20 Cdo 2835/2009
Datum rozhodnutí: 24.08.2011
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř., § 243b odst. 2 o. s. ř.




20 Cdo 2835/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně E. A. A. , zastoupené Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 7, proti žalovanému MUDr. B. A. M. , zastoupenému JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 291/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 2. 2009, č. j. 19 Co 2/2009-141, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.760,- Kč k rukám advokáta JUDr. Luboše Chalupy.
Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím městský soud v napadené části, tj. ve II., tedy vyhovujícím výroku, změnil rozsudek z 18. 9. 2008, č. j. 16 C 291/2006-117 (jímž obvodní soud zčásti zamítl žalobu na vyloučení tam specifikovaných nemovitostí /pozemků/ z výkonu rozhodnutí vedeného proti žalobkyninu manželu /I./, a zčásti této žalobě /ve vztahu k bytové jednotce a spoluvlastnickému podílu na společných částech budovy/ vyhověl /II./), a žalobu zamítl i v té části, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení bytu a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že smlouva z 18. 8. 2003, jíž měla žalobkyně podle svého tvrzení s manželem (povinným) prodat předmětný byt svědku A. E. B. je pro nedostatek (vadu) vůle absolutně, od počátku neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku, takže vlastnictví k předmětu koupě na jejím základě na třetí osobu (svědka) nepřešlo a bytová jednotka se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy tak zůstala ve společném jmění žalobkyně a povinného. Tato kupní smlouva je simulovaným právním úkonem (tedy úkonem učiněným naoko); podle ustanovení § 41a odst. 1 občanského zákoníku je sice možno dovolat se platnosti právního úkonu dissimulovaného, v souzené věci se však jednak platnosti takového úkonu nikdo nedovolával a jednak by ani nebylo možno dovodit platnost dissimulované smlouvy o převodu nemovitosti, která musí mít podle ustanovení § 46 občanského zákoníku písemnou formu, neboť je-li simulovaná (neplatná) smlouva formulována jako kupní, nemůže obsahovat náležitosti smlouvy jiné, např. darovací. Městský soud pak uzavřel, že v důsledku uvedeného je neplatná i kupní smlouva ze 13. 2. 2005, kterou měl svědek žalobkyni podle jejího tvrzení předmětný byt prodat zpět, nyní však již do jejího výlučného vlastnictví (s odůvodněním, že kupní cenu měla zaplatit ze svých vlastních prostředků získaných prodejem dědictví); soud dovodil, že žalobkyně jako spoluvlastnice by kupovala od nevlastníka a jde v podstatě o další simulaci.

V dovolání, v němž ohlašuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že okolnosti prodeje bytu osvětlila v rámci svého účastnického výslechu i výslechem svědka. Má zato, že na vážnost vůle obou smluvních stran převést smlouvou z 18. 8. 2003 vlastnické právo na svědka, nemá žádný vliv skutečnost, že tímto způsobem měl být umořen dluh, jejž v té době svědek evidoval z titulu ústních smluv o půjčkách poskytnutých žalobkyninu manželovi. Je nanejvýš logické, že pokud svědek jakožto osoba bez právnického vzdělání svými vlastními slovy před soudem prvního stupně vypověděl, že se s manželem žalobkyně domluvili, že namísto peněz dostane na splacení dluhu byt a nějaká auta, je to třeba v návaznosti na kupní smlouvu z 18. 8. 2003 právně vykládat tak, že poté, co došlo k uzavření kupní smlouvy a prodávající měli vůči kupujícímu pohledávku na zaplacení kupní ceny za byt, došlo se souhlasem žalobkyně k započtení (k němuž postačí jen ústní projev) této pohledávky vůči pohledávce kupujícího na vrácení půjčky manželem žalobkyně. Takovémuto právnímu posouzení odpovídají jak listinné důkazy, tak i výpovědi žalobkyně a nestranného svědka.

Žalobkyně má zato, že v řízení před soudem prvního stupně prokázala , že 13. 12. 2005 byt zpětně od svědka odkoupila za peníze získané prodejem svého dědictví v Palestině, tedy do svého výlučného vlastnictví, a že v tomto směru nabídla veškeré důkazy, které mohla nabídnout a zajistit, a že tedy v tomto směru unesla své důkazní břemeno . Soud prvního stupně všechny důkazy včetně listinných ve svém souhrnu logicky a správně vyhodnotil a jeho závěr, že se žalobkyně stala výlučným vlastníkem převáděných nemovitostí kupní smlouvou z 13. 12. 2005, je věcně správný; naopak odvolací soud značně pochybil, když de facto pouze a výlučně s odkazem na skutečnost, že žalobkyně se svými dětmi v předmětném bytě bydlela i po jeho prodeji svědkovi, a že tento byt (užívaný přechodně na základě nájemní smlouvy z 1. 4. 2005, kterou byl modifikován v kupní smlouvě původně sjednaný závazek žalobkyně do 14 dnů prodaný byt vyklidit) následně od svědka odkoupila, bez jakéhokoli přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu dospěl k závěru, že kupní smlouva z 18. 8. 2003 je v důsledku nedostatku vážné vůle absolutně neplatná, a že v návaznosti na tuto neplatnost je neplatná i smlouva o zpětném prodeji z 13. 12. 2005. Žalobkyně též připomíná závěr přijatý Nejvyšším soudem v rozsudku z 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, podle nějž je nevážnost vůle jednajícího zpravidla zřejmá u projevu vůle učiněného žertem, zjevnou nadsázkou, při hře, na jevišti apod.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání, přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Předně nutno zdůraznit, že žalobkyně, ač ohlásila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti posuzováno dle argumentace uplatněné v dovolání tento důvod neuplatnila. V dovolání totiž nebrojí proti nesprávnému výkladu (interpretaci) ani použití (aplikaci) práva, nýbrž proti hodnocení důkazů (srov. poslední odstavec bodu V. na páté straně dovolání /č. l. 152/ v němž se domnívá, že v tomto směru unesla své důkazní břemeno , a ve kterém vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně výše zmíněné důkazy ve svém souhrnu, narozdíl od soudu odvolacího, logicky a správně vyhodnotil), jež vyústilo v závěr o neplatnosti smlouvy z 18. 8. 2003 pro nedostatek vážnosti vůle a v důsledku toho i neplatnosti následné smlouvy z 13. 12. 2005, kterou žalobkyně měla podle svého tvrzení nabýt vlastnictví k bytové jednotce a spoluvlastnický podíl ke společným částem budovy od svědka zpět; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani ohlášeným dovolacím důvodem ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl (řečeno obecně) uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1282 s., vysvětl. 5).

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalobkyni správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.

Dovolání bylo zamítnuto, procesně úspěšnému žalovanému tedy podle ustanovení § 142 odst. 1, 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v částce 4.500,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 8, § 10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, sníženou o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 300,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20%, tj. částce 960,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu