20 Cdo 2861/2004
Datum rozhodnutí: 03.05.2005
Dotčené předpisy: § 96 předpisu č. 99/1963Sb., § 222a předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2861/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. G., zastoupeného advokátkou, proti povinné E. G., zastoupené advokátem, pro 400.000..-Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitosti a zřízením soudcovského zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.zn. 3 E 236/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.9.2002, č.j. 12 Co 703/2002 -34, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.512,50 Kč, k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud zrušil usnesení soudu I.stupně, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí, a řízení zastavil, když po podání odvolání povinné proti nařízení výkonu rozhodnutí vzal oprávněný zpět návrh na nařízení výkonu rozhodnutí; svůj postup odůvodnil odvolací soud ustanovením § 222a odst. 1 o.s.ř., když povinná soudu nesdělila, že se zpětvzetím návrhu nesouhlasí.

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná včasné dovolání, v němž vyjadřuje své přesvědčení, že odvolací soud měl k jejímu odvolání změnit napadené usnesení tak, že by návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl a oprávněnému uložil nahradit jí náklady řízení. Ke zpětvzetí návrhu se povinná nemohla vyjádřit, protože se o takovém úkonu oprávněného dozvěděla až z rozhodnutí odvolacího soudu.

Oprávněný ve vyjádření požaduje zamítnutí dovolání jako nedůvodného.

Dovolání je přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 239 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Vzhledem k celkové koncepci úpravy přípustnosti dovolání tím není dotčen výrok tohoto usnesení, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Dovolání však není důvodné.

Jelikož usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je usnesením ryze procesní povahy, přichází v úvahu (aniž to zákon výslovně stanoví) z povahy věci toliko přezkum z hlediska jeho zákonnosti, jde tedy o to, zda při vydání takového usnesení byla respektována právní pravidla, jež na něj stanoví příslušný procesní předpis.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, pokud jsou podřaditelné výše uvedeným možnostem přezkumu daného rozhodnutí.

To se týká jen té výhrady dovolatelky, jíž poukazuje na to, že se jí nedostalo příležitosti se vyjádřit k úkonu oprávněného, kterým v odvolacím řízení vzal návrh na nařízení výkonu zpět.

Podle § 222a odst. 1 o.s.ř. vezme-li navrhovatel za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a řízení zastaví. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud ve smyslu odst. 2 téhož ustanovení rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.

V posuzovaném případě je nepřehlédnutelné, že předmětem odvolacího přezkumu mělo být rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí. Výkon rozhodnutí jako soudní řízení svého druhu je natolik ovládáno dispoziční zásadou (bez návrhu oprávněného na jeho nařízení dle § 251 o.s.ř. jej nelze zásadně vést), že je nemyslitelné, aby v něm bylo pokračováno bez vůle oprávněného jen pro zájem povinného; zastavení řízení je pojmově vždy v zájmu povinného. Nad to nelze ani nepoukázat na okolnost, že obecně je v § 96 odst. 4 o.s.ř. podmínka souhlasu druhého účastníka řízení (zde povinné) se zpětvzetím návrhu vázána na to, že ve věci nezačalo jednání, ve věcech výkonu rozhodnutí však jednání pravidelně užívaným procesním institutem není, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se obvykle rozhoduje bez znalosti stanoviska povinného. Ostatně oprávněný má k ukončení nařízeného výkonu k dispozici i jeho zastavovací důvod dle § 268 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., ve vztahu k takovému jeho úkonu je stanovisko povinného zásadně zcela bezvýznamné (viz též JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str.212). V rámci zásady jednotnosti řízení pak odvolací řízení představuje s řízením před soudem prvního stupně jednotu; vedení odvolacího řízení jen pro přezkum správnosti prvostupňového rozhodnutí, které ztratilo jakýkoli smysl, by odporovalo logické zásadě dostatečného důvodu pro trvání procesu. Nákladové souvislosti, jež samy o sobě rovněž nemohou být důvodem pro pokračování řízení, na němž oprávněný netrvá, jsou posuzovatelné pravidly pro rozhodování o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud proto nijak nepochybil, když osud dalšího trvání řízení spojil i bez znalosti stanoviska povinné s dispozicí oprávněného a dovolací důvody nebyly uplatněny právem.

Protože dovolání povinné nelze mít za důvodné, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; oprávněnému vznikly náklady představované odměnou jeho advokáta. podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ), (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. a/, bod 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. května 2005

JUDr. František I š t v á n e k , v.r.

předseda senátu