20 Cdo 2956/2000
Datum rozhodnutí: 25.01.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2956/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) R. S., B) G. S., C) Y. S., D) M. K. (právních nástupců původně žalujícího H. S., zemřelého dne 23. listopadu 1997), proti žalovaným 1) Městskému bytovému podniku T., státnímu podniku "v likvidaci" , 2) městu T. a 3) České republice - Okresnímu úřadu v T., o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 412/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. září 2000, č.j. 10 Co 282/2000-135, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám jejich zástupců, a to JUDr. D. H., Mgr. J. C., a JUDr. D. P., do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. září 2000, č.j. 10 Co 282/2000-135, potvrdil rozsudek ze dne 11. března 1997, č.j. 17 C 412/95-55, kterým Okresní soud v Teplicích zamítl žalobu o uzavření dohody o vydání domu č.p. 451 a pozemku parc. č. 816 v katastrálním území T. a rozhodl o nákladech řízení; o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že účastníci na jejich náhradu nemají právo.

V rámci právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 15. března 2000, sp. zn. 23 Cdo 1131/98 - dovozujícího že i soudní rozhodnutí, popřípadě postup soudu jeho vydání předcházející, může být při splnění podmínek stanovených v § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), skutečností odůvodňující nárok na vydání věci - odvolací soud uzavřel, že přechod sporných nemovitostí na stát jejich prodejem v exekučním řízení pro uspokojení pohledávky věřitele takovým důvodem není; je tomu tak přesto, že exekuční řízení bylo vedeno proti fyzickým osobám, které již nežily a jimž soud ustanovil opatrovníka jako osobám neznámého pobytu, neboť o této okolnosti nevěděl. Takové procesní pochybení nelze ztotožnit s postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody, a protože mezi židovským původem vlastníků a přechodem nemovitostí na stát v exekuci pro dluhy není příčinná souvislost, nejde ani o politickou perzekuci. Odvolací soud vyloučil přechod nemovitostí na stát v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu (§ 6 odst. 1 písm. e/ zákona) a převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 část věty za druhou čárkou zákona č. 87/1991 Sb.), když podkladem pro zápis změny vlastníka v pozemkové knize bylo usnesení vydané v exekučním řízení, jímž je vázán v tom smyslu, že z jeho účinků vychází.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, opírajíce jeho přípustnost o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen "o.s.ř."). Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. vytýkají odvolacímu soudu nesprávné posouzení důsledků vydání usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. října 1963, sp. zn. E 873/63, v poměrech skutkových podstat vyjmenovaných v § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Byla-li exekuce vedena proti osobám, jež v té době již nežily a předmět exekuce nevlastnily, má uvedené usnesení - vydané tak mimo rámec pravomoci soudu - povahu nicotného právního aktu, který nenabyl právní moci; vlastnictví na stát na jeho základě tudíž nepřešlo. Odtud se odvíjí úvaha žalobců, že stát převzal nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Oproti závěru odvolacího soudu, že procesní pochybení v exekučním řízení (vedení exekuce proti nežijícím osobám zastoupeným opatrovníkem) není postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 2 odst. 1 písm. c/, odst. 3 věta první zákona č. 87/1991 Sb.), prosazují dovolatelé verzi, zohledňující exekuci, včetně vydání kritického usnesení, ve vztahu k dědicům původních spoluvlastnic nemovitostí prizmatem hrubého rozporu s "obecně uznávanými lidskými právy a svobodami zakotvenými tehdy zejm. ve Všeobecné deklaraci lidských práv Charty OSN z 10. 12. 1948". Námitka, že skutkový závěr, podle něhož v možnostech soudu, který exekuční řízení vedl, nebylo zjistit, že původní spoluvlastníci sporných nemovitostí zemřeli, nemá oporu v obsahu spisu, reflektuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.; podle dovolatelů byla exekuce vedena formalisticky (soud nevyvinul žádnou snahu vypátrat pobyt právního nástupce bývalých spoluvlastníků). Ze všech uvedených důvodů navrhli dovolatelé napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se ve vyjádřeních k dovolání ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. září 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ke dni 31. prosince 2000.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) - se nejdříve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Nejde-li o případ vad řízení vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud za situace, kdy dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem, přihlíží z úřední povinnosti - a ty nebyly v dovolání tvrzeny a nevyplývají ani z obsahu spisu - je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. Jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně - jako v dané věci - připouští občanský soudní řád dovolání pouze při splnění podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/, § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.

O žádný z případů uvedených v ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v projednávaném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., na který dovolatelé také výslovně odkázali.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je podle citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že se dovolací přezkum otevírá jen pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž - vedle důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - již pouze důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), jímž také žalobci (mimo jiné) dovolání zdůvodnili. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují. Zpochybňují-li dovolatelé skutkový stav, z něhož soudy obou stupňů vycházely, je nutno - při vyloučení možnosti prověřit správnost rozhodnutí odvolacího soudu v intencích dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. - jejich tvrzení připínající se ke skutkovému stavu jako bezcenná odmítnout (konkrétně námitky týkající se možností exekučního soudu zjistit skutečnost úmrtí původních spoluvlastnic nemovitostí - dlužníků v exekuci).

Protože žalobci v návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněném ústně do protokolu o jednání odvolacího soudu dne 18. září 2000, nevymezili pro dovolací přezkum konkrétní právní otázky, je třeba vycházet z toho, že odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl (resp. o něm vůbec výrokem nerozhodl) s ohledem na nedostatek zásadního právního významu celého potvrzujícího rozhodnutí. Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) lze v daném případě závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. zásadní právní význam, spojovat jen s těmi otázkami, jež žalobci v dovolání skutečně napadli, popřípadě jejichž řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal, zpochybnili; jde o otázku, zda přechod vlastnictví sporných nemovitostí na stát v rámci exekuce na nemovité věci exekuční dražbou provedenou podle zákona č. 142/1950 Sb., o řízeních ve věcech občanskoprávních /občanský soudní řád/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 142/1950 Sb.", srov. § 369 o.s.ř.), je možné hodnotit jako převzetí věci bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 část věty za druhou čárkou zákona č. 87/1991 Sb.), a otázku, zda zjištěné procesní pochybení soudu v exekuci odůvodňuje samo o sobě závěr, že v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 6 odst. 2 část věta před druhou čárkou, § 2 odst. 1 písm. c/, odst. 3 věta první zákona č. 87/1991 Sb.) nastala restitučním zákonem odčinitelná majetková křivda.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které v projednávané věci měly pro meritorní rozhodnutí zásadní význam (nikoliv tedy otázky, které pro rozhodnutí ve věci nebyly určující). Současně musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu je předpoklad zásadního právního významu splněn zpravidla tehdy, jestliže se odvolací soud ve svém rozhodnutí zabýval takovou právní otázkou, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve o stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních), popřípadě ve stanovisku Nejvyššího soudu (§ 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), anebo v rozhodnutích soudů prvního stupně, jež byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné - "nové" - řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze zpravidla považovat takovou, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 932/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 2/1998, pod číslem 12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 13/1997, pod číslem 101).

Otázky, které dovolatelé předložili dovolacímu přezkumu, nemohou činit napadený rozsudek ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným, neboť odvolací soud je vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou, která není v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 31. května 1999, sp. zn. I. ÚS 485/98, a ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. II. ÚS 129/98, na něž dovolatelé poukazují).

Úvahy dovolatelů o nicotnosti (nedostatku pravomoci) a absenci právní moci usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. října 1963, sp. zn. E 873/63, nelze zohlednit proto, že - podle tehdy platných předpisů - dané rozhodnutí nebylo právním titulem přechodu vlastnictví sporných nemovitostí. Vydražitel - v projednávaném případě stát (finanční odbor Okresního národního výboru v T.) - nabýval vlastnické právo k nemovitým věcem příklepem (§ 478 odst. 1 zákona č. 142/1950 Sb.) nebo převzetím nemovitostí za odhadní cenu bez výkonu dražby (§ 481 zákona č. 142/1950 Sb.); zápis vlastnického práva do pozemkové knihy, nařízený exekučním soudem až po právní moci usnesení o příklepu (§ 506 zákona č. 142/1950 Sb.), neměl konstitutivní účinky. Jestliže tedy právním důvodem přechodu nemovitostí na stát byla skutečnost příklepu, popřípadě převzetí za odhadní cenu, není naplněna skutková podstata ustanovení § 6 odst. 2 části věty za druhou čárkou zákona č. 87/1991 Sb., tj. převzetí věci státem bez právního důvodu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. ledna 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/1998, pod číslem 9, vysvětlil, že o převzetí věci státem bez právního důvodu jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, tedy došlo-li k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloženo (okupaci nemovitosti); citované ustanovení však nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího - byť neplatného - právního úkonu. V poměrech projednávané věci to znamená, že nabyl-li stát vlastnictví nemovitostí jako vydražitel na základě procesních úkonů učiněných soudem v exekučním řízení, nelze uvažovat o okupaci nemovitostí ve smyslu § 6 odst. 2 části věty za druhou čárkou zákona č. 87/1991 Sb.; námitky dovolatelů proti regulérnosti a zákonnosti exekuce uvedený závěr nejsou sto zvrátit (stejně jako neplatnost nabývacího právního úkonu nemůže přivodit závěr o převzetí věci státem bez právního důvodu).

V rozsudku ze dne 5. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 308/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1999, pod číslem 56, Nejvyšší soud zaujal názor, že přechod věci na stát v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 6 odst. 2 část věty před druhou čárkou, ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.) nelze dovodit jen z toho, že státní orgán (bývalé státní notářství při projednávání dědictví) porušil konkrétní ustanovení procesního předpisu (a věc tak připadla státu jako odúmrť, protože nebyl zjišťován okruh dědiců). V projednávané věci šlo o situaci obdobnou. Soud na návrh vymáhajícího věřitele (I. b. v P.) nařídil pro dluh ve výši 25.722,22 Kčs exekuci dražbou předmětných nemovitostí ve vlastnictví dlužníků (povinných) P. K. a A. S. (§ 449 odst. 1 zákona č. 142/1950 Sb.), jimž ustanovil - jak vyplývá z obsahu rozvrhového usnesení ze dne 29. října 1963 - opatrovníka, aniž by zjišťoval jejich skutečný pobyt a okolnosti vztahující se k jejich právním nástupcům. Exekuce (s důsledkem přechodu vlastnictví nemovitostí na vydražitele) tak byla vedena proti již nežijícím fyzickým osobám. Jestliže však k takovému porušení procesních předpisů v exekuci nepřistoupily další skutečnosti, nelze přechod vlastnictví příklepem, popřípadě převzetím nemovitostí za odhadní cenu, bez dalšího ztotožnit s postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 věty první zákona č. 87/1991 Sb.

Závěr o konformnosti odvolacím soudem přijatých právních závěrů s judikaturou Nejvyššího soudu s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 větu první (per analogiam) o.s.ř. Žalobcům, kteří zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů, které jim v tomto stadiu řízení vznikly, částku po 575,- Kč, představující mimosmluvní odměnu za úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§ 1 odst. 2, § 7 ve spojení s § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a paušální náhradu výloh (§ 13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 25. ledna 2001

JUDr. Pavel K r b e k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková