smlouvě o úvěru č. 160/98/2 sjednanému účelu bylo vyjádřením vůle obou smluvních stran v rámcové smlouvě uzavřené mezi oprávněnou a dlužnicí dne 31. 3. 1997, č. RS 127/97.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 841/2005, zaujal a odůvodnil závěr, že sjednají-li si strany smlouvy o úvěru, že úvěr lze použít jen k určitému účelu, neznamená to, že by věřitel peněžní prostředky dlužníkovi v rámci plnění povinnosti podle § 501 odst. 1 obch. zák. neposkytl (nevyplatil v hotovosti, popřípadě bezhotovostně nepřevedl na jeho účet). Takové ujednání pouze opravňuje věřitele omezit poskytnutí peněžních prostředků na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem (§ 501 odst. 2 obch. zák.). Následky spojené s jednáním dlužníka, který použije peněžní prostředky k jinému než sjednanému účelu, upravuje ustanovení § 507 obch. zák. To, zda v takovém případě věřitel oprávnění určených tímto ustanovením využije a požádá o bezodkladné vrácení poskytnutých peněžních prostředků i s úroky, popřípadě uplatní vůči dlužníkovi sankce dohodnuté ve smlouvě, záleží pouze na vůli věřitele a nevyužití takového oprávnění samo o sobě za porušení právní povinnosti považovat nelze .

Z uvedeného vyplývá, že otázka, kterou dovolatel považuje pro rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce za zásadně významnou ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť finanční prostředky poskytnuté oprávněnou dlužnici na základě úvěrové smlouvy ze dne 17. 4. 1998, č. 160/98/2, byly oprávněnou použity k jinému než v této smlouvě sjednanému účelu se souhlasem dlužnice vyjádřeným v rámcové smlouvě ze dne 31. 3. 1997, č. RS 127/97, v níž se dlužnice zavázala vytvářet po dobu splatnosti úvěru dostatečné krytí na účtu č. 7026300, a současně souhlasila s tím, aby oprávněná prováděla úhrady svých splatných pohledávek z tohoto nebo z kteréhokoliv účtu dlužnice vedeného u oprávněné formou započtení a to bez příkazu klienta (dlužnice).

Z hlediska přípustnosti dovolání nemůže obstát ani námitka povinného, že uvedené právní úkony (označené smlouvy o úvěru a ručitelské závazky) uzavřel v omylu (§ 49a obč. zák.), neboť žádné takové okolnosti, jež by k tomuto závěru mohly vést, nebyly v řízení zjištěny.

Kontokorentní úvěr podle úvěrové smlouvy o kontokorentním úvěru z téhož data, č. 160/98/1, uzavřené mezi oprávněnou a dlužnicí, nebyl účelově určen, jak ostatně povinný uvedl i v dovolání.

K dalším dovolacím námitkám povinného je třeba jen uvést, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (v daném případě jde o námitku povinného, že oprávněná své závazky vyplývající z úvěrových smluv doposud nesplnila, když dlužníkovi finanční prostředky za účelem dohodnutým v úvěrových smlouvách doposud neposkytla , z níž pak dovozuje, že mu jako ručiteli nevznikl vůči oprávněné žádný závazek), případně dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (z hlediska nějž soudům obou stupňů vytýká, že se náležitě nezabývaly všemi jeho námitkami a tvrzenými skutečnostmi, které ani právně nehodnotily), jestliže - a tak tomu je v posuzované věci - tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. § 237 odst. 3 o. s. ř. a též právní názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130, které jsou nadále uplatnitelné).

Protože dovolání povinného směřuje proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 234b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť povinný, který v tomto řízení nebyl úspěšný, na jejich náhradu nemá právo a oprávněné v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2011

JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu