20 Cdo 2839/2007
Datum rozhodnutí: 29.06.2009
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2839/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. P. P., zastoupeného advokátkou, proti povinným 1) A. K., a 2) L. K., prodejem spoluvlastnických podílů na nemovitostech, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky Valašské Meziříčí pod sp. zn. 2 E 2276/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 31.1.2007, č. j. 10 Co 1108/2006-24, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26.7.2006, č.j. 22 E 2276/2006-13, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Své rozhodnutí aniž se zabýval odvolací námitkou neúčinnosti darovací smlouvy (viz níže) krajský soud s poukazem na ustanovení § 335 odst. 1 o.s.ř. odůvodnil závěrem, že první povinná (jež byla exekučním titulem zavázána jako jediná žalovaná) není pasivně legitimována, jelikož v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice předmětných nemovitostí označena není, a že pasivně legitimován není ani druhý povinný, jehož účastenství se odvozuje z procesního postavení první povinné v důsledku skutečnosti, že výkonem postižené nemovitosti jsou ve společném jmění manželů .

V dovolání (jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) , odst. 3 o.s.ř., aniž však vysvětluje, v čem má zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívat) oprávněný posuzováno dle obsahu podání namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v tom, že odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil pouze odkazem na ustanovení § 335 odst. 1 o.s.ř., aniž přitom přihlédl ke skutečnosti, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky Valašské Meziříčí, z 9.2.1995, č.j. 3 C 519/94-23, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu Ostravě z 27.6.1995, č.j. 10 Co 378/95-44, byla ve vztahu k oprávněnému vyslovena neúčinnost smlouvy (§ 42a občanského zákoníku), jíž povinní předmětné nemovitosti darovali svým třem synům.

Povinní navrhli zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).



Oprávněný však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.



Již ve svém usnesení z 27.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 69, Nejvyšší soud dovodil, že v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti je věcně pasivně legitimován ten, kdo právním úkonem, který byl rozhodnutím soudu ve smyslu § 42a občanského zákoníku prohlášen neúčinným, nabyl od dlužníka (osoby, jíž podkladové rozhodnutí ukládá povinnost plnit) návrhem na nařízení výkonu postiženou nemovitost.

V uvedeném rozhodnutí (v němž poukázal také na rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 26, a odůvodnění rozsudku téhož soudu z 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2000 pod č. 27) Nejvyšší soud též vysvětlil, že je-li navrhován výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky prodejem nemovitostí (§ 258 odst. 1 o.s.ř.), nepřipadá v úvahu vést řízení o výkon s dlužníkem již proto, že nemovitosti nejsou v jeho vlastnictví (srov. § 335 odst. 1 o.s.ř.). Vyslovení odporovatelnosti totiž znamená z hlediska hmotného práva nastolení pouze relativní neúčinnosti právního úkonu; jí se rozumí stav, kdy právní úkon zůstává platným právním úkonem, který vyvolal všechny předvídané právní následky (např. převod vlastnictví k věci), a pouze v poměru mezi věřitelem a osobou, která od dlužníka nabyla majetek, se na tento právní vztah hledí, jako kdyby k právnímu úkonu nedošlo (a jeho účinky toliko v tomto vztahu nenastaly).

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, povinným, jež by jinak měli podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu