20 Cdo 2840/2012
Datum rozhodnutí: 26.02.2013
Dotčené předpisy: § 267 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 42 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb., § 42 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb., § 150 odst. 1 obč. zák. ve znění od 01.08.1998, § 150 odst. 2 obč. zák. ve znění od 01.08.1998, § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012




20 Cdo 2840/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., ve věci žalobkyně V. K. , zastoupené JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově - Pod Cvilínem, Horní 1084/16, proti žalovanému STEELCOM CZ, a.s. , se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, identifikační číslo osoby 258 76 422, zastoupenému JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Preslova 9, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 65/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2012, č. j. 57 Co 358/2011 - 77, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Leopolda Petřiče, advokáta se sídlem v Krnově - Pod Cvilínem, Horní 1084/16.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. února 2012, č. j. 57 Co 358/2011 - 77, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 5. 2011, č. j. 6 C 65/2010 - 45, ve výroku I., jímž rozhodl, že z exekuce oprávněného STEELCOM CZ, a.s., proti povinným 1. TOK, s.r.o. a 2. K. K., nařízené Okresním soudem v Opavě usnesením č. j. 28 Nc 2288/2009 - 15, ve znění opravného usnesení č. j. 28 Nc 2288/2009 - 32, prováděné soudním exekutorem Mgr. Jiřím Králem, se sídlem Exekutorského úřadu v Ostravě, Poděbradova 41, se vylučují ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen předmětné nemovitosti ) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 14.220,- Kč; dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 12. 1999, pravomocným dne 7. 1. 2000, bylo společné jmění žalobkyně a jejího manžela K. K. zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti (§ 148 odst. 2 obč. zák.), že dohodou ze dne 9. 3. 2000 se manželé vypořádali tak, že předmětné nemovitosti, které nabyli za trvání manželství, připadly do výlučného vlastnictví žalobkyně, která je takto zapsána v katastru nemovitostí, že usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 1. 2010, č. j. 28 Nc 2288/2009 - 15, ve znění opravného usnesení č. j. 28 Nc 2288/2009 - 32, byla nařízena exekuce podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. N 234/2009, NZ 209/2009, sepsaného notářem JUDr. Hanušem Jelínkem, proti povinným 1) TOK, s.r.o. jako dlužníkovi a 2) K. K. jako ručiteli, k uspokojení pohledávky oprávněného (žalovaného) ve výši 8.238.020,74 Kč z titulu nezaplacených faktur za dodávku hutního materiálu v době od 20. 5. 2008 do 25. 3. 2009, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Jiří Král. Jmenovaný exekučními příkazy ze dne 9. 3. 2010, č. j. 043EX 1549/09-31, a č. j. 043EX 1549/09-32, nařídil provedení exekuce prodejem předmětných nemovitostí, jejichž vyloučení se žalobkyně domáhá. Krajský soud se s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 380/2009, neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že § 42 exekučního řádu a § 262a o. s. ř. nelze aplikovat na situaci, kdy k zúžení společného jmění manželů (dále jen SJM ) došlo rozsudkem soudu podle § 148 odst. 2 obč. zák., avšak přisvědčil jeho závěru, že majetek, který byl vypořádán dohodou nebo na základě domněnky podle § 150 odst. 4 obč. zák. nelze postihnout . Uzavřel, že vznikl-li závazek manžela žalobkyně až dne 4. 6. 2009, nelze předmětné nemovitosti, které manželé získali za trvání manželství a jejichž výlučnou vlastnicí se žalobkyně stala, postihnout v exekučním řízení vedeném proti jejímu manželovi; žalobkyni totiž svědčí ve smyslu § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí (exekuci).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, daný tím, že dovolací soud dosud neřešil otázku, zda je možno exekucí postihnout majetek manžela povinného v případě, kdy závazek povinného vznikl až po zúžení SJM a jeho vypořádání, a dále tím, že rozhodnutí, na něž odvolací soud poukázal, tuto otázku neřeší. Dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž namítá nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, že majetek, který byl vypořádán dohodou nebo na základě domněnky podle § 150 odst. 4 obč. zák., nelze postihnout při výkonu rozhodnutí. Takový názor podle něj nevyplývá z § 262a o. s. ř., resp. z § 42 exekučního řádu, a nelze jej dovodit ani z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2610/2009. Předmětem dovolacího řízení by tedy měla být otázka, zda doba vzniku pohledávky (závazku) má vliv na rozhodování o vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce či nikoliv . Odpověď na ni podle dovolatele nelze hledat jen v § 262a o. s. ř., ale současně v § 143a odst. 4 obč. zák.; k tomu odkazuje na velký komentář k Občanskému soudnímu řádu I, II, 1. vydání C. H. Beck, v němž se na straně 2194 uvádí: V § 262a odst. 2 se pro účely řízení o výkon rozhodnutí promítá § 143a odst. 4 obč. zák., podle něhož se manželé mohou vůči jiné osobě odvolat na smlouvy uvedené v § 143a odst. 1 a 2 jen tehdy, jestliže je jí obsah smlouvy znám. Z § 143a odst. 4 obč. zák. mimo jiné vyplývá, že oprávněnému může být obsah smlouvy uvedené v § 143a odst. 1 až 3 obč. zák. znám jen za předpokladu, jestliže takováto smlouva existovala již v době vzniku vymáhané pohledávky . Z toho lze dovodit, že majetek, který netvoří součást SJM jen proto, že byl rozsudkem soudu podle § 148 odst. 2 obč. zák. zúžen zákonem stanovený rozsah SJM a dohodou vypořádán tak, že připadl do vlastnictví jen jednoho z manželů, lze postihnout výkonem rozhodnutí i v případě, že vymáhaná pohledávka druhého manžela - povinného - vznikla až po zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM a jeho vypořádání, pokud oprávněnému nebyl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah rozhodnutí soudu podle § 148 odst. 2 obč. zák. a dohody o vypořádání SJM. V této souvislosti dovolatel poukazuje na to, že žalobkyně v řízení netvrdila (a tudíž ani neprokázala), že by její manžel při vzniku závazku dne 4. 6. 2009 upozornil žalovaného na obsah dohody ze dne 9. 3. 2000, jak má na mysli § 143a odst. 4 obč. zák. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání poukázala na to, že ručitelský závazek jejího manžela vznikl až 9 let poté, co SJM bylo zúženo rozsudkem soudu podle § 148 odst. 2 obč. zák. a následně vypořádáno dohodou ze dne 9. 3. 2000. Proto nelze předmětné nemovitosti, jejichž výlučnou vlastnicí se stala, postihnout v exekučním řízení vedeném proti jejímu manželovi. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť dovolatelem formulovaná otázka není k dané věci přiléhavá ani namístě .

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno, zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel sice přednesl argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k takovému závěru dospět nelze.

V posuzované věci bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti, jejichž vyloučení z exekuce vedené - mimo jiné - proti povinnému K. K. se žalobkyně domáhá, nabyli manželé Kurkovi za trvání manželství, že jejich SJM bylo rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 12. 1999, pravomocným dne 7. 1. 2000, podle § 148 odst. 2 obč. zák. zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, přičemž na základě dohody o vypořádání zúženého SJM manželů za trvání manželství ze dne 9. 3. 2000 se výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí stala žalobkyně a takto byla zapsána do katastru nemovitostí. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že závazek vymáhaný v exekuci proti manželovi žalobkyně jako ručiteli mu vznikl až podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. NZ 209/2009.

Podle § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle exekučního řádu (srov. § 130 zákona č. 120/2001 Sb.).

Podle § 42 odst. 1 exekučního řádu lze exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.

Podle § 42 odst. 2 exekučního řádu se při provádění exekuce také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li smlouvou rozšířen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uveřejněném pod číslem 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyslovil a odůvodnil závěr, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno .

V rozsudku ze dne 27. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, uveřejněném pod č. C 1120 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, Nejvyšší soud uzavřel, že došlo-li k zúžení společného jmění manželů na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, došlo současně k zániku společného jmění manželů k ostatním věcem, které netvoří vybavení společné domácnosti. Pokud však po zániku společného jmění manželů k uvedeným věcem nenásledovalo jejich vypořádání ve smyslu § 149 a § 150 obč. zák., tj. dohodou účastníků, rozhodnutím soudu nebo nastoupením fikce vzniku podílového spoluvlastnictví, platí ohledně těchto věcí režim společného jmění manželů.

V rozhodnutí ze dne 31. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006, dále Nejvyšší soud vyslovil, že pokud jde o ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř., to se použije i při nařízení výkonu rozhodnutí postihujícího majetek ze zaniklého (nejen tedy pouze zúženého) společného jmění manželů, avšak pouze tehdy, jestliže po zániku SJM nedošlo k jeho vypořádání (ať již dohodou či rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky podle § 150 odst. 4 obč. zák.) . K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 2610/2009, uveřejněném pod číslem 100/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž při svém rozhodnutí odkázal odvolací soud.

Podle § 150 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. 8. 1998, dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Podle § 150 odst. 2 obč. zák. práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena.

V odůvodnění již citovaného rozhodnutí ze dne 31. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006, Nejvyšší soud uvedl: V případě, že zaniklé SJM bylo vypořádáno dohodou manželů, podle níž získal manžel povinného ze společného jmění majetek, který byl postižen nařízením výkonu rozhodnutí, musí být v exekučním řízení přihlédnuto rovněž k § 150 odst. 2 obč. zák., podle něhož nesmí být dohodou manželů o vypořádání společného jmění dotčena práva věřitelů Právem věřitele ve smyslu § 150 odst. 2 obč. zák. je nepochybně též právo na uspokojení jeho pohledávky z majetku patřícího do SJM (BSM), jestliže takové právo měl před uzavřením dohody o vypořádání zaniklého SJM, případně BSM (srov. též např. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1435. s. nebo Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha, 2004, 835. s.) .

O takový případ ovšem v souzené věci nejde, jelikož dohodu o vypořádání SJM uzavřeli manželé Kurkovi dne 9. 3. 2000 , zatímco exekuční titul, z něhož oprávněnému (žalovanému) vzniklo právo na uspokojení pohledávky, byl vydán teprve dne 4. 6. 2009 .

Lze tedy uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, podle kterého předmětné nemovitosti, jejichž výlučnou vlastnicí se žalobkyně stala, nelze postihnout v exekučním řízení vedeném proti jejímu manželovi, neboť jí k nim svědčí právo, které nepřipouští exekuci (§ 267 odst. 1 o. s. ř.), je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 5143/2009.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.750,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 5 písm. d), snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 850,50 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně ve výši 4.900,50 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu