20 Cdo 2862/2007
Datum rozhodnutí: 29.04.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2862/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné o. O. proti povinnému M. F., zastoupenému advokátem, pro 14.784,- Kč s příslušenstvím, srážkami z příjmu, vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 23 E 807/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, č. j. 30 Co 599/2006-15, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 11. 10. 2006, č.j. 23 E 807/2006-3, jímž Okresní soud Praha východ nařídil podle svého rozsudku ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 5 C 28/2004, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 14.784,- Kč, pro náklady předcházejícího řízení 600,- Kč a pro náklady výkonu rozhodnutí 300,- Kč, výkon rozhodnutí srážkami z důchodu, který přísluší povinnému od plátce Č. s. s. z. v P. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny, zejména dospěl k závěru, že podkladový rozsudek je formálně vykonatelný, neboť byl povinnému doručen dne 19. 8. 2004 (převzetí zásilky povinný potvrdil svým podpisem na doručence) a řízení o odvolání povinného proti rozsudku bylo pravomocně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku (odvolání povinného proti tomuto rozhodnutí bylo odmítnuto). Odvolací soud dále uzavřel, že v řízení o výkon rozhodnutí nelze uplatnit námitky vad řízení nalézacího.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že v řízení, v němž byl vydán exekuční titul, mu byla odňata možnost se žalobě účinně bránit. Ani jednou mu nebyla umožněna osobní účast u jednání, jelikož mu bylo doručováno na adresu, kde se nezdržuje, resp. na ni v zimních měsících pošta nedoručuje, případně soud nerespektoval jeho žádost o nedoručování v době jeho léčení v zahraničí. V důsledku váznoucího doručování pošty reagoval na usnesení soudu v řízení o jeho odvolání proti exekučnímu titulu opožděně či s formálními nedostatky, které sám nedokázal odstranit, a uvažuje, že při zajištění jeho osobní účasti u jednání a poučení soudem by tomu tak nebylo. Nalézacímu soudu vytýká, že jednal v jeho nepřítomnosti a podkladový rozsudek opřel pouze o nepravdivá tvrzení žalobce, aniž dostatečně zkoumal skutkový stav. Z uvedeného dovozuje, že rozsudek mu nebyl náležitě doručen, aby se proti němu mohl bránit, a oponuje závěru o jeho formální vykonatelnosti. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření nesouhlasí s námitkami dovolatele a uvádí, že podkladový rozsudek byl vydán na základě nesporných skutečností. Dovolání z důvodu, že účastník nepřebírá poštu, a předvolání bylo tudíž doručeno náhradně, pak považuje za zjevně bezdůvodné a navrhuje, aby bylo jako takové odmítnuto.



Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje, je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepředložil a samotným hodnocením obsahu dovolání k takovému závěru dospět nelze.

Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že exekuční titul je formálně vykonatelný, přičemž nezpochybňuje pro tento závěr určující úsudek odvolacího soudu o tom, že mu byl podkladový rozsudek doručen, ale namítá, že mu nebyl doručen tak, aby se proti němu mohl bránit (ze samotného dovolání však současně vyplývá, že proti podkladovému rozsudku povinný podal odvolání a že řízení o něm bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku) a závěr o nevykonatelnosti titulu vybudoval výlučně na tvrzení, že nalézací řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však již ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003). V řízení o výkon rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat ani věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj při rozhodování o nařízení jeho výkonu vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58).

Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu