20 Cdo 2903/2016
Datum rozhodnutí: 03.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 353 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



20 Cdo 2903/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou ve věci oprávněné Sigma Consulting, s. r. o. , identifikační číslo osoby 25053931, sídlem Revoluční 764/17, 110 00 Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, 110 00 Praha 1, proti povinné R. S. A. , T. H., zastoupené JUDr. Milanem Koledou, advokátem, sídlem Námestie Martina Benku 6, 811 07 Bratislava, Slovenská republika, (zmocněnec pro doručování Mgr. Martin Bahleda, advokát, sídlem Balbínova 1093/27, 120 00 Praha 2), o žádosti povinné o zrušení potvrzení evropského exekučního titulu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 8 C 237/2012, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2016, č. j. 19 Co 382/2015-88, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (stručné dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze změnil napadeným rozhodnutím usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 9. 2015, č. j. 8 C 237/2012-69, kterým zrušil potvrzení evropského exekučního ze dne 11. 6. 2014, vydaného ve prospěch oprávněné, tak, že žádost o zrušení evropského exekučního titulu zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , a odmítl je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť nesplňuje obligatorní náležitosti podání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jestliže mimo jiné, zde však zvláště neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. se totiž podává, že v dovolání musí být uvedeno krom obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.), proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) také to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) .
Řečené jest významné právě v nyní posuzované věci.
Dovolatelka totiž žádné okolnosti, zakládající předpoklady přípustnosti dovolání, zakotvené v ustanovení § 237 o. s. ř., jakkoli nenaznačila a dovolací soud toliko a bez dalšího žádá, aby rozhodl jinak, než soud odvolací, čímž jest ovšem míjen účel dovolání jako specifického a mimořádného opravného prostředku. Z dovolání nelze při nejlepší snaze seznat ani požadavek, aby bylo dovozeno, že se napadeným rozhodnutím odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena či je dovolacím soudem řešena rozdílně, stejně jako požadavek, aby bylo uváženo, že má být rozhodná právní otázka oproti posouzení dosavadnímu řešena dovolacím soudem jinak.
Od těchto procesních nároků nelze ustoupit ani je aplikovat mírněji , neboť na nich úprava přípustnosti dovolání, ustavená zákonem č. 404/2012 Sb., spočívá coby koncepčně zásadních, což se zjevuje v tom, že s jejich nerespektováním spojuje zákon nedostatek náležitostí dovolání v takové míře, že dovolání proklamuje jako podání vadné, a po uplynutí stanovené doby coby vadné neodstranitelně (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), aniž by mohl soud ve prospěch dovolatele jakkoli ingerovat prostřednictvím jinak obvyklého poučení (§ 243b, § 43 o. s. ř.). Tomu korespondující povinné zastoupení dovolatele advokátem je totiž spojeno s předpokladem, že podmínky dovolání, a to zejména jeho přípustnosti, si vždy ověří, a své podání tomu přizpůsobí. Jakákoli benevolence jde proti samotnému duchu institutu, jímž je dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek, uplatnitelný jen v některých zvláštních případech.
Jelikož má dovolání vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak rozhodnutím předsedy senátu podle ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř., a jen se stručným odůvodněním ve smyslu ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. Stojí za zdůraznění, že nejde o (senátní) rozhodnutí o (ne)přípustnosti dovolání, nýbrž o důsledcích jeho neodstraněné procesní vady.
Stojí za zaznamenání, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2816/2015, ve zcela obdobné věci prezentoval názor, že vydání potvrzení evropského exekučního titulu nebo jeho oprava či zrušení jsou postupy svojí povahou podřaditelné tzv. jiné činnosti soudu podle ustanovení § 352 a násl. o. s. ř., které tím nejsou řízením podle občanského soudního řádu, a výsledkem této jiné činnosti nemůže pak být ani (soudní) rozhodnutí ve vlastním procesním smyslu; v důsledku toho nelze již pojmově otevřít prostor pro standardní opravné prostředky, jež jsou instrumentálně vlastní naopak právě takovým soudním rozhodnutím. Nejvyšší soud pak na tomto základě v označeném rozhodnutí dospěl k závěru, že nejsou tak dány podmínky pro to, aby probíhalo dovolací řízení , a z toho důvodu je podle § 104 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavil .
O nákladech řízení se nerozhoduje, jestliže jde o jinou činnost soudu ve smyslu ustanovení § 353 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2017 JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu