20 Cdo 2844/2007
Datum rozhodnutí: 30.06.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2844/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné J. T., proti povinné Ing. L. K., zastoupené advokátem, pro 42.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 5728/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2007, č.j. 20 Co 186/2006-45, takto :

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 29. 11. 2005, č.j. 96 Nc 5728/2005-4, kterým Městský soud v Brně nařídil podle svého rozsudku ze dne 27. 3. 2003, sp.zn. 49 C 122/2002, k vymožení pohledávky 42.000,- Kč s 12 % úroky z prodlení od 29. 5. 1999 do zaplacení, nákladů předchozího řízení (21.250,- Kč) a exekučních nákladů na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. Ing. soudního exekutora. Odvolací soud měl předpoklady pro nařízení exekuce za splněny, zejména uzavřel, že v rámci přezkumu usnesení, kterým byla nařízena exekuce, nelze k daňové povinnosti účastníka přihlédnout (§ 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž namítá (posuzováno dle obsahu) nesprávnost právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.s.ř. ). Zásadní právní význam spatřuje v otázce do jaké míry musí brát exekuční soud v potaz hmotné právo a do jaké míry je jím vázán, anebo zda má pouze slepě přepisovat výroky usnesené v nalézacím řízení. Dovolatelka nesouhlasí s výší vymáhané pohledávky, neboť v době od vydání titulu, kterým jí bylo uloženo uhradit oprávněné částku odpovídající hrubé mzdě, došlo ke změně právních předpisů, které ukládají zaměstnavateli, aby provedl z hrubé mzdy příslušné srážky, přičemž tyto zákony znají sankce pro případ nesplnění takové povinnosti. Také trestní zákon zná skutkovou podstatu trestného činu podle § 147 neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, která se týká částek, jež by měly být v exekuci vymoženy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Dovolatelka sice pokládá napadené rozhodnutí za zásadně právně významné, hodnocením v dovolání obsažené argumentace však k takovému závěru dospět nelze.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda jde-li o vymožení peněžitého plnění je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo exekuce prováděná jiným způsobem a zda právo není prekludováno.

Je výrazem ustálené soudní praxe, že v exekučním řízení již nelze podkladové rozhodnutí věcně přezkoumávat. Na tomto závěru nic nemohou změnit ani námitky povinné zpochybňující výši vymáhané pohledávky zahrnující i částku, která má být (za oprávněnou) odvedena povinnou třetím subjektům dle zvláštních právních předpisů; z hlediska nařízení exekuce jsou tyto námitky bezcenné. To však neznamená, že v jiné k tomu určené fázi exekučního řízení nemohou být relevantní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1972/2005).

Zvláštní právní předpisy ukládají plátci daně, aby ve stanovených případech srazil z vymáhané pohledávky zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků (popřípadě nedoplatky daně z příjmů fyzických osob), aby jako poplatník pojistného ve stanovených případech z vymáhané pohledávky srazil pojistné na sociální zabezpečení (pojistné na nemocenské pojištění a pojistné na důchodové pojištění) a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a aby jako plátce pojistného ve stanovených případech srazil z vymáhané pohledávky odpovídající část pojistného na zdravotní pojištění; současně mu ukládají povinnost sražené částky odvést příslušným orgánům. Provede-li plátce daně (pojistného) tyto stanovené srážky z plnění, které má podle titulu vyplatit oprávněnému, a odvede-li také sražené částky příslušným orgánům, může se domáhat zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) v takovém rozsahu, v jakém byl povinen z pohledávky, tvořící základ pro stanovení zálohy na daň (nedoplatku daně, pojistného), tyto srážky provést. V závislosti na tom, v jakém rozsahu oprávněný takovou pohledávku vymáhá, soud výkon rozhodnutí (exekuci) podle § 268 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. zastaví.

Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu