20 Cdo 2956/2012
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 255 o. s. ř.



20 Cdo 2956/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Šumburské inkasní s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Neklanova 117/21, identifikační číslo osoby 286 64 361, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti povinnému M. V. , zastoupenému JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 5, pro částku 3.281.875,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 66 EXE 2850/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze z 12. března 2012, č. j. 68 Co 44/2012-195, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.720,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Lenky Skřivánkové.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením z 11. srpna 2011, č. j. 66 EXE 2850/2010-154, obvodní soud zastavil exekuci s odůvodněním, že postupní smlouva mezi právním předchůdcem oprávněné, TRADE COMFORT s. r. o., a oprávněnou je neplatná, neboť jí byla postupována již neexistující pohledávka.

Napadeným rozhodnutím městský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, exekuci však zastavil z jiného důvodu, totiž proto, že byla nařízena ve prospěch někoho jiného, než kdo je ve vykonávaném rozhodnutí označen jako oprávněný, přičemž nebylo prokázáno, že by na něho po právní moci tohoto rozhodnutí přešlo vymáhané právo; exekuční titul tedy přiznává uplatněné právo někomu jinému, než kdo se za oprávněného označil v návrhu na nařízení exekuce.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje pouze z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., oprávněná ohlašuje všechny tři dovolací důvody a namítá zejména, že otázkou aktivní věcné legitimace se musel zabývat a zabýval již soud při nařízení exekuce, a že ten aktivní věcnou legitimaci oprávněné správně shledal a exekuci proto nařídil. Podle jejího názoru nelze nově v rámci řízení o zastavení exekuce opětovně přezkoumávat podmínky, resp. předpoklady jejího nařízení, jelikož takovým postupem by odvolací soud překračoval svou pravomoc, neboť by přezkoumával již pravomocné rozhodnutí mimo odvolací řízení. Takovou pravomoc však zákon odvolacímu soudu nedává, a ten může usnesení o nařízení exekuce přezkoumávat jen v řádném odvolacím řízení, k čemuž v daném případě došlo, a odvolání povinného bylo zamítnuto.

V případě nesplnění procesních povinností je exekuční soud povinen poučit oprávněného a vyzvat jej, aby svou procesní povinnost splnil, což se však v daném případě nestalo a soud exekuci nařídil poté, co správně shledal aktivní věcnou legitimaci oprávněné jakožto nositelky vymáhané pohledávky. Judikatura dovodila, že povinný se při nařízení exekuce nemůže bránit proti aktivní legitimaci oprávněného jinak než zpochybněním poměru oprávněného k uvedení nositele práva z titulu nebo zpochybněním listin oprávněným předložených. Ani to se však v daném případě nestalo, oprávněná navíc doložila převod vymáhané pohledávky na svou osobu. Exekuce ostatně nemohla být nařízena k návrhu jiné osoby než oprávněné jakožto jediného subjektu, který je hmotněprávním nositelem vymáhané pohledávky, tedy ani k návrhu osoby uvedené v exekučním titulu, jelikož ta již hmotněprávním nositelem vymáhané povinnosti nade vší pochybnost není. Jiný postup ostatně podle dovolatelky nepřichází v úvahu, jelikož by jednak popíral institut zákonem aprobovaného vymáhání pohledávky postupitelem na účet postupníka podle § 530 občanského zákoníku, a jednak by ve své podstatě znamenal postup denegatio iustitiae , neboť by oprávněné jakožto hmotněprávnímu nositeli vymáhané a soudy judikované pohledávky, avšak současně osoby (správně má být osobě ) neuvedené v příslušném exekučním titulu, znemožňoval domoci se jejího exekučního splnění. Lze tedy uzavřít, že za situace, kdy je oprávněná zcela zjevně jediným hmotněprávním nositelem vymáhané pohledávky, což řádně procesně prokázala, a kdy tedy nemá jinou možnost, jak se domoci uhrazení pohledávky, kterou úplatně nabyla od svého právního předchůdce, než formou exekučního řízení, nelze jí odpírat možnost jejího exekučního vymáhání a přiznat tak navíc ochranu proti právnímu postupu povinného, který svou zcela zřejmou a pravomocně mu uloženou povinnost splnit nehodlá.

Povinný navrhl odmítnutí (pro zjevnou bezdůvodnost), případně zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatelka, jež přípustnost dovolání dovozuje pouze z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., nikoli tedy ve smyslu ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř. z uvedeného ustanovení (§ 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., a jež se tudíž otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezabývala, však žádnou právní otázku, pro kterou by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam, nevymezila. K závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání přednesených.

V rozhodnutí z 27. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006, a v mnoha rozhodnutích dalších (např. sp. zn. 20 Cdo 259/2011 aj.) Nejvyšší soud vysvětlil, že vymezení účastníků řízení ve věcech výkonu rozhodnutí (či exekuce) ustanovením § 255 odst. 1 o.s.ř. je založeno na procesní bázi (oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, v jejíž poměrech má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena). Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, komu je tímto titulem uložena povinnost. Oprávněný, kterému právo z rozhodnutí nebo jiného titulu nesvědčí, stejně jako povinný, jemuž podle rozhodnutí nebo jiného titulu povinnost uložena nebyla, nejsou v řízení o výkon rozhodnutí věcně legitimováni; v obou případech soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne. Věcná legitimace účastníků exekučního řízení patří k předpokladům nařízení exekuce, proto otázku, zda oprávněnému svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu a zda povinného zatěžuje povinnost rozhodnutím nebo jiným titulem uložená, musí soud vyřešit v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází (pokud jde o ustanovení § 256 o. s. ř., to upravuje pouze formální stránku průkazu přechodu či převodu práva z exekučního titulu, tj. stanoví, čím lze tvrzenou skutečnost doložit, soud však není zbaven povinnosti zabývat se tím, zda oprávněnému skutečně věcná legitimace svědčí, neboť jak již bylo vyloženo výše jde o jeden z předpokladů nařízení exekuce).

V souzené věci tomu tak však nebylo (resp. uvedená otázka byla vyřešena nesprávně), jelikož městský soud se v usnesení z 15. listopadu 2010, č. j. 68 Co 471/2010-45, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, nezabýval skutečností, že nařízení exekuce navrhuje oprávněná, tedy Šumburská inkasní, s. r. o., zatímco vymáhaná pohledávka byla exekučním titulem přisouzena (žalobci v nalézacím řízení) MUDr. J. K., který ji 19. září 2006 (tedy před vydáním exekučního titulu, rozsudku Městského soudu v Praze ze 4. dubna 2007, č. j. 54 Co 257/2006-143, jímž byl změněn zamítavý rozsudek Obvodního soud pro Prahu 4 z 24. dubna 2006, č. j. 40 C 107/2004-108), aniž podal návrh podle § 107a o. s. ř., postoupil společnosti TRADE COMFORT s. r. o., a spokojil se pouze se smlouvou z 2. července 2008, jíž vymáhanou pohledávku společnost TRADE COMFORT s. r. o. postoupila oprávněné, tedy Šumburské inkasní, s. r. o.

Jak starší (Občanský soudní řád, Komentář, Panorama 1985, II. díl, str. 258), tak současná (srov. JUDr. Vladimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 350) literatura zastávají názor, že nařízení exekuce je ovládáno zvláštními formalizovanými postupy, pro něž je příznačné, že možnost obrany dotčených subjektů jsou omezeny (soud např. rozhoduje zásadně bez jednání, aniž by jim dal či mohl dát prostor k vyjádření), čemuž odpovídá taková procesní konstrukce exekučního řízení, kdy při nařízení exekuce je soud omezen jen na hodnocení striktně vymezeného okruhu podmínek, avšak s tím, že obraně povinného je pak vymezeno jiné, další, stadium exekučního řízení. Z toho pak plyne, že ačkoli s rozhodnutím o nařízení exekuce resp. s jeho právní mocí se spojují důsledky, jež se v občanském soudním řízení prosazují všeobecně (viz. § 159a odst. 1, 5 o. s. ř.), nelze z toho mechanicky dovozovat, že to, k čemu toto rozhodnutí směřuje (k provedení exekuce, tedy nucenému vymožení povinnosti uložené exekučními titulem), musí být v každém případě také fakticky uskutečněno. Jinak řečeno, ač je zde pravomocné nařízení exekuce, bude-li posléze zjištěna existence takové relevantní okolnosti, vzhledem k níž by provedení exekuce bylo přesto nepřípustné, exekuce provedena nebude a právě naopak bude zastavena . Ani právní moc usnesení o nařízení exekuce nemůže zhojit vady, jež brání provedení exekuce, i když zde tyto vady byly v době jeho vydání, jestliže se projevily kdykoli později.

Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou se typicky spojují
a) s vadami exekučního titulu [pokud nezpůsobují jeho (materiální) nevykonatelnost zakládající důvod zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.],
b) s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítnutí poskytnutí součinnosti), případně
c) se specifickým jednáním povinného, způsobí-li např. započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí.
d) s pochybeními při nařízení exekuce (zejména při dodatečně zjištěném nedostatku podmínek exekučního řízení).

Nařízení exekuce ve prospěch jiného, než kdo je v exekučním titulu označen jako oprávněný, bez průkazu přechodu práva způsobem předepsaným v ustanovení § 256 o. s. ř. je právě takovým pochybením při nařízení exekuce, jež je způsobilé být důvodem k jejímu zastavení.

Tím, že odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil argumentem, že exekuce byla nařízena k návrhu Šumburské inkasní s. r. o., ačkoli vymáhaná pohledávka byla exekučním titulem přisouzena MUDr. J. K., se ostatně dovolatelka nezabývala a veškerou svou argumentaci soustředila pouze k tomu, že prokázala převod vymáhané pohledávky na sebe od svého právního předchůdce, tedy společnosti TRADE COMFORT s. r.o., jíž ovšem vymáhaná pohledávka exekučním titulem přisouzena nebyla.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vyhověl-li odvolací soud návrhu na zastavení exekuce, avšak z jiného důvodu poté, co přihlédl ke skutečnostem v řízení před soudem prvního stupně neuplatněným, zatížil sice řízení vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu z 30. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10/2005 pod poř. č. 166); k této vadě však může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), o kterýžto případ v souzené věci nejde.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinnému podle ustanovení § 146 odst. 3, § 151 odst. 1 a 2, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 21.420,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2013

JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu
předseda senátu