20 Cdo 298/2005
Datum rozhodnutí: 22.09.2005
Dotčené předpisy: § 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb., § 16 odst. 2 předpisu č. 592/1992Sb.




20 Cdo 298/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné zdravotní pojišťovny České republiky, proti povinnému J. Č., pro 5.000,- Kč prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. E 3017/2001, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2002, č.j. 25 Co 10/2002-13, takto :

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2002, č.j. 25 Co 10/2002-13, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2001, č.j. E 3017/2001-4, se zrušují a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Ve výroku označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 6. 9. 2001, č.j. E 3017/2001-4, kterým Okresní soud v Hradci Králové zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že platební výměr, kterým byla povinnému uložena pokuta podle ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, lze vykonat pouze ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 71/1967 Sb. ), která uplynula již před zahájením řízení o výkon. Ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb. sice odkazuje na úpravu týkající se pojistného, ale jen pokud jde o způsob placení a vymáhání pokut; ustanovení § 16 odst. 2 cit. zákona, podle něhož se právo vymáhat pojistné promlčuje v tam stanovené lhůtě, není tedy podle odvolacího soudu v případě pokut použitelné. Tento závěr vyplývá i ze srovnání s úpravou vztahující se ke způsobu vymáhání a promlčení penále (§ 19 zákona č. 592/1992 Sb.) a z novelizace provedené zákonem č. 138/2001 Sb., který za slovo vymáhání vložil slova a promlčení.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o.s.ř. ). Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, podle něhož z ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 550/1991 Sb. o všeobecném zdravotním pojištění, § 16 odst. 2, § 19 a § 26 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., který je ve vztahu k zákonu č. 71/1967 Sb. předpisem speciálním, lze dovodit, že právo vymáhat platební výměry zdravotních pojišťoven, jimiž bylo vyměřeno pojistné, penále i pokuta, se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (řešení otázky níže specifikované se v praxi odvolacích soudů dosud neustálilo), a je i důvodné.

Jelikož vady uvedené v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. nebyly namítány a ze spisu se nepodávají, je při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.) předmětem přezkumu závěr odvolacího soudu, podle něhož platební výměr, kterým zdravotní pojišťovna uložila plátci pojistného za nesplnění nebo porušení povinnosti stanovené v § 24 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. pokutu, lze vykonat jen ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávaném případě je exekučním titulem platební výměr z 28. 3. 1997, č. 1340200653, jímž oprávněná uložila povinnému za porušení povinnosti podle § 24 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. pokutu ve výši 5.000,- Kč.

Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Uvedené ustanovení se použije i na výkon vykonatelných rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smírů schválených těmito orgány.

Soudní praxe je jednotná v tom, že stanoví-li zákon, že správní rozhodnutí, případně jiný titul ve smyslu § 274 o.s.ř. lze vykonat jen do určité doby, pak v této době musí být výkon rozhodnutí nařízen a proveden; po jejím uplynutí již takové rozhodnutí (jiný titul) podkladem soudního výkonu rozhodnutí být nemůže, takže návrh na nařízení jeho výkonu musí být zamítnut, a byl-li již výkon nařízen, soud jej jako nepřípustný podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. zastaví, neboť tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí (jiný titul) nelze vykonat. Tak je tomu jmenovitě podle ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., podle něhož lze rozhodnutí vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti; toto ustanovení se uplatní i v řízení o výkon rozhodnutí soudem. Lhůta zde uvedená je prekluzívní, a proto musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí během ní nejen zahájeno, ale i skončeno (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod číslem 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775). Tyto důsledky pro výkon rozhodnutí nastávají i tehdy, když prekluzívní doba pro výkon rozhodnutí (jiného titulu) uplyne až v průběhu řízení o výkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2004 pod číslem 44).

Ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. se však jak v mnoha rozhodnutích Nejvyšší soud připomněl nevztahuje na všechna správní rozhodnutí (jiné tituly); platí totiž, že stanoví-li speciální právní předpis, že se právo na vymáhání pohledávky přiznané správním rozhodnutím (jiným titulem) promlčuje, není možné aplikovat obecnou právní úpravu, podle níž taková pohledávka, resp. možnost jejího nuceného vymáhání zaniká prekluzí bez zřetele na uplynutí promlčecí doby.

Povaze dovolacího přezkumu jakožto přezkumu pravomocných rozhodnutí odpovídá, že právní posouzení věci vychází z toho znění dotčených právních předpisů, jež bylo účinné v době rozhodování odvolacího soudu (tj. v daném případě 1. 3. 2002). Podmínky, za nichž lze správní rozhodnutí (jiný titul) vykonat, se pak odvíjejí od znění předpisu, na jehož základě bylo vydáno, účinného v době, kdy se tak stalo (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2208/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2005 pod číslem 1). Znamená to, že v dané věci je rozhodující zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění zákonů č. 592/1992 Sb., 10/1993 Sb., 15/1993 Sb., 161/1993 Sb., 324/1993 Sb., 241/1994 Sb., 59/1995 Sb., 160/1995 Sb. a 149/1996 Sb. a zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění zákonů č. 10/1993 Sb., 15/1993 Sb., 161/1993 Sb., 324/1993 Sb., 42/1994 Sb., 241/1994 Sb., 59/1995 Sb. a 149/1996 Sb.

Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb. se na rozhodování zdravotních pojišťoven ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému a pokut a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vrácení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné vztahují obecné předpisy o správním řízení. Zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry, které jsou vykonatelné podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání rozhoduje rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny.

Podle ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. může příslušná zdravotní pojišťovna za nesplnění nebo porušení povinností stanovených v § 22 odst. 3 písm. a/, b/, § 24 odst. 2 a 3, § 25 a § 28, větě druhé, uložit plátci pojistného pokutu až do výše 50.000,- Kč za jednotlivé nesplnění nebo porušení povinnosti. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se pokud jde o způsob placení a vymáhání pokut postupuje stejně jako u pojistného.

Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. se právo vymáhat pojistné promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno.

Ustanovení § 19 zákona č. 592/1992 Sb. pak stanoví, že se pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, vymáhání, promlčení a vracení přeplatku na penále postupuje stejně jako u pojistného.

V projednávaném případě tedy speciální právní předpis jímž zákon č. 592/1992 Sb. ve vztahu k zákonu č. 71/1967 Sb. nepochybně je stanoví, že se právo na vymáhání pojistného, penále i pokut promlčuje ve lhůtě stanovené v § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb.; touto zvláštní právní úpravou je tedy vyloučena úprava obecná zakotvená v ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3031/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 102/2001).

K argumentaci odvolacího soudu je třeba poznamenat, že odkaz ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb. na úpravu pojistného se výslovně týká způsobu vymáhání, jímž se rozumí i omezení práva vymáhat promlčecí lhůtou stanovenou v § 16 odst. 2 cit. zákona. Novelizace provedená s účinností od 1. 7. 2001 zákonem č. 138/2001 Sb. toliko expressis verbis stvrzuje to, k čemu dospěl dovolací soud interpretací dotčených předpisů.

Právní názor odvolacího soudu, podle něhož k výkonu navržený platební výměr nelze vykonat po uplynutí tříleté prekluzívní lhůty stanovené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., tudíž správný není; Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil, a jelikož ani soud prvního stupně neposuzoval věc v souladu s tím, jak bylo shora vyloženo, platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i pro toto rozhodnutí, jež bylo rovněž zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2005

JUDr. Pavel K r b e k , v. r.

předseda senátu