20 Cdo 2848/2007
Datum rozhodnutí: 27.01.2009
Dotčené předpisy: § 3 předpisu č. 40/1964Sb., § 59 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb.




20 Cdo 2848/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně

JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného J. S., zastoupeného advokátkou, proti povinné L. N., zastoupené advokátkou, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 11128/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 1. 2007, č. j. 22 Co 18/2007-27, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud odmítl (§ 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ) odvolání povinné proti usnesení ze dne 9. 8. 2006, č. j. 12 Nc 11128/2006-14, jímž okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 31. 3. 2005, č. j. 15 C 200/2003-148, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 11. 2005, č. j. 23 Co 264/2005-190, exekuci vyklizením nemovitosti v P., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P., na listu vlastnictví; provedením exekuce pověřil soudního exekutora. Odvolací soud uzavřel, že povinná v odvolání neuvedla žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce a samotné podání mimořádného opravného prostředku proti podkladovému rozhodnutí nemá vliv na jeho vykonatelnost.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Popsala okolnosti, za nichž společně se svým manželem uzavřela s oprávněným a jeho bývalou manželkou kupní smlouvu ohledně vyklizované nemovitosti, přičemž v jednání oprávněného spatřuje podvod. Opakovaně namítá, že pro omyl úmyslně vyvolaný oprávněným je kupní smlouva neplatná (§ 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák ), a přestože si je vědoma, že otázka platnosti kupní smlouvy byla již vyřešena v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 198/98, a následně přezkoumána odvolacím soudem, má za to, že otázkou platnosti právních úkonů se soud musí zabývat v každé fázi řízení. Dále (opakovaně) poukazuje na to, že následným odstoupením prodávajících se kupní smlouva od počátku zrušila a návrh na vyklizení nemovitosti proto považuje za nedůvodný.

Dovolatelka současně namítá, že v nalézacím řízení nebyl odvolacím soudem proveden žalovanými navrhovaný důkaz novým výslechem svědka R., proto povinná i její manžel podali proti podkladovým rozsudkům dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Poukázala na to, že současně s odvoláním proti rozhodnutí o nařízení exekuce podala návrh na odklad jejího provedení, o němž však nebylo rozhodnuto a odvolací soud tak pochybil, pokud věc nevrátil soudu prvního stupně. S ohledem na možnost zrušení podkladových rozsudků dovolacím soudem by v mezidobí provedené vyklizení mohlo založit situaci, kdy navrácení do původního stavu by mohlo být nákladné a stav před nařízením exekuce těžko obnovitelný, jelikož oprávněný má v úmyslu nemovitosti okamžitě po vyklizení prodat. V tom dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadených rozhodnutí.

Dovolatelka rovněž namítá, že účastníkem exekučního řízení, řádně označeným v napadených usneseních ve smyslu § 255 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), měl být i její manžel L. N., neboť exekučním titulem byla uložena povinnost oběma, jedná se o nedělitelné plnění a vyklizované majetkové hodnoty jsou ve společném jmění manželů. Soudu vytýká, že nevydal nemeritorní usnesení zdůvodňující, proč vede exekuci jen proti ní.

Dovolatelka považuje způsob výkonu rozhodnutí za zcela nepřiměřený, jelikož újma, která by jeho provedením vznikla manželům N., je nepřiměřená k míře prospěchu oprávněného, tedy příčil by se dobrým mravům . Poukazuje přitom na vysoký věk povinných , na způsob nabytí nemovitosti oprávněným, na výši kupní ceny i na úmysl oprávněného nemovitost obratem se ziskem prodat. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Oprávněný ve svém vyjádření uvedl, že skutková tvrzení dovolatelky byla předmětem dokazování v nalézacím řízení a věc je již pravomocně rozhodnuta. Dovolání proti rozsudku o vyklizení předmětné nemovitosti bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2007, č.j. 22 Cdo 1734/2006-269. Vzhledem k napadenému usnesení jsou skutkové námitky dovolatelky právně irelevantní, předpoklady pro nařízení exekuce jsou splněny a doloženy. Navrhl tedy, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím, jako v projednávaném případě, usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno (z obsahového hlediska je jím i usnesení o odmítnutí odvolání proto, že neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce) usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce (§ 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno, zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

Povinná argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesla, ale hodnocením obsahu dovolání k takovému závěru dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Námitky povinné stran platnosti kupní smlouvy, odstoupení od ní a důvodnosti žaloby na vyklizení směřují proti věcné správnosti exekučního titulu. Je výrazem ustálené soudní praxe, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj při nařízení exekuce vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4). Z obsahu spisu se podává (a upozorňuje na to i sama dovolatelka), že otázka platnosti převodu vlastnictví k vyklizované nemovitosti již byla pravomocně vyřešena v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnického práva povinných, vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 198/98 a přezkoumána Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 20 Co 342/2001. O dovolání ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2002, č.j. 30 Cdo 1831/2002-150, jímž dovolání manželů N. pro nepřípustnost odmítl.

K výtce neprovedení některého z navržených důkazů nalézacím soudem je třeba uvést, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí a nepředstavují okolnost rozhodnou pro (ne)nařízení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62).

Výtkou, že odvolací soud pochybil, pokud před rozhodnutím o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nevrátil věc soudu prvního stupně k rozhodnutí o současně podaném návrhu na odklad exekuce, uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ten však je (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada splňovala podmínku zásadního právního významu) k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003). Ostatně do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání povinné nenabylo rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce právní moci (§ 206 odst. 1 o. s. ř.), přičemž provedení exekuce vyklizením přichází v úvahu právě až po právní moci usnesení o jejím nařízení (§ 73 zákona č 120/2001 Sb., § 340 odst. 1 o. s. ř.).

Také okolnost podání mimořádného opravného prostředku proti exekučnímu titulu není při rozhodování o nařízení exekuce významná. Ostatně dovolání povinné a jeho manžela proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 11. 2005, č.j. 23 Co 264/2005-190, Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2007, č.j. 22 Cdo 1734/2006-269, jako nepřípustné odmítl.

K námitce ohledně účastenství manžela povinné v exekučním řízení se z obsahu spisu podává, že oprávněný se návrhem domáhal nařízení exekuce proti povinné i jeho manželovi. Soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 8. 2006, č.j. 12 Nc 11112/2006-12, rozhodl, že se řízení o věci týkající se povinné L. N. vylučuje k samostatnému řízení. Z obsahu spisu pak vyplývá, že toto řízení je u Okresního soudu v Pardubicích vedeno pod spisovou značkou 12 Nc 11128/2006. Zbývá dále dodat, že v dané věci se nejedná o povinnost, kterou je možné splnit jen společně oběma povinnými, byť se jedná o manžele, ukládá-li jim exekuční titul vyklidit nemovitost, kterou užívají bez právního důvodu.

Nepřípadná je i výhrada, že způsob výkonu rozhodnutí je nepřiměřený. Způsob exekuce ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. V souzené věci se jedná o povinnost vyklidit nemovitost a takovou exekuci lze provést jedině způsobem uvedeným v ustanovení § 59 odst. 2, větě druhé, písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., tj. vyklizením. Namítá-li dovolatelka, že provedení exekuce je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud připomíná, že o rozporu s dobrými mravy lze hovořit pouze v případě výkonu práv a povinností účastníků občanskoprávních vztahů. Podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o. s. ř., § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67).

Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 27. ledna 2009

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.

předsedkyně senátu