20 Cdo 2937/99
Datum rozhodnutí: 19.07.2001
Dotčené předpisy: § 710 předpisu č. 40/1964Sb., § 711 odst. 1 písm. h) předpisu č. 40/1964Sb., § 19 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb., § 20 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb., § 79 odst. 3 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb., § 82 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb., § 229 odst. 1 písm. b a c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. b a c) předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2000




20 Cdo 2937/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně Č. T., a.s., proti žalovanému F. Š., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 1239/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 1999, č.j. 22 Co 264/99-142, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. září 1999, č.j. 22 Co 264/99-162, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 1999, č.j. 22 Co 264/99-142, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20 září 1999, č.j. 22 Co 264/99-162, potvrdil rozsudek ze dne 22. února 1999, č.j. 13 C 1239/96-124, jímž Okresní soud v Kolíně zamítl žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu označeného služebního bytu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku (dále též jen obč., zák.") není dán, přičemž své úvahy soustředil k datu 7. července 1997, kdy měl výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě) za doručenou žalovanému. Jelikož měl současně za prokázáno, že žalovaný se synem v bytě od května 1997 bydleli, uzavřel, že ke dni doručení výpovědi z nájmu zde již výpovědního důvodu dle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. nebylo.

Žalobkyně (jednající prostřednictvím zaměstnance vybaveného právnickým vzděláním) podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, namítajíc, že řízení je postiženo vadami dle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř."), tedy že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být (písmeno b/) a že účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen (písmeno c/). Dovozovala rovněž existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétně dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu byla žalovanému doručena až 7. června 1997, uvádějíc, že žalovanému byla dána výpověď v žalobě ze dne 22. října 1996, doručené dvojmo soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 79 odst. 3 o. s. ř. doručí soud ostatním účastníkům návrh na zahájení řízení do vlastních rukou. Do dne 7. července 1997 proběhlo u soudu prvního stupně několik jednání ve věci a žalovaný na žádném nepodal námitku, že nemá k dispozici žalobu a není tedy způsobilý být účastníkem řízení. Jestliže by mu do uvedeného dne žaloba skutečně nebyla doručena (a onoho dne měl dostat její kopii), musely by být ve spise v této věci uloženy dva originály žaloby, což však v rozsudku odvolacího soudu není uvedeno. Lze tedy oprávněně usuzovat, že žalovanému byla doručena žaloba již před 19. květnem 1997, kdy proběhlo první jednání u okresního soudu a kdy žalovaný podle své výpovědi byt neobýval, i když odvolací soud ze spisu nezjistil, že by žaloba byla žalovanému řádně doručena. Proto dovolatelka žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, jelikož vady řízení dle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. dány nejsou, stejně jako dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., když žaloba mu byla vskutku doručena až 7. července 1997.

Jak se podává z údajů v obchodním rejstříku, v průběhu dovolacího řízení (k 1. lednu 2000) změnila dovolatelka obchodní jméno z původního S. T., a.s. na nynější Č. T., a.s., čemuž odpovídá i její označení v záhlaví tohoto rozsudku

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání je přípustné dle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., avšak není důvodné.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jelikož jiné vady řízení nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda řízení je postiženo vadami tvrzenými dovolatelkou.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být.

Dovolatelka argumentovala tím, že žalovaný na jednáních předcházejících dni 7. červenci 1997 nepodal námitku, že nemá k dispozici žalobu a není tedy způsobilý být účastníkem řízení". Takový argument ovšem ke zpochybnění způsobilosti být účastníkem řízení nevede.

Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu § 19 o. s. ř. zásadně ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti přitom vzniká narozením (§ 7 odst. 1 obč. zák.) a zaniká smrtí (§ 7 odst. 2 obč. zák.).

Dovolatelka existenci žalovaného jako fyzické osoby nezpochybňuje a netvrdí ani jeho zánik. Otázka, zda a kdy byla žalovanému doručena žaloba s výpovědí z nájmu bytu, je pak pro posouzení jeho způsobilosti mít práva a povinnosti zcela bez významu.

Ostatně, dovolatelka jistě neočekávala, že Nejvyšší soud (poté, co rozsudky soudů obou stupňů zruší) řízení zastaví, což je zákonný důsledek existence jí tvrzené vady dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (srov. § 243b odst. 3 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je řízení zmatečné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.

Vadou podle cit. ustanovení je řízení postiženo, jen je-li zde osoba způsobilá být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), která však nemůže před soudem jako účastník samostatně jednat (§ 20 o. s. ř.); nic takového však dovolatelkou nebylo tvrzeno. Nejvyšší soud navíc již v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2001, pod číslem 68, vysvětlil, že k vadě podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlíží dovolací soud jen týká-li se dovolatele. Od závěrů formulovaných v tomto usnesení, na něž v podrobnostech odkazuje, nevidí Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani v této věci.

Lze tedy uzavřít, že řízení vadami dle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. postiženo není.

Zbývá se vypořádat s existencí dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.

Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.

Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, pominul. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelka proti skutkovému zjištění odvolacího soudu o tom, že žaloba s výpovědí z nájmu bytu byla žalovanému doručena až 7. července 1997, staví pouze spekulativní úvahy, podle kterých žaloba musela být doručena dříve, jelikož žalovaný před 7. červencem 1997 (a to ani při jednáních soudu) námitku, že nemá k dispozici žalobu, neuplatnil, a v případě, že mu kopie žaloby byla doručena až 7. července 1997, by ve spise musely být uloženy originály žaloby, což v rozsudku odvolacího soudu není uvedeno. Ze žádného z těchto tvrzení však nelze uzavřít, kdy (dříve) a jak vlastně žaloba žalovanému doručena byla.

Právní teorie i soudní praxe připouští, že nedoručil-li pronajímatel nájemci výpověď z nájmu bytu dříve, může ji (jako hmotněprávní úkon) učinit součástí žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, jež sama o sobě (jako procesní úkon) výpovědí z nájmu bytu není (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 26/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je věcí pronajímatele (žalobce), jaký způsob doručení výpovědi z nájmu nájemci zvolí. Učiní-li jí však součástí žaloby, jejíž doručení ponechá (v intencích § 79 odst. 3, věty první, o. s. ř.) na soudu, pak se vystavuje nebezpečí že - v situaci, kdy pro posouzení existence výpovědního důvodu je rozhodný okamžik doručení výpovědi z nájmu bytu nájemci (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 43/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) - účinky výpovědi nastanou až po dni zahájení řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a to v souvislosti s doručením stejnopisu žaloby žalovanému.

Z obsahu spisu se pak podává, že žaloba v této věci (jejíž součástí byla i výpověď z nájmu bytu žalovanému), datovaná 22. října 1996, byla podána u Okresního soudu v Kolíně dvojmo dne 25. října 1996. Bez zřetele k tomu, že ve věci proběhla před 7. červencem 1997 celkem tři jednání u okresního soudu (dne 16. dubna, 7. května a 4. června 1997 - srov. č.l. 20-21, 29-30 a 32-33), doklad o tom, že by v té době byl stejnopis žaloby doručen žalovanému, se zde nenachází. Naopak z referátů soudkyně soudu prvního stupně je patrno, že až do dne 10. července 1997, kdy soudu došlo podání zástupkyně žalovaného (srov. č.l. 36), nebyl soudem ani dán pokyn k doručení stejnopisu žaloby. I když ze záznamu na č.l. 35 p.v. je patrno, že žalovaný se 7. července 1997 k soudu dostavil (se žádostí o odročení dalšího jednání nařízeného na 9. července 1997), není ani odtud patrno (jak v důvodech napadeného rozsudku správně poznamenává odvolací soud), že by při té příležitosti převzal stejnopis žaloby. Jestliže odvolací soud za této situace vyšel z prohlášení žalovaného, že stejnopis žaloby převzal právě (až) 7. července 1997 (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 19. května 1998, č.l. 85 a podpůrně i sdělení zástupkyně žalovaného na č.l. 36 p.v.), pak toto jeho zjištění oporu v provedeném dokazování (oporu v obsahu spisu) má. Naopak zde nejsou žádné skutečnosti, jež by dovolovaly uzavřít, že žalovaný převzal žalobu s výpovědí z nájmu bytu dříve.

Dovolatelce se tudíž prostřednictvím uplatněných argumentů správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalovaného v dovolacím řízení. Podle bodu 10., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů, to jest u advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služeb, ve znění pozdějších předpisů. Náklady žalovaného tvoří částku 575,- Kč, představující mimosmluvní odměnu ve výší 500,- Kč za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§ 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky) a paušální náhradu ve výší 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky. Soud tedy tuto částku žalovanému k tíži dovolatelky přiznal.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.



V Brně 19. července 2001

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu