20 Cdo 3054/2011
Datum rozhodnutí: 30.01.2013
Dotčené předpisy: § 341 odst. 1 o. s. ř.




20 Cdo 3054/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné D. J. , zastoupené JUDr. Robertem Kameníkem, advokátem se sídlem v Brně, Česká 15, proti povinnému P. Z. , zastoupenému Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 44, vyklizením bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 2797/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2011, č. j. 20 Co 332/2010-90, takto:

Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 27. 10. 2009, č. j. 69 Nc 2797/2002-51, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 2. 9. 2002, č. j. 69 Nc 2797/2002-4, ve spojení s opravným usnesením ze dne 14. 11. 2007, č. j. 69 Nc 2797/2002-11, a opravným usnesením ze dne 3. 7. 2008, č. j. 69 Nc 2797/2002-13 (výrok I). Oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Jaroslavu Homolovi náklady exekuce (výrok II) a povinnému náklady řízení (výrok III). Uzavřel, že A. Z., která ve vyklizovaném bytě zůstala bydlet poté, co se povinný se svými věcmi odstěhoval, nesvědčilo žádné právo k předmětnému bytu ani právo odvozené od práva povinného. Protože A. Z. není účastníkem exekučního řízení, titul proti ní nesměřuje a není ani osobou, která se v bytě zdržuje na základě práva povinného, nelze ji ani její věci podle exekučního titulu směřujícího proti povinnému vyklidit.

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení městského soudu ve výroku I změnil tak, že návrh povinného na zastavení exekuce zamítl, a výroky II a III zrušil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že důvod k zastavení exekuce není dán, neboť po odchodu povinného z předmětného bytu v roce 2000 zůstala ve vyklizovaném bytě nadále bydlet jeho bývalá manželka A. Z. (spolu s dětmi), která se nestala společnou nájemkyní tohoto bytu (soud v jiném řízení s tímto závěrem zamítl její žalobu proti povinnému na zrušení práva společného nájmu k tomuto bytu) a v bytě bydlela se souhlasem povinného (což je mezi účastníky nesporné). Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4445/2007 připomněl, že vyklizením se rozumí i odevzdání bytu, takže nesplní-li povinný povinnost také byt oprávněné odevzdat, nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti. Dále uzavřel, že bydlí-li A. Z. v bytě se souhlasem povinného, pak má odvozený právní důvod bydlení v bytě bez zřetele k tomu, zda měla či neměla řádnou nájemní smlouvu, a není rozhodující, že s povinným nevede společnou domácnost. Její právní titul je zjevně odvozený od osoby povinného, a to již proto, že byli manželé. I když není účastnicí exekučního řízení, ustanovení § 341 odst. 1 písm. b) o. s. ř. míří právě na ty případy, kdy z bytu mají být vykázáni všichni, kdo se zdržují v bytě i na základě odvozeného práva povinného. Opačný výklad by měl za následek, že oprávněná musí v nalézacím řízení získat exekuční titul vůči každé z osob, která byt obývá.

Povinný v dovolání uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že neuvedl, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký závěr učinil o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Namítá, že soud chybně poučil účastníky o přípustnosti dovolání, jestliže usnesení soudu prvního stupně změnil, a přitom vázal přípustnost dovolání na právní význam napadeného rozhodnutí. Je přesvědčen, že Nejvyšší soud nikdy neřešil otázku, zda lze po povinném požadovat, aby z bytu vyklidil svou bývalou manželku a její děti, když sám svou povinnost uloženou mu exekučním titulem dobrovolně splnil. Dále uvedl, že usnesení trpí zmatečnostními vadami ve smyslu § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Městský soud nařídil exekuci vyklizením bytu do přiměřeného náhradního bytu na adrese ...V tomto směru šlo usnesení městského soudu v rozporu se zákonem nad rámec návrhu oprávněné , která pouze navrhovala, aby soud nařídil exekuci vyklizením bytu. Soud sám rozhodl, že k povinnému a jeho současné manželce s jejich dvěma nezletilými dětmi nastěhuje jeho bývalou manželku s třemi nezletilými dětmi. Tímto způsobem porušil zcela zásadním způsobem ústavní právo povinného, jeho ženy a dětí dle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech . Povinný ani neměl možnost oprávněné klíče od bytu odevzdat, neboť se nejprve zdržovala v zahraničí, než se pak vrátila, klíče ztratil. Uvedl také, že při svém dočasném návratu do ČR v listopadu 2000 oprávněná písemně vyjádřila svůj souhlas s tím, že v bytě zůstane bývalá manželka povinného A. Z. Dokonce jí umožnila, aby se do bytu přihlásila její dcera V. Z. Podle názoru povinného odvolací soud zcela pominul skutečnost, že mezi oprávněnou a povinným došlo po schválení smíru o vyklizení bytu (exekučního titulu) ke změně jejich dohody v tom směru, že povinný se z bytu sám vystěhuje, že mu oprávněná nebude zajišťovat přiměřený náhradní byt a že v bytě zůstane bydlet A. Z. Pokud oprávněná nyní trvá na postupu podle soudem schváleného smíru, musí povinnému zajistit přiměřený náhradní byt. Konečně uvedl, že nemá žádnou možnost, jak jeho bývalou manželku z bytu vystěhovat. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve spojení s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů (dále též jen zákon č. 120/2001 Sb. ), není však důvodné.

Je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti tedy i když nebyly v dovolání uplatněny k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Takové vady však dovolací soud nezjistil (viz níže).

Podle § 341 odst. 1 o. s. ř. se výkon rozhodnutí provede tak, že soud učiní opatření, aby z vyklizovaného objektu a) byly odstraněny věci patřící povinnému a příslušníkům jeho domácnosti, jakož i věci, které sice patří někomu jinému, ale jsou se souhlasem povinného umístěny ve vyklizovaném nebo na vyklizovaném objektu, b) byli vykázáni povinný a všichni, kdo se tam zdržují na základě práva povinného. V projednávané věci je tedy určující zjištění, zda bývalá manželka povinného A. Z. s dětmi je osobou, jež se zdržuje ve vyklizovaném bytě na základě práva povinného (jak uzavřel odvolací soud) či nikoli.

Ze soudního spisu vyplývají následující zjištění: Exekučním titulem v projednávané věci je usnesení Městského soudu v Brně z 5. 2. 1997, č. j. 16 C 390/92-152, v právní moci 9. 4. 1997, jímž byl schválen smír, uzavřený mezi oprávněnou a povinným, podle něhož bylo zrušeno právo společného nájmu bytu č. 1 nacházejícího se ve zvýšeném přízemí domu č. na ulici, výlučnou nájemnými se stala oprávněná a povinný se zavázal předmětný byt vyklidit a vyklizený předat oprávněné do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu.

Oprávněná podáním doručeným soudu 15. 8. 2002 navrhla nařízení exekuce podle uvedeného exekučního titulu, a to k vymožení povinnosti vyklidit označený byt a k vymožení povinnosti nahradit náklady vynaložené k vymáhání nároku a exekutorovi náklady exekuce. Uvedla, že povinný si v mezidobí sám zajistil náhradní byt a svého práva na zajištění bytové náhrady se písemně vzdal, nicméně byt nevyklidil a nepředal, neboť v něm bydlí proti vůli oprávněné jeho bývalá žena A. Z. s dětmi.

Písemným prohlášením ze dne 26. 4. 2002, opatřeným úředně ověřeným podpisem, povinný deklaroval, že si v mezidobí zajistil přiměřený náhradní byt a jeho bytová potřeba je zcela uspokojena na adrese, do budoucna si nečiní žádných nároků na zajištění přiměřeného náhradního bytu, a to i z titulu usnesení Městského soudu v Brně z 5. 2. 1997, č. j. 16 C 390/92-152, přičemž tohoto práva se výslovně vzdává.

Usnesením z 2. 9. 2002, č. j. 69 Nc 2797/2002-4, (ve znění opravných usnesení z 14. 11. 2007 a z 3. 7. 2008) městský soud nařídil exekuci vyklizením bytu č. 1 sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se ve zvýšeném přízemí domu č. na ulici a provedení exekuce vykázáním povinného a všech, kdo se tam zdržují na základě práva povinného a odstraněním jejich věcí z vyklizovaného bytu a přestěhováním do přiměřeného náhradního bytu na adrese, dle písemného prohlášení z 26. 4. 2002.

Podáním ze dne 15. 12. 2008 (č. l. 52) navrhl povinný zastavení exekuce s tím, že byt již v roce 2000 vyklidil (opustil společnou domácnost s A.) a zůstává v něm jeho bývalá manželka s dětmi, jíž žádné právo k bytu nezřizoval. Pokud se oprávněná domáhá vyklizení, musí tak činit v rámci řízení vedeného vůči A. Z. a nikoli vůči povinnému.

A. Z. sdělila soudu podáním z 6. 1. 2009, že byt obývá s dětmi a řádně platí nájemné. Vzdal-li se povinný za sebe přiměřené bytové náhrady, nemůže se vzdát práva i za ně. Uvedla, že s povinným za trvání manželství uzavřeli jako nájemci dne 16. 9. 1993 nájemní smlouvu k vyklizovanému bytu. Jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno 31. 1. 1998 a o žalobě na zrušení společného nájmu bytu vedli řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 62/98.

Oprávněná ve svém vyjádření z 1. 6. 2009 uvedla, že v bytě stále bydlí proti její vůli bývalá manželka povinného A. Z. a že její námitky již byly řešeny v řízeních vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 390/92 (tj. v nalézacím řízení završeném nyní vykonávaným exekučním titulem) a pod sp. zn. 16 C 62/98 a 16 C 362/2003.

Z vyžádaných spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 16 C 62/98 a 16 C 362/2003, vyplývá, že usnesením z 8. 12. 2002, č. j. 16 C 362/2003-166, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně z 9. 5. 2007, č. j. 19 Co 408/2006-207, byla pravomocně zamítnuta žaloba A. Z. proti P. Z. o zrušení práva společného nájmu k nyní vyklizovanému bytu s tím, že účastníkům žádné právo společného nájmu nevzniklo, neboť dřívější manželé D. S. (nyní J.) a P. Z. (jejichž manželství trvalo od 21. 7. 1984 do 22. 11. 1991) byli do právní moci rozhodnutí soudu ve věci zrušení jejich společného nájmu bytu (tj. do 9. 4. 1997) společnými nájemci vyklizovaného bytu, poté se stala výlučným nájemcem oprávněná a povinný měl jen právo bydlení v bytě do zajištění bytové náhrady. Proto soud považoval nájemní smlouvu z 16. 9. 1993 manželů A. a P. Z. za absolutně neplatnou, neboť byla uzavřena v době, kdy k předmětnému bytu dosud svědčilo právo společného nájmu oprávněné a povinnému. Soud také uzavřel, že toto právo nemohlo vzniknout povinnému a A. Z. ani uzavřením manželství dne 27. 3. 1993, protože tehdy povinný nebyl výlučným nájemcem tohoto bytu, v manželství právo nájmu nezískal, navíc ztratil i právo společného nájmu s dřívější manželkou D.

Nejvyšší soud však připomíná, že existence práva společného nájmu povinného a třetí osoby k vyklizovanému bytu není jedinou okolností, z níž lze dovodit, že třetí osoba (vyklizovaná též na základě titulu směřujícího proti povinnému) svůj důvod užívání opírá o právo svědčící povinnému; takovou okolností může být bezpochyby i souhlas povinného s užíváním prostor touto osobou/těmito osobami.

Otázkou vyklizení osob odlišných od osoby povinného na základě exekučního titulu směřujícího proti povinnému se Nejvyšší soud zabýval již ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4445/2007, v němž dovodil závěr, že povinný nesplnil dobrovolně svou povinnost vyklidit užívané prostory a vyklizené je odevzdat oprávněnému, jestliže je předal do užívání třetí osobě (osobě odlišné od oprávněného). Takovým postupem nemohla jeho povinnost zaniknout a nelze proto nařízený výkon rozhodnutí zastavit.

V usnesení ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4784/2010, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že (právním) důvodem k bydlení v bytě, jenž je odvozen od práva povinného, je i okolnost, že povinný s bydlením další osoby (jíž nesvědčil jiný důvod) v bytě souhlasil.

Obdobná situace nastala i v projednávané věci, kdy manželka povinného A. Z. se svými dětmi užívala nyní vyklizovaný byt s povinným (jejich manželství trvalo od března 1993 do ledna 1998), a to i poté, co povinný v roce 2000 opustil jejich společnou domácnost s tím, že A. v bytě setrvá. V případě A. Z. s dětmi tedy nejde - z pohledu ustanovení § 341 odst. 1 o. s. ř., které je třeba aplikovat při soudním výkonu rozhodnutí i v exekučním řízení (§ 73 zákona č. 120/2001 Sb.) - o samostatný právní důvod užívání bytu. A na této skutečnosti nemůže nic změnit ani případný (dočasný) souhlas oprávněné s užíváním bytu A. resp. s přihlášením její dcery do bytu, tím spíše ani předestřená nájemní smlouva z 16. 9. 1993. Není totiž pochyb o tom, že A. Z. vyklizovaný byt užívala v souvislosti se soužitím s povinným, tj. na základě práva povinného. Jeho právo se však k 9. 4. 1997 soudním smírem uzavřeným s jeho bývalou manželkou transformovalo v povinnost vyklidit byt, jež stíhá i A. Z. a její děti jako osoby, které se tam zdržovaly na základě práva povinného. Pro nařízenou exekuci již není rozhodující, že v mezidobí se povinný a A. Z. rozvedli, případně že povinný opustil společnou domácnost a v bytě se již nezdržuje a nemá v něm své věci.

Současně je na místě připomenout, že Nejvyšší soud ČSR již ve zprávě občanskoprávního kolegia z 30. 12. 1983, sp. zn. Cpj 40/83, publikované pod číslem 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že ukládá-li vykonávané rozhodnutí povinnost byt vyklidit, aniž by zároveň stanovilo povinnost byt odevzdat, vycházejí soudy správně z toho, že ve vyklizení je obsaženo i odevzdání bytu, takže nesplní-li povinný povinnost také byt oprávněnému odevzdat (např. předáním klíčů), nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti.

Nejvyšší soud nesdílí názor povinného, že mezi ním a oprávněnou došlo po schválení smíru o vyklizení bytu (exekučního titulu) k právně relevantní změně jejich dohody uzavřené formou soudního smíru (závazků z ní), a to zejména v tom směru, že v bytě nadále setrvá s právem trvale jej užívat jeho manželka A. Z. s dětmi. Naopak bylo zjištěno, že povinný se práva na zajištění bytové náhrady výslovně jednostranným prohlášením vzdal.

Dovolatel dále vytýká, že soud nad rámec návrhu oprávněné a v rozporu se zákonem nařídil exekuci vyklizením bytu do přiměřeného náhradního bytu na adrese. K této námitce však nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť byla nově uplatněna až v dovolacím řízení, povinný ji v návrhu na zastavení exekuce neuplatnil (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Pokud povinný vytýká, že odvolací soud chybně poučil účastníky o přípustnosti dovolání, nejde o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, však může být o tyto náležitosti doplněno ve lhůtě určené podle § 240 odst. 3 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2002).

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.

O nákladech řízení se rozhoduje podle § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2013

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu