20 Cdo 2933/2011
Datum rozhodnutí: 02.05.2012
Dotčené předpisy: § 52 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb., § 303 odst. 1 o. s. ř., § 304 odst. 1 o. s. ř., § 305 o. s. ř., § 307 odst. 1,2 o. s. ř., § 311 o. s. ř., § 109 odst. 1 písm. c) IZ., § 243b odst. 2,3 o. s. ř.




20 Cdo 2933/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce DEBIT FINANCE s.r.o. , se sídlem v Praze 8-Karlíně, Pobřežní 95/74, identifikační číslo osoby 272 10 294, zastoupeného JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Slovanská 7, proti žalované Československé obchodní bance, a.s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 000 01 350, o zaplacení částky 2.618.270,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 329/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2011, č. j. 51 Co 445/2010 - 109, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2011, č. j. 51 Co 445/2010 - 109, vyjma výroku o věci samé, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. června 2010, č. j. 11 C 329/2009 - 63, tak, že žaloba ohledně úroku z prodlení ve výši 10,5 % p.a. za dobu od 27. 3. 2008 do 19. 4. 2008 byla zamítnuta, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. června 2010, č. j. 11 C 329/2009 - 63, vyjma výroku, jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10,5 % p.a. z částky 1.643.804,50 Kč za dobu od 27. 3. 2008 do 19. 4. 2008, se z r u š u j í a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, č. j. 11 C 329/2009 - 63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.643.804,50 Kč s 10,5 % p.a. úrokem z prodlení od 27. 3. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75 % p.a. úrokem z prodlení od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, od 1. 1. 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve věstníku České národní banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu co do příslušenství pohledávky - úroku z prodlení ve výši 10,5 % p.a. z částky 1.643.804,50 Kč od 7. 3. 2008 do 26. 3. 2008 zamítl, řízení co do částky 974.465,78 Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že k návrhu žalobce (oprávněného) byla usnesením soudu ze dne 23. 10. 2007 nařízena exekuce na majetek povinné READY - stavební společnosti s.r.o. k uspokojení jeho pohledávky ve výši 2.103.804,50 Kč, že pověřený soudní exekutor rozhodl exekučním příkazem ze dne 7. 12. 2007 (který byl žalované doručen dne 17. 12. 2007) o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného vedeného u žalované, že Městský soud v Praze vyhláškou ze dne 29. 2. 2008 oznámil zahájení insolvenčního řízení dlužníka (povinného) a vyzval věřitele dlužníka k uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení, že dne 4. 3. 2008 bylo z účtu povinného vybráno celkem 2.100.000,- Kč, přičemž počáteční stav tohoto účtu za rozhodné období činil 3.064.343.09 Kč, že usnesením ze dne 6. 3. 2008, pravomocným dne 19. 4. 2008 , byl návrh na insolvenční řízení dlužníka (povinného) odmítnut, což žalované bylo sděleno dne 24. 4. 2008 , že dne 1. 4. 2008 oznámil soudní exekutor žalované, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 22. 1. 2008 a exekuční příkaz dne 20. 12. 2007 (viz vyrozumění o právní moci ze dne 27. 3. 2008), že vyhláškou ze dne 27. 3. 2008 Městský soud v Praze oznámil zahájení insolvenčního řízení dlužníka (povinného), přičemž toto řízení bylo usnesením z téhož dne, pravomocným dne 17. 4. 2008, zastaveno, a žalované oznámeno dne 22. 4. 2008, že vyhláškou ze dne 5. 5. 2008 Městský soud v Praze oznámil zahájení insolvenčního řízení dlužníka (povinného), že téhož dne byl insolvenční návrh usnesením soudu pravomocným dne 28. 5. 2008 odmítnut, což žalované bylo oznámeno dne 2. 6. 2008, že vyhláškou ze dne 19. 6. 2008 Městský soud v Praze oznámil zahájení insolvenčního řízení dlužníka (povinného), že dne 6. 10. 2008 byl zjištěn úpadek dlužníka a usnesením ze dne 25. 11. 2008 byl na jeho majetek prohlášen konkurs, do nějž žalobce dne 3. 11. 2008 přihlásil svoji pohledávku ve výši 1.643.804,50 Kč, a že toto řízení dosud nebylo skončeno. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce je jako oprávněný z exekučního řízení aktivně legitimován k podání poddlužnické žaloby podle § 311 o. s. ř., že pasivní legitimace žalované je dána tím, že je peněžním ústavem, u něhož měl povinný účet, který byl exekucí postižen, a dále s odkazem na § 109 odst. 1 písm. c), § 111 odst. 1 a § 229 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon - dále též jen IZ ), že po nařízení exekuce a po zahájení insolvenčního řízení mohl povinný nakládat s finančními prostředky na účtu pouze nad rozsah částky, jež je postižena exekučním řízením . Dospěl k závěru, že umožnila-li žalovaná povinnému nakládat s finančními prostředky na účtu povinného, porušila tím ustanovení § 304 odst. 1 o. s. ř., a žalobci tak vznikl nárok na jejich výplatu, neboť v době oznámení o nabytí právní moci usnesení soudu o nařízení exekuce a exekučního příkazu (ze dne 27. 3. 2008) žádné insolvenční řízení neprobíhalo. Ohledně příslušenství pohledávky pak soud prvního stupně uzavřel, že dozvěděla-li se žalovaná o nabytí právní moci usnesení soudu o nařízení exekuce a exekučního příkazu dne 27. 3. 2008, dostala se do prodlení následujícího dne, takže žaloba není za období od 7. 3. 2008 do 26. 3. 2008 důvodná. Námitku žalované, že teprve po skončení konkursu bude známa skutečná výše škody (a že tedy žaloba je předčasná), neshledal opodstatněnou, neboť nárok na plnění z titulu poddlužnické žaloby vznikl žalobci dne 27. 3. 2008 a nárok z titulu přihlášené pohledávky do konkursního řízení vznikl až po prohlášení konkursu, tedy dne 25. 11. 2008.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2011, č. j. 51 Co 445/2010 - 109, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, že žalobu ohledně úroků z prodlení ve výši 10,5 % p.a. za dobu od 27. 3. 2008 do 19. 4. 2008 zamítl, jinak jej v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a poté, co zopakoval důkaz výpisem z účtu povinného, z nějž zjistil, že dne 4. 3. 2008 byly uskutečněny tři výběry soukromým šekem v celkové výši 2.160.000,- Kč, se ztotožnil s jeho názorem, že v dané věci byla žalobcem podána tzv. poddlužnická žaloba podle § 311 o. s. ř. (žalobce sice v žalobě uplatněný nárok nepřípadně označil jako náhradu škody , avšak v podání ze dne 9. 6. 2010 a ze dne 14. 1. 2011 jasně uvedl, že nárok uplatňuje dle § 311 o. s. ř.). Protože pak rozhodující skutečnosti, že exekuční příkaz byl žalované doručen dne 17. 12. 2007, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 22. 1. 2008, exekuční příkaz dne 20. 12. 2007 a vyrozumění o tom bylo žalované doručeno dne 1. 4. 2008 , nebyly mezi účastníky sporné, je v dané věci - podle městského soudu - zásadní otázka, zda dnem zahájení insolvenčního řízení dne 29. 2. 2008 pominuly účinky tzv. arestatoria podle § 304 odst. 1 o. s. ř. a zda žalovaná byla oprávněna účet povinného uvolnit a umožnit mu nakládání s peněžními prostředky na něm uloženými. V tomto ohledu dovodil, že nastává-li účinek arestatoria doručením, byť nepravomocného usnesení soudu o nařízení exekuce, resp. doručením exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, k čemuž v dané věci došlo dne 17. 12. 2007, tedy ještě před zahájením insolvenčního řízení (dne 29. 2. 2008), nebrání ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona jeho trvání i poté, co insolvenční řízení bylo zahájeno. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná porušila povinnost podle § 304 odst. 1 o. s. ř., když dnem 29. 2. 2008 odblokovala účet povinného, který dne 4. 3. 2008 v době trvání arestatoria z tohoto účtu odčerpal 2.160.000,- Kč, což mělo za následek, že nárok žalobce ve výši 2.103.804,50 Kč nemohl být v nařízené exekuci uspokojen. Protože účinky insolvenčního řízení pominuly dnem, kdy nabylo právní moci usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu, tedy dnem 19. 4. 2008, přičemž v tuto dobu již žalované bylo doručeno oznámení o nabytí právní moci exekučního příkazu, bylo povinností žalované vyplatit tímto dnem rozdíl mezi částkou, která byla z účtu povinného vyplacena žalobci, a částkou, která mu mohla být vyplacena, kdyby žalovaná neporušila povinnosti podle § 304 odst. 1 o. s. ř. Poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1071/2006 a sp. zn. 29 Odo 921/2003 nepovažoval odvolací soud za případný, neboť ta se týkají odlišné zákonné dikce § 315 o. s. ř. za podmínky, že poddlužník povinného nesplnil povinnost vyplatit pohledávku řádně a včas, zatímco v souzené věci žalovaná nesplnila povinnost podle § 304 odst. 1 o. s. ř. . Dále uvedl, že poddlužnická žaloba podle § 311 o. s. ř. má sankční povahu ve vztahu k nesplnění povinností peněžním ústavem při provádění výkonu rozhodnutí a že splnila-li by žalovaná uvedené povinnosti, byl by nárok žalobce uspokojen již dne 19. 4. 2008, tedy před zahájením insolvenčního řízení, k němuž došlo dne 19. 6. 2008. Protože žalovaná se dostala do prodlení až dnem 20. 4. 2008, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobu ohledně úroků z prodlení ve výši 10,5 % p.a. za dobu od 27. 3. 2008 do 19. 4. 2008 zamítl.

Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázku, s níž se odvolací soud podle jejího názoru dostatečně nevypořádal, a to, zda v případě souběhu exekučního řízení s řízením insolvenčním by se mělo postupovat přednostně podle insolvenčního zákona, jeho účelu a základních zásad insolvenčního řízení, či zda i nadále v případě souběhu těchto dvou zcela odlišných typů řízení uplatňovat současně i veškeré principy exekučního řízení jakožto individuálního procesu směřujícího k uspokojení jednotlivých věřitelů, tj. mimo jiné, zda i nadále při tomto souběhu trvají všechna omezující opatření uplatňovaná v rámci exekučního řízení, a to jak na straně povinného, tak zejména na straně žalované v postavení poddlužníka vyplývající pro ni v daném případě z ustanovení § 304 o. s. ř. . Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že zákon č. 18/2006 Sb. výslovně neupravuje konkrétní postup banky v insolvenčním řízení vedeném na jejího klienta coby dlužníka a že je proto nutno jej dovozovat z jednotlivých ustanovení tohoto zákona, jeho smyslu, jakož i z příslušné judikatury. Dovolatelka vyslovuje názor, že právní úprava obsažená v tomto zákoně je speciální ve vztahu k jiným právním normám, zejména k občanskému soudnímu řádu, a že exekuční řízení má subsidiární charakter, tzn. že po zahájení insolvenčního řízení, které má vlastní pravidla týkající se omezení dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou, již není možné uplatňovat vůči dlužníku, jakož i třetím osobám, omezení, příkazy či zákazy, o nichž bylo rozhodnuto v exekučním řízení. Ustanovení § 111 odst. 1 IZ ve vazbě na § 109 odst. 1 písm. c) tohoto zákona je třeba vnímat jako speciální ve vztahu k normám upravujícím postupy v exekučním řízení a účinkům tohoto řízení (zejména institutům tzv. arestatoria a generálního i speciálního inhibitoria) a jako takové by mělo mít před příslušnými exekučními normami přednost. Insolvenční řízení je totiž obecně považováno za svého druhu kolektivní exekuci , přičemž všechna ochranná opatření, která plynou z bilaterálního práva (výkon rozhodnutí či exekuce) jsou zahájením insolvenčního řízení nahrazena speciálními ochrannými účinky tohoto řízení. Právní závěr odvolacího soudu ohledně účinků exekuce podle § 304 o. s. ř. působících i v průběhu insolvenčního řízení však naopak vytváří zcela opačný pohled na danou záležitost, jakož i prostor pro souběžné uplatňování exekučních i insolvenčních omezení dlužníka (včetně třetích osob) při nakládání s majetkem (majetkovou podstatou), což je zcela v rozporu s účelem, smyslem a principy insolvenčního řízení. Pokud by totiž exekučně postižený účet měl zůstat zablokovaný po celou dobu insolvenčního řízení, nebylo by možné peněžní prostředky na účtu dlužníka v tomto řízení použít k poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, včetně věřitele exekučního. Soud proto měl dospět k závěru, že ve sporu je pasivně legitimován dlužník, který porušil své povinnosti, a nikoliv banka, na jejíž straně by pasivní legitimace byla dána pouze v případě, že by k výběru peněžních prostředků z exekuovaného účtu došlo v rozporu s § 304 o. s. ř., tedy zcela mimo insolvenční řízení, neboť v jeho průběhu by se toto ustanovení nemělo ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) IZ uplatňovat. Přitom § 109 odst. 1 písm. c) IZ ani judikatura podrobně nerozvádějí, co se má rozumět pod termínem exekuci nelze provést , judikaturou i různými výkladovými stanovisky (viz R 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ovšem dospělo k závěru, že z účtu povinného (úpadce) nelze odepsat peněžní prostředky ve prospěch oprávněného. Dovolatelka má proto za to, že v insolvenčním řízení je sice možné vydat exekuční rozhodnutí na přikázání pohledávky z účtu, účinky spojené s tímto rozhodnutím však již po zahájení insolvenčního řízení uplatnit nelze. Přitom jedním z projevů účinků nemožnosti provedení exekuce podle insolvenčního zákona je právě i povinnost banky umožnit od okamžiku zahájení řízení osobě s dispozičními oprávněními realizaci tohoto oprávnění k exekučně postiženému účtu, tak jako není upřeno insolvenčnímu správci oprávnění nakládat s finančními prostředky v době od prohlášení konkursu. Jestliže tedy insolvenční zákon provádění exekuce v průběhu insolvenčního řízení výslovně zakazuje, pak poddlužnická žaloba podle § 311 o. s. ř. z titulu nesplnění povinnosti banky při provádění exekuce nemůže být důvodná; z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je tak zřejmé, že ani on nemá zcela vyjasněnou hranici mezi nařízením exekuce a jejím prováděním , resp. úkony směřujícími k jejímu provedení. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na publikaci Občanský soudní řád , na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1662/2005 a na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, z nichž vyplývá, že jednotlivé úkony peněžního ústavu představující jeho povinnosti podle § 304 odst. 1, § 307 a 309a o. s. ř. jsou považovány za provádění exekuce . Dále připomíná závěry uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu, uveřejněném pod R 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vysvětlil, že z ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV (jež je totožné s § 109 odst. 1 písm. c) IZ) plyne požadavek, aby se nejen exekuční soud, ale i osoby, které ve vykonávacím řízení poskytují soudu nezbytnou součinnost po prohlášení konkursu na majetek povinného (což v daném případě by bylo možno interpretovat jako po zahájení insolvenčního řízení ) zdržely všech úkonů, jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován, přičemž možný nesoulad mezi pokyny (příkazy či zákazy), které plynou z rozhodnutí soudu při exekuci na majetek úpadce, a účinky, jež nastaly prohlášením konkursu, je nutno řešit ve prospěch konkursní podstaty. I v tomto případě by tedy mělo být postupováno ve prospěch konkursní podstaty a všech věřitelů dlužníka a nikoliv ve prospěch pouze jediného exekučního věřitele. Na rozdíl od odvolacího soudu má dovolatelka za to, že nejen samotné odepsání peněžních prostředků z exekuovaného účtu, nýbrž i vlastní zablokování peněžních prostředků na účtu je nutno považovat za formu realizace exekuce, a nikoliv pouze za účinek spojený s jejím nařízením. Závěr odvolacího soudu ohledně vztahu § 109 odst. 1 písm. c) IZ a § 340 odst. 1 o. s. ř. proto nepovažuje za správný, a poukazuje rovněž na to, že podle § 229 odst. 3 písm. a) a c) IZ je - s omezeními danými § 111 IZ - za osobu s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě považován dlužník, pokud soud nerozhodne jinak, a že otázka souběhu exekučního a insolvenčního řízení a jejich účinků není dosud výkladově dořešena a že i názory právních expertů jsou protichůdné. Dovolatelka nesouhlasí ani s právním posouzením odvolacího soudu, pokud jde o dosud neskončené insolvenční řízení vedené na majetek povinného a paralelně probíhající řízení o poddlužnické žalobě, přičemž rovněž vyřešení otázky vztahu těchto řízení považuje po právní stránce za zásadně významné, neboť tato problematika nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena. V tomto ohledu namítá, že v řízení poukazovala na judikáty dovolacího soudu sp. zn. 29 Odo 921/2003, sp. zn. 33 Odo 1071/2006 a sp. zn. 33 Cdo 602/2008, které však odvolací soud odmítl na danou věc použít; žalovaná má však za to, že právní základ přikázání jiné peněžité pohledávky a přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, včetně možnosti podání poddlužnické žaloby, je v zásadě stejný. Za správný nepovažuje (s odkazem na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 886/2000 a sp. zn. 21 Cdo 395, 3497/2009) rovněž názor městského soudu, že poddlužnická žaloba je sankcí vůči peněžnímu ústavu, neboť pokud by tomu tak bylo, neměl by peněžní ústav možnost regresu vůči povinnému, ani s tím, jak posoudil podanou žalobu. V této souvislosti poukazuje na to, že žalobcem přihlášená pohledávka v insolvenčním řízení má zcela totožný právní základ jako pohledávka jím vymáhaná v exekučním řízení, z čehož dovozuje, že vznik nároku (i jeho výše) jsou závislé na míře jeho uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (povinného) a že teprve nebyl-li by nárok v tomto řízení uspokojen, mohlo by dojít ke vzniku škody, takže žaloba je předčasná, a proto měla být zamítnuta, či řízení přerušeno. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Čl. II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti části výroku o věci samé, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolací soud dosud neřešil otázku, zda účinky zahájeného insolvenčního řízení na majetek povinného brání soudu v tom, aby projednal poddlužnickou žalobu podle § 311 o. s. ř. a o této žalobě rozhodl, a že jinak není dovolání přípustné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen exekuční řád ), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Podle § 303 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze nařídit ohledně pohledávky povinného z běžného, vkladového nebo jiného účtu vedeného v jakékoliv měně u peněžního ústavu působícího v tuzemsku, nestanoví-li zákon jinak.

Podle § 304 odst. 1 o. s. ř. v nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu soud přikáže peněžnímu ústavu, aby od okamžiku, kdy mu bude usnesení doručeno, z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal. Nařídí-li soud výkon rozhodnutí na více účtů povinného, uvede v usnesení také pořadí, v jakém z nich bude vymáhaná pohledávka odepsána. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení soud doručí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí oprávněnému, povinnému a peněžnímu ústavu. Peněžnímu ústavu je doručí do vlastních rukou. Povinnému nesmí být usnesení doručeno dříve než peněžnímu ústavu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení povinný ztrácí okamžikem, kdy je peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, právo vybrat peněžní prostředky z účtu, použít tyto prostředky k platbám nebo s nimi jinak nakládat, a to do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství.

Podle § 305 o. s. ř. o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, soud vyrozumí oprávněného a peněžní ústav; peněžnímu ústavu vyrozumění doručí do vlastních rukou.

Podle § 307 odst. 1, věty první o. s. ř. výkon rozhodnutí se provede odepsáním vymáhané pohledávky a jejího příslušenství z účtu a jejím vyplacením oprávněnému. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení peněžní ústav provede výkon rozhodnutí ve dni, který následuje po doručení vyrozumění podle § 305 ; není-li však pohledávka povinného z účtu ještě splatná, provede peněžní ústav výkon rozhodnutí ve dni, který následuje po její splatnosti. Výkon rozhodnutí se provede i tehdy, postačuje-li pohledávka povinného z účtu jen k částečnému uspokojení oprávněného. Provedením výkonu rozhodnutí se peněžní ústav zprostí v rozsahu plnění vyplaceného oprávněnému své povinnosti vůči povinnému (odstavec 5).

Podle § 311 o. s. ř. nepostupuje-li peněžní ústav tak, jak mu to ukládají ustanovení § 304 odst. 1 a § 307 až 309a, může se oprávněný domáhat, a to i tehdy, když už na účtu povinného není dostatek prostředků, aby mu peněžní ústav zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně.

Z uvedené právní úpravy vyplývá, že provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (banky) zákon svěřuje peněžnímu ústavu (bance). Peněžní ústav je proto také plně odpovědný za to, že výkon rozhodnutí (exekuci) provede tak, jak mu to ukládá zákon. Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 886/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2001, pod číslem 90, na nějž dovolatelka poukazuje, dále uvedl, že dnem právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se zakládá zvláštní právní vztah mezi oprávněným, povinným a peněžním ústavem (tzv. úkojné právo), který mimo jiné poskytuje oprávněnému právo, aby uspokojil svou pohledávku za povinným z peněžních prostředků uložených na jeho účtu u peněžního ústavu; právo na uspokojení své pohledávky má ode dne, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nabylo právní moci. V případě, že peněžní ústav nesplní povinnosti uložené mu v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, dává tzv. úkojné právo oprávněnému formální aktivní legitimaci uplatňovat vlastním jménem výkonem rozhodnutí přikázanou pohledávku vůči peněžnímu ústavu. Na oprávněného se tímto způsobem převádí formální aktivní legitimace povinného jako majitele účtu, aniž by jinak bylo zasaženo do právních poměrů mezi povinným a peněžním ústavem, založených například smlouvou o vkladovém účtu. Tzv. úkojné právo tedy nemá původ v hmotném právu; zakládá se výlučně na právu procesním (exekučním) .

Nárok podle § 311 o. s. ř. tedy vzniká oprávněnému tehdy, jsou-li splněny tyto následující předpoklady: a) peněžní ústav (banka) postupoval při provádění výkonu rozhodnutí v rozporu s ustanoveními § 304 odst. 1 o. s. ř. a § 307 až § 309a o. s. ř., b) oprávněnému nebyla vymáhaná pohledávka uhrazena, c) uvedený nesprávný postup peněžního ústavu (banky) způsobil (byl příčinou toho), že z účtu povinného nebyly odepsány a oprávněnému uhrazeny prostředky, které byly nařízením výkonu rozhodnutí postiženy.

Při obvyklém běhu událostí peněžní ústav provede výkon rozhodnutí (exekuci) tak, že vymáhanou pohledávku a její příslušenství odepíše z účtu povinného a vyplatí ji oprávněnému .

Z uvedeného plyne, že nesplnil-li poddlužník povinného povinnost vyplatit pohledávku řádně a včas oprávněnému, je poddlužnická žaloba podle § 311 o. s. ř. způsobem provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu.

Podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ se zahájením insolvenčního řízení se spojuje ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést.

Nejvyšší soud již ve Stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen stanovisko ), vysvětlil, že z ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV plyne požadavek, aby se (exekuční) soud (a osoby, které ve vykonávacím řízení poskytují soudu nezbytnou součinnost) po prohlášení konkursu na majetek povinného (po dobu trvání konkursu) zdržel všech úkonů, jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován, včetně toho, že při výkonu rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek nesmí po prohlášení konkursu na majetek povinného (obdobně jako tomu je při výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u banky) dát dlužníku povinného pokyn k vyplacení pohledávky povinného oprávněnému - tedy (ve shodě s ustanovením § 314 odst. 1 o. s. ř.) vyrozumět dlužníka povinného o tom, že usnesení o nařízení výkonu nabylo právní moci (srov. bod XXVI. stanoviska, str. 194/370/). Tamtéž také uvedl, že zákaz provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do podstaty směřuje nejen proti soudu samotnému, nýbrž i proti těm osobám, které jsou na základě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí exekuci povinny provést (zde žalovaný jako dlužník povinné), a že možný nesoulad mezi pokyny (příkazy, zákazy), které těmto osobám plynou z rozhodnutí soudu při exekuci na majetek úpadce, a účinky, jež nastaly prohlášením konkursu, musí být vždy řešen ve prospěch konkursní podstaty (srov. bod XVII. stanoviska, str. 196/372/) .

V rozsudku ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, uveřejněném pod číslem 55/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále uvedl, že účinky prohlášení konkursu na majetek povinného brání soudu vydat rozhodnutí, jímž by v řízení o poddlužnické žalobě dále věcně zkoumal existenci pohledávky povinné vůči poddlužníku (žalovanému), a že ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV tím, že zakazuje provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) , nezakládá důvod pro zamítnutí poddlužnické žaloby, nýbrž ukládá soudu, u kterého řízení o poddlužnické žalobě probíhá, aby ve věci zůstal po dobu trvání účinků konkursu nečinný (aby výkon rozhodnutí neprováděl tak, že bude poddlužnickou žalobu projednávat a o ní rozhodovat) .

Tyto judikatorní závěry jsou aplikovatelné i v dané věci, jak dovolatelka správně namítá, neboť stejně jako ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV zakazovalo provedení výkonu rozhodnutí (exekuce), stanoví § 109 odst. 1 písm. c) IZ, že se zahájením insolvenčního řízení se spojuje ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést .

Bylo-li v posuzované věci zjištěno, že vyhláškou ze dne 19. 6. 2008 Městský soud v Praze oznámil zahájení insolvenčního řízení dlužníka (povinného), že dne 6. 10. 2008 byl zjištěn úpadek dlužníka a že usnesením ze dne 25. 11. 2008 byl na jeho majetek prohlášen konkurs, přičemž v době rozhodování soudů obou stupňů toto řízení nebylo skončeno, a vyplývá-li z obsahu spisu, že žaloba byla u soudu podána dne 6. 10. 2008, pak žalovaná od zahájení insolvenčního řízení (dne 19. 6. 2008) již nebyla povinna ani oprávněna vyplatit exekuovanou pohledávku oprávněnému (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a zejména rozsudek sp. zn. 29 Odo 921/2003).

Skutečnost, že odvolací soud z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ nevyvodil přiléhavé důsledky, a tím, že o věci rozhodl a v provádění exekuce tak pokračoval, zakládá sama o sobě důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku o věci samé, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, správný, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jej v tomto výroku a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedené části zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v tomto rozsahu i jeho rozsudek a věc v uvedené části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.), aniž by se pro předčasnost bylo třeba zabývat dalšími námitkami v dovolání. Výroky rozsudku soudu prvního stupně, které nebyly napadeny odvoláním (tj. výrok, jímž žaloba byla co do příslušenství pohledávky zamítnuta a výrok o zastavení řízení), nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 a 3 o. s. ř.).

K podání dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu ohledně úroků z prodlení ve výši 10,5 % p.a. z částky 1.643.804,50 Kč za dobu od 27. 3. 2008 do 19. 4. 2008 zamítl, není žalovaná subjektivně oprávněna, neboť v tomto rozsahu jí rozhodnutím odvolacího soudu nebyla na jejích právech způsobena žádná újma, kterou by bylo možno odstranit zrušením napadeného rozhodnutí, jelikož jejímu procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo v této části vyhověno. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v uvedeném rozsahu podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2012
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu