20 Cdo 305/2009
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 305/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Z. Sch. , zastoupeného JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 4, proti povinné PAVOK spol. s r. o. , se dílem ve Vikýřovicích, Krenišovská 566, identifikační číslo osoby 45194301, pro částku 571.756,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 Nc 1194/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci z 28. 8. 2008, č. j. 40 Co 666/2008-156, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání oprávněného potvrdil usnesení ze 17. 1. 2008, č. j. 22 Nc 1194/2007-120, ve znění opravného usnesení ze 4. 2. 2008, č. j. 22 Nc 1194/2007-122, jímž okresní soud ohledně částky 271.756,- Kč s příslušenstvím pro promlčení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil exekuci nařízenou usnesením z 28. 2. 2007, č. j. 22 Nc 1194/2007-18. Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že vymáhaná pohledávka ve výši 571.756,- Kč sestává z dvou samostatných pohledávek (vzniklých z obchodněněprávního vztahu), a to ve výši 350.000,- Kč splatné 25. 10. 1993 a 221.756,- Kč splatné 30. 11. 2003, u níž desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku uplynula 30. 11. 2003. Protože vykonávaný exekuční titul nabyl právní moci 14. 4. 2006 a vykonatelným se stal ke dni 19. 4. téhož roku, je podle odvolacího soudu správný závěr soudu prvního stupně, že právo na vymáhání této pohledávky bylo pravomocně přiznáno až po uplynutí promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku. K vymožení této pohledávky byl k návrhu podanému dne 19. 6. 2006, tedy ve lhůtě tří měsíců od vykonatelnosti exekučního titulu, usnesením Okresního soudu v Šumperku z 20. 7. 2006, č. j. 22 E 125/2006-15, pravomocným 8. 9. 2006 (č. l. 54), nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech; dále pak byl k návrhu podanému dne 21. 6. 2006 usnesením Okresního soudu v Prostějově z 1. 2. 2007, č. j. 15 E 646/2006-19, pravomocným 23. 2. 2007 (č. l. 92), nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na jiných nemovitostech, odlišných od těch, jichž se týká předmětné exekuční řízení sp. zn. 22 Nc 1194/2007 (viz exekuční příkaz z 15. 3. 2007, č. j. 014 Ex 1138/07-2 na č. l. 22). S odkazem na literaturu (publikaci autorů Kurky., V. a Drápala., L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha, 2004, s 666) pak odvolací soud uzavřel, že představuje-li zřízení soudcovského zástavního práva jen zajištění vymáhané pohledávky a další provedení výkonu rozhodnutí tak nepřichází v úvahu je pravomocným nařízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech řízení o výkon rozhodnutí skončeno; z toho pak dovodil, že byl-li v pořadí druhý výkon rozhodnutí nařízený Okresním soudem v Prostějově pravomocně skončen dnem 23. 2. 2007 a podal-li oprávněný návrh na nařízení předmětné exekuce téhož dne nelze učinit závěr, že se jednalo kontinuálně o jedno vykonávací řízení, jak v odvolání tvrdil oprávněný. Návrh na nařízení předmětné exekuce byl tedy podán po uplynutí desetileté lhůty vyplývající z ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, prodloužené podle druhého odstavce téhož ustanovení, a exekuci je tedy namístě pro promlčení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech končí právní mocí usnesení o nařízení tohoto výkonu či (teprve) právní mocí usnesení o jeho zastavení, a v návaznosti nato, zda ke stavení promlčecí lhůty dochází po dobu do právní moci usnesení o nařízení výkonu či do právní moci usnesení o jeho zastavení. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že vykonávací řízení končí dnem právní moci usnesení o nařízení výkonu a z toho vyvozeném závěru, že ke stavení promlčení lhůty tak došlo pouze po dobu do právní moci tohoto usnesení. S odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem vydané v řízení sp. zn. 21 Nc 4936/2005 (jehož opis přiložil /č. l. 94/) vyjadřuje přesvědčení, že podá-li oprávněný ve lhůtě podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku k soudu návrh na nařízení některého ze způsobů výkonu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 258 odst. 1 o. s. ř., tedy i návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, pak až do právní moci rozhodnutí o zastavení takovéhoto výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je nutno každý další návrh na nařízení výkonu rozhodnutí či nařízení exekuce považovat za řízení kontinuální s prvním návrhem podaným ve lhůtě podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku. V řízení ohledně každého takovéhoto dalšího návrhu na nařízení exekuce není podle jeho názoru přípustné vznést ze strany povinného námitku promlčení či nevykonatelnosti rozhodnutí.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzují zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Dovolací soud již dříve zdůraznil, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, publikovaný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rovněž otázka délky promlčecí doby práv pravomocně přiznaných v nalézacím řízení již byla řešena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, publikované pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustálené soudní praxe musí být řízení o výkon rozhodnutí přiznávajícího určité právo zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (tj. u práva na plnění závazku podle § 392 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. (dále též jen obchodního zákoníku ) ode dne, kdy měl být závazek splněn /ode dne splatnosti pohledávky/), a v určitých případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (srov. § 408 odst. 1, 2 obchodního zákoníku).

Ustanovení § 402 obchodního zákoníku upravuje vliv zahájení soudního řízení (ovšem nalézacího, o kterýžto případ v souzené věci nejde) na stavení promlčecí doby tak, že promlčecí doba se zahájením soudního řízení (žalobou na plnění či na určení) staví. Podle ustálené soudní praxe se za úkon považovaný za zahájení soudního řízení pokládá žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

Jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí, případně exekuci (a kde používá pojmu právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení ), je kogentní ustanovení § 408 obchodního zákoníku. Podle něj promlčecí doba skončí bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona (tedy i bez ohledu na případy, kdy by jinak došlo ke stavení či přetržení promlčecí doby ze zákona) nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, případně prodloužené o další tři měsíce.

Se zřetelem ke komplexní povaze úpravy promlčení v obchodních závazkových vztazích (jež vylučuje subsidiární užití předpisů práva občanského) lze shrnout, že obchodní zákoník s návrhem na zahájení výkonu rozhodnutí (exekuci) účinky stavení běhu promlčecí doby práva již pravomocně přiznaného nespojuje, jelikož aplikace ustanovení § 402 až 407 zákona č. 513/1991 Sb., uvedených v oddílu 4 s názvem Stavení a přetržení promlčecí doby, je v projednávané věci (týkající se promlčecí doby práva pravomocně přiznaného v soudním řízení) výslovně vyloučena § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., jenž stanoví konec obecné promlčecí doby bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy aniž se zabýval dovolatelem předestřenou otázkou, jež se s ohledem na výše zaujaté závěry jeví nerelevantní bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že povinné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu