20 Cdo 2852/2004
Datum rozhodnutí: 03.05.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2852/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné V. m. a.s., proti povinnému V. F., zastoupenému advokátem, pro 185.238.-Kč s příslušenstvím, o nařízení exekuce, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. Nc 1588/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.prosince 2003, č.j. 22 Co 2165-20, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci a jejím provedením pověřil určeného exekutora, maje za to, že obrana povinného založená na tvrzení, že vymáhaný dluh splácel a že je vykonávaný rozsudek nesprávný, je při nařízení exekuce nerozhodná.

Povinný posléze zastoupen advokátem ve včasném dovolání namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vadu řízení spatřoval v tom, že jednak rozhodnutí, na jehož základě byla exekuce nařízena, není opatřeno doložkou vykonatelnosti a že se rozsudek stal vykonatelným později, než tvrdí oprávněný, dále v tom, že oprávněný není totožný s oprávněným z nalézacího řízení, přičemž měl doložit své nástupnictví anebo změnu firmy, dále že za oprávněného jednal ředitel, který není statutárním orgánem a konečně že pro nařízení exekuce nebyly splněny podmínky, neboť povinný dobrovolně plnil. Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatel dovozoval z nesprávné aplikace právních norem, pro jejichž použití nebyly splněny podmínky.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto, neboť není přípustné. Vykonávaný rozsudek byl v době podání návrhu na nařízení exekuce vykonatelný, oprávněná je totožná s transformovaným žalobcem M. p. a.s.V. má s ním shodné IČ a jeho ředitel byl k podání návrhu statutárním orgánem zmocněn.

Dovolání vskutku přípustné není.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (a ve smyslu § 52 odst. 1 a § 130 zák. č. 120/2001 Sb. též nařízení exekuce); ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.

A o takový případ jde podle obsahu dovolání v této věci. Povinný svým dovoláním ve skutečnosti polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem nevede, nezpochybňuje nijak právní názory vyplývající z užití a výkladu zákonných ustanovení, jež odvolací soud při přezkumu správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci užil a žádnou právní otázku ani neformuluje. Obsahem svého dovolání se pro dovolací řízení nepřípustně pokouší znejistit skutkové závěry, na nichž je napadené rozhodnutí vystavěno, a to nad to ohledně skutečností, jež v odvolání ani nenamítal a odvolacímu přezkumu nevystavil; dovolacímu soudu pak pro nepřípustnost dovolání nepřísluší hodnotit jejich skutečnou relevanci. Dovolatel se stále mýlí v hodnocení důsledků toho, že v době nařízení exekuce vymáhanou povinnost plnil, takovou obranu je třeba uplatnit v rámci návrhu na (částečné) zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.



Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatel vycházejí z práva procesního.

Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Povinný s dovoláním úspěšný nebyl, oprávněnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 3. května 2005

JUDr. František I š t v á n e k , v.r.

předseda senátu