20 Cdo 2949/2009
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: předpisu č. 216/1994Sb., § 44 předpisu č. 120/2001Sb.




20 Cdo 2949/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Komerčního spořitelního a úvěrního družstva DOMOV v likvidaci , se sídlem v Praze 9 Vinoři, Uherská 618, identifikační číslo osoby 26156245, zastoupeného Mgr. Martinou Suchomelovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 1, s adresou pro doručování: Brno, Krušinova 140/1, proti povinnému J. M. , pro 240 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 Nc 5998/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2009, č. j. 26 Co 547/2008-39, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 5. 6. 2007, č. j. 8 Nc 5998/2006-9, kterým okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce podle rozhodčího nálezu Mgr. Radima Saxla ze dne 13. 7. 2006 k vymožení pohledávky 240 000,- Kč s příslušenstvím, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodčí nález není způsobilým podkladem pro nařízení exekuce, neboť dosud nenabyl právní moci a nestal se vykonatelným; povinnému nebyl řádně doručen. Odkázal na závěr učiněný v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp.zn. 20 Cdo 1592/2006, že doručení rozhodčího nálezu není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení; písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností. Náhradní doručení rozhodčího nálezu povinnému podle § 46 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) přitom nelze dovodit, neboť povinný se na adrese doručování nezdržoval (odstěhoval se).

V dovolání namítá oprávněný nesprávné právní posouzení věci; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem, zda je možné v rozhodčí smlouvě (doložce) sjednat postup při doručování a pravidla vzniku účinků doručení písemností v rozhodčím řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1592/2006, nepovažuje za správné, řízení (i rozhodčí) nelze považovat za ukončené, dokud vydané rozhodnutí nenabude právní moci, a proto je přesvědčen, že doručování rozhodčího nálezu je procesem, který lze zahrnout do rozhodčího řízení, a strany si jej mohou upravit dohodou. Jiný výklad by byl v rozporu se zásadou volnosti stran při dohodě o postupu v rozhodčím řízení (§ 19 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů - dále jen zákon č. 216/1994 Sb. ). Podle oprávněného vede ke sjednání pravidel doručování v rozhodčí smlouvě skutečnost, že rozhodce má omezenější možnosti při doručování než soudce. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (část první, čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Oprávněný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, sice dovolacímu soudu přednesl, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Otázkami, zda si mohou strany rozhodčí smlouvy sjednat způsob, jakým jim bude doručen rozhodčí nález, a zda při nedostatku takové dohody bude v dispozici rozhodce určit způsob doručování nálezu odlišně od způsobu upraveného v občanském soudním řádu, se Nejvyšší soud již zabýval. Ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 2/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§ 45 a násl. o. s. ř.). Je tomu tak proto, že doručování rozhodnutí stranám není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení (§ 19 odst. 1, 2 a § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (srov. § 23, § 24 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.), případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu § 27 zákona č. 216/1994 Sb. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení (srovnej také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1592/2006, usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2726/2006).

Závěr odvolacího soudu, jenž považuje rozhodčí nález, který nebyl doručen v souladu s pravidly obsaženými v občanském soudním řádu, za nevykonatelný, proto nevybočuje z ustálené soudní praxe.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. (povinnému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2010

JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu