20 Cdo 2875/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 351 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, čl. 15 Nařízení () č. 1346/2000, § 267 odst. 2 předpisu č. 182/2006Sb.



20 Cdo 2875/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Elizy Kryc, Rechtsanwältin se sídlem ve Frankfurtu, Nibelungenplatz 3, Spolková republika Německo, insolvenční správkyně dlužníka RNDr. R. P., Ph.D. , proti povinné Mgr. I. F. , zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 17 E 29/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2016, č. j. 17 Co 33, 34/2016-63, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 29. 10. 2015, č. j. 17 E 29/2015-8, nařídil podle usnesení téhož soudu ze dne 1. 9. 2015, č. j. 20 C 242/2015-14, za porušení povinnosti povinné umožnit žalobci užívání osobního automobilu zn. Peugeot 807, RZ 1AP 9875, předat mu klíče od tohoto automobilu, včetně dokladů potřebných k užívání a provozování tohoto automobilu, a to dne 2. 10. 2015 od 7:00 hodin do 4. 10. 2015 19:00 hodin, s tím, že k převzetí automobilu při předání a vracení dojde na uvedené adrese, výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 10 000 Kč povinné. Současně uložil povinné zaplatit oprávněnému RNDr. R. P., Ph.D., na náhradě nákladů řízení částku 4 541 Kč.
Okresní soud Praha-východ dále usnesením ze dne 7. 12. 2015, č. j. 17 E 29/2015-43, nařídil opět podle shora uvedeného usnesení za porušení povinnosti dne 6. 11. 2015 od 7:00 hodin do 8. 11. 2015 19:00 hodin výkon rozhodnutí, kterým povinné uložil pokutu ve výši 10 000 Kč, a rozhodl, že povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení částku 2 270,50 Kč.
Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím obě usnesení soudu prvního stupně v jejich výrocích I. změnil tak, že zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty za porušení uložené povinnosti (výroky I. a II.), ve výrocích o nákladech změnil napadená rozhodnutí tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Oprávněnému uložil zaplatit povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 3 811,50 Kč (výrok IV.). Uvedl, že v okamžiku vydání prvního rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty dne 29. 10. 2015 měl výkon rozhodnutí podklad ve vykonatelném exekučním titulu usnesení o nařízení předběžného opatření, a to s ohledem na jeho předběžnou vykonatelnost. V průběhu odvolacího řízení ve vztahu k tomu nařízení výkonu rozhodnutí však tento exekuční titul odpadl. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo usnesení o nařízení předběžného opatření změněno a návrh na jeho nařízení byl zamítnut. V případě druhého usnesení okresní soud rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí po zániku exekučního titulu, takže nebyla splněna jedna z podmínek pro jeho nařízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní otázkou, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, je dle oprávněného třeba rozumět to, zda může odvolací soud přezkoumávat oprávněnost pokuty uložené povinné soudem prvého stupně za nesplnění vykonatelné povinnosti, když její uložení vycházelo z rozhodujícího stavu pro vydání rozhodnutí soudu prvého stupně, a dále zda nepříznivé důsledky (tj. povinnost hradit náklady odvolacího řízení oprávněné) případného pochybení soudu při hodnocení rozhodného stavu pro vydání rozhodnutí mohou jít vůbec k tíži oprávněného a zda v daném případě není prostor pro aplikaci ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. . Dále podle oprávněného právní otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, je otázka, který stav je rozhodný pro nařízení výkonu rozhodnutí k uspokojení práv na nepeněžité plnění, když k otázce nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí i zřízením soudcovského zástavního práva (tj. způsoby výkonu rozhodnutí k uspokojení peněžitého plnění) je dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4102/2010, rozhodující stav v době zahájení řízení, a současně není rozumného důvodu, proč by tomu tak nemělo analogicky být i v případě nařízení výkonu rozhodnutí k uspokojení práv na nepeněžitá plnění . Oprávněný ve vztahu k nalézacímu řízení, v němž bylo vydáno usnesení o nařízení předběžného opatření, připomněl nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09, dle něhož je vyloučeno, aby odvolací soud změnil usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření. Nejsou-li dány podmínky pro jeho potvrzení, odvolací soud usnesení zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ).
Z rozhodnutí Obvodního soudu v Darmstadtu ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 9 IE 14/16, vyplývá, že dne 14. 7. 2016 bylo vůči oprávněnému podle § 2, 3, 11 a 16 Insolvenzordnung ve spojení s čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000 o úpadkovém řízení, zahájeno insolvenční (úpadkové) řízení (das Haupt-Insolvenzverfahren), insolvenční správkyní (die Insolvenzverwalterin) byla ustanovena advokátka Eliza Kryc a oprávněnému bylo zakázáno nakládat se svým současným a budoucím majetkem náležejícím do majetkové podstaty, přičemž dispoziční právo k tomuto majetku přešlo na insolvenční správkyni (oznámení německých insolvenčních soudů jsou veřejnosti dostupná na webové stránce www.insolvenzbekanntmachungen.de ).
Podle čl. 15 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000 o úpadkovém řízení se účinky úpadkového řízení [jímž je v souladu s čl. 1 odst. 1, čl. 2 písm. a) a přílohou A tohoto nařízení ve Spolkové republice Německo též das Insolvenzverfahren] na probíhající soudní řízení týkající se majetku nebo práva náležejícího do majetkové podstaty řídí právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná.
Podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je obecně přechod oprávnění nakládat s majetkovou podstatou z insolvenčního dlužníka na insolvenčního správce spojen s prohlášením konkursu na majetek dlužníka (§ 246 insolvenčního zákona). Právě z důvodu přechodu dispozičního oprávnění k majetku dlužníka se v řízení o výkon rozhodnutí, kde vystupuje dlužník jako oprávněný, stává prohlášením konkursu oprávněným namísto dlužníka insolvenční správce (§ 267 odst. 2 insolvenčního zákona).
Protože z rozhodnutí německého insolvenčního soudu vyplývá, že právo nakládat s majetkem náležejícím do majetkové podstaty dlužníka přešlo na insolvenční správkyni, je z pohledu českého práva účinkem takového rozhodnutí též vstup insolvenční správkyně na místo dlužníka v řízení o výkon rozhodnutí, v němž dlužník vystupuje jako oprávněný.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4354/2009 (s odkazem na dřívější judikaturu), odůvodnil závěr, že pozbyl-li exekuční titul vykonatelnosti po podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, je odvolací soud povolán k tomu, aby toto usnesení změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítne. Rozhodnutí krajského soudu respektuje tento závěr a dovolací soud nemá důvod se od něho odchylovat.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále opakovaně uvedl, že případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 972/2008], proto se v řízení o výkon rozhodnutí soud nemůže zabývat námitkou nezákonné změny rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy i v tomto ohledu správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání pouze do výroku III. a IV. odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, neboť směřuje proti výrokům, jimiž (a to i v součtu) bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Výrokem IV. bylo oprávněnému uloženo zaplatit povinné náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 811,50 Kč. Výrokem III. byly změněny výroky, kterými soud prvního stupně uložil povinné zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení částku 4 541 Kč a 2 270,50 Kč, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; případný rozdíl, byly-li by přiznány náklady oprávněnému, by činil 6 811,50 Kč [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu