20 Cdo 2831/2004
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 264 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 83 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 159a odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 268 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2831/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) F., spol. s r. o., zastoupené advokátem, b) H., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti povinné JUDr. L. S., pro 399.772,- Kč s příslušenstvím, resp. 158.526,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 7767/98, resp. 13 E 8133/98, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, č.j. 18 Co 115/2004, 116/2004-61 (68), takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, č.j. 18 Co 115, 116/2004-61 (68), jímž bylo rozhodnuto, že JUDr. B. H., soudkyně, není vyloučena z projednávaní a rozhodování věci (výrok I.), se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, č.j. 18 Co 115, 116/2004-61 (68), jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 7. 2003, č.j. 13 E 7767/98-32, v části týkající se nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí pro pohledávku první oprávněné (výrok II.), se odmítá.

III. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, č.j. 18 Co 115, 116/2004-61 (68), jímž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2003, č.j. 13 E 8133/98-39, tak, že se výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí pro pohledávku druhé oprávněné nezastavuje (výrok III.), se zamítá.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 31. 3. 2003, č.j. 13 E 8133/98-39, (bez návrhu) zastavil podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), výkon rozhodnutí (nařízený usnesením ze dne 21. 4. 1999, č.j. 13 E 8133/98-9a, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2001, č.j. 29 Co 357/2001-21, k uspokojení pohledávky 158.526,80 Kč s příslušenstvím prodejem označených nemovitostí). Soud prvního stupně veden snahou spojit ke společnému řízení o výkon rozhodnutí prodejem týchž nemovitostí (pozemku parc. č. 644 s domem č. p. 401 a pozemku parc. č. 645 v katastrálním území K.) návrhy oprávněných výkon ve věci vedené pod sp. zn. 13 E 8133/98 zastavil, aby jej ve věci vedené pod sp. zn. 13 E 7767/98 znovu nařídil. Jestliže návrh na nařízení výkonu rozhodnutí první oprávněné došel soudu dříve než návrh druhé oprávněné a jestliže před zahájením řízení ve věci 13 E 8133/98 nenabylo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ve věci 13 E 7767/98 právní moci, platí, že druhá oprávněná přistoupila k řízení dnem 1. 1. 2000 (správně 2001).

Usnesením ze dne 11. 7. 2003, č.j. 13 E 7767/98-32, Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil výkon rozhodnutí prodejem týchž nemovitostí pro pohledávku první oprávněné 399.772,- Kč s 16 % úroky od 22. 6. 1995 do zaplacení a náklady předcházejícího řízení (73.468,- Kč) na podkladě svého rozsudku ze dne 7. 10. 1997, sp. zn. 10 C 104/95, a pro pohledávku druhé oprávněné 158.526,80 Kč a náklady předcházejícího řízení (10.184,- Kč) na podkladě svého platebního rozkazu ze dne 13. 8. 1996, sp. zn. Ro 4213/95. Ve shodě s tím, co bylo uvedeno shora, vysvětlil, že návrh první oprávněné byl podán před podáním návrhu druhé oprávněné, a protože před podáním návrhu druhé oprávněné (13 E 8133/98) nenabylo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, přistoupila tato oprávněná 1. 1. 2000 (správně 2001) k řízení vedenému pod sp. zn. 13 E 7767/98.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2004, č.j. 18 Co 115, 116/2004-61 (68), rozhodl, že soudkyně JUDr. B. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci (výrok I.), usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 7. 2003, č.j. 13 E 7767/98-32, změnil tak, že nařídil podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 10. 1997, sp. zn. 10 C 104/95, k uspokojení pohledávky první oprávněné 399.772,- Kč s 16 % úroky od 22. 6. 1995 do zaplacení a nákladů předcházejícího řízení (73.468,- Kč) výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí (výrok II.), a usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2003, č.j. 13 E 8133/98-39, změnil tak, že se výkon rozhodnutí nezastavuje a tato věc bude dále vedena pod sp. zn. 13 E 7767/98 (výrok III.). Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí pro vydobytí pohledávky první oprávněné měl odvolací soud za splněny, zejména neshledal navržený způsob výkonu ve smyslu § 264 odst. 1 o.s.ř. nevhodným. Nařízení výkonu rozhodnutí soudem prvního stupně k vymožení pohledávky druhé oprávněné bylo nadbytečné, neboť o tom již bylo ve věci vedené pod sp. zn. 13 E 8133/98 pravomocně rozhodnuto (a v tomto výkonu soud prvního stupně bude v této věci, tj. pod sp. zn. 13 E 7767/98, pokračovat); podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí k uspokojení druhé oprávněné proto splněny nejsou.

Rozhodnutí odvolacího soudu (ve všech jeho výrocích) napadla povinná dovoláním, ohlašujíc důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). K rozhodnutí o namítané podjatosti soudkyně JUDr. B. H. (výrok I.) dovolatelka uvádí, že se odvolací soud vznesenými námitkami dostatečně nezabýval, opomenul zohlednit její nečinnost v řízení, jež se projevila v tom, že nebylo jednáno o uvolnění prodeje nemovitostí, a v dalších průtazích. Části, jíž odvolací soud přezkoumal usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (výrok II.), se týká námitka, že prodej nemovitostí je zřejmě nevhodný způsob výkonu, neboť pouhá cena pozemku několikanásobně převyšuje hodnotu vymáhané pohledávky. Argumentace, podle níž platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 8. 1996, sp. zn. Ro 4213/95, není vykonatelný, protože povinná má důvodné pochybnosti, zda byl doručen existujícímu účastníku (druhé oprávněné), a druhá oprávněná není věcně legitimována, neboť platební rozkaz určuje jako osobu oprávněnou jiný subjekt (H., spol. s r. o.), stejně jako výtka, že v rozhodnutích soudů obou stupňů (i v návrhu na nařízení výkonu) není název druhé oprávněné uveden ve shodě s údaji obchodního rejstříku velkými písmeny, se připíná k části napadeného rozhodnutí, jíž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o zastavení výkonu rozhodnutí (výrok III.). Dále dovolatelka namítá, že je proti ní vedeno exekuční řízení (pod sp. zn. 13 Nc 16561/2002), v němž již byl vydán i exekuční příkaz, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, protože neuvádí, v jakém znění byl aplikován občanský soudní řád, a nevyhovuje požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o.s.ř., zdůrazňuje průtahy v řízení, zpochybňuje platnost doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 20 Cdo 504/2002, a nesouhlasí se změnou oprávněného, jež byla údajně řešena jako administrativní chyba. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Rozhodnutí podle ustanovení § 16 odst. 1 o.s.ř. (o tom, zda je soudce vyloučen) není rozhodnutím odvolacího soudu, jež by bylo vydáno v rámci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozhodnutím organizačně nadřízeného soudu. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost k projednání dovolání proti takovému rozhodnutí; řízení proto musí být podle ustanovení § 104 odst. 1 a § 243c odst. 1 o.s.ř. zastaveno (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu z 27. 6. 1996, Plsn 1/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 8/1996 pod č. 48, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 14/1997 pod č. 112, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 10/2001 pod č. 129).

Proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí pro pohledávku první oprávněné (okolnost, že výrok formuloval jako změnu, je bez významu, neboť obsahově v uvedeném rozsahu jde o potvrzující rozhodnutí), není dovolání přípustné.

Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval poté, co jeho první rozhodnutí odvolací soud zrušil znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozhodnutí /v obou případech nařídil k vydobytí pohledávky první oprávněné výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí/), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora uvedeného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž také dovolatelka (mimo jiné) správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Dovolatelka otázky, jejichž řešení pokládá za zásadně právně významné, výslovně neformulovala, ovšem v rámci důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se k přezkumu nabízí posouzení vhodnosti způsobu výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (§ 264 odst. 1 o.s.ř.).

Není pochyb, že otázku, zda navržený způsob výkonu rozhodnutí je způsobem vhodným (§ 264 odst. 1 o.s.ř.), soud při nařízení výkonu rozhodnutí posuzuje a činí tak i odvolací soud, přezkoumává-li na základě řádného opravného prostředku povinného rozhodnutí soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a stanovisko Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně po slyšení oprávněného nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/2004 pod č. 38).

Za situace, kdy možnost uspokojit pohledávku první oprávněné v přiměřeném čase jiným než navrženým způsobem výkonu, tj. prodejem nemovitostí, se z obsahu spisu nepodávala a povinná jiný vhodný způsob výkonu nenabídla, lze uzavřít, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v souladu se standardní soudní praxí (jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemá).

V rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost může být založena toliko ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze účinně vytýkat vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Stranou pozornosti dovolacího soudu proto zůstaly výtky, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, stejně jako tvrzení, která s danou věcí nesouvisí.

Výjimečně jestliže okolnost, zda namítaná vada vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávní normy může i (procesní) výhrada zahrnovat podmínku právní otázky zásadního významu. Taková situace by mohla být v daném případě spojena s námitkou, že v exekuční věci vedené pod sp. zn. 13 Nc 16561/2002 byl vydán exekuční příkaz, tedy že působí překážka řízení zahájeného, popř. překážka věci pravomocně rozhodnuté (srov. § 83 odst. 1, § 159a odst. 5 o.s.ř.). I v této otázce vycházel odvolací soud z konstantní judikatury, zejména z usnesení ze dne 25. 9. 2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 10/2003 pod č. 187, ve kterém Nejvyšší soud vysvětlil, že ve vztahu mezi řízením o soudní výkon rozhodnutí a exekučním řízením podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, mohou nastat uvedené překážky, byl-li vydán exekuční příkaz, ačkoli mezi týmiž účastníky již byl k vymožení stejné pohledávky přiznané týmž exekučním titulem nařízen výkon rozhodnutí stejným způsobem, na který zní exekuční příkaz, a postihující týž předmět výkonu; nic takového však tvrzeno nebylo a z obsahu spisu nevyplývá.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Proti výroku, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výkon rozhodnutí pro pohledávku druhé oprávněné se nezastavuje, je dovolání přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/, § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.); důvodné však není.

Pokud soud prvního stupně výkon rozhodnutí zastavil bez návrhu, aby zamezil paralelnímu provádění výkonu pro pohledávky obou oprávněných prodejem týchž nemovitostí povinné, maje za to, že důvod zastavení spočívá v ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., pak rozhodnutí, jímž odvolací soud usnesení změnil tak, že se výkon nezastavuje, může povinná v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnit toliko tvrzením, že naopak důvod podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. dán byl. Námitky formální nevykonatelnosti exekučního titulu a nedostatku věcné legitimace druhé povinné, s nimiž se ostatně již vypořádal Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 9. 2001, č.j. 29 Co 357/2001-21 (dovolání povinné proti němu Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 20 Cdo 504/2002-32, odmítl), v tomto dovolacím přezkumu zohlednit nelze a jsou proto bezcenné.

Nauka i soudní praxe jsou jednotné v tom, že důvody, pro něž je namístě mít výkon rozhodnutí za nepřípustný (z důvodů jiných než uvedených v § 268 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř.), se typicky spojují s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho materiální nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), s pochybeními při nařízení výkonu rozhodnutí, s rušivými okolnostmi při provádění výkonu rozhodnutí, případně se specifickým jednáním povinného (způsobí-li např. započtením pohledávek zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí). Z povahy věci přitom musí jít o takové okolnosti, pro něž je další provádění výkonu způsobilé založit kolizi s procesními zásadami, na nichž je výkon rozhodnutí vybudován, anebo je protichůdné jím sledovanému účelu, tj. zajistit (efektivní) splnění povinností vyplývajících z vykonávaného rozhodnutí.

Z povahy řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti vyplývá, že více řízení, ve kterých by se pohledávky více oprávněných uspokojovaly z téže nemovitosti povinného, nelze vést samostatně. Občanský soudní řád účinný od 1. 1. 2001 proto v ustanovení § 335 odst. 2 na takové situace výslovně pamatuje; stanoví, že návrh dalšího oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti podaný u soudu dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí, se považuje za přistoupení k řízení, a to buď ode dne podání návrhu u příslušného soudu, nebo ode dne, kdy nepříslušný soud, jemuž byl návrh podán, jej postoupil příslušnému soudu, resp. kdy tomuto soudu došel. Výkon rozhodnutí tedy lze nařídit nejen ve prospěch oprávněného, na jehož návrh bylo řízení zahájeno (tj. oprávněného, který podal návrh jako první, viz § 82 odst. 1, § 254 odst. 1 o.s.ř.), ale též ve prospěch dalších oprávněných, jejichž návrhy se považují za přistoupení k řízení; návrhy, jimiž oprávnění požadují nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti povinného, soud posuzuje samostatně, tedy o každém z nich rozhodne. Návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti, jež došly soudu poté, co usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí jejím prodejem již nabylo právní moci, nejsou přípustné a soud o nich řízení zastaví (věřitelé mohou své pohledávky za povinným uplatnit v probíhajícím výkonu již jen způsobem uvedeným v § 336f o.s.ř.).

Pro řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti platí občanský soudní řád ve znění zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen zákon č. 30/2000 Sb. ), i když byla zahájena přede dnem nabytí jeho účinnosti (část dvanáctá, hlava I, bod 1. zákona č. 30/2000 Sb.), není-li stanoveno jinak. V bodu 20., hlavy I, části dvanácté cit. zákona je uvedeno, že návrh dalšího oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti podaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dříve, než soud pravomocně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí, se považuje za přistoupení k řízení dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (věta první). Bylo-li o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti pravomocně rozhodnuto přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, považuje se další oprávněný dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za účastníka řízení (věta druhá). Zákon č. 30/2000 Sb. nabyl účinnosti 1. 1. 2001.

Pro danou věc z toho vyplývá, že druhá oprávněná, jejíž návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí došel Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 13. 5. 1998 (veden byl pod sp. zn. 13 E 8133/98), přistoupila k řízení o výkon rozhodnutí prodejem týchž nemovitostí, zahájenému k návrhu první oprávněné 27. 4. 1998 a vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 7767/98, dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., tj. 1. 1. 2001. O návrhu druhé oprávněné rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 21. 4. 1999, č.j. 13 E 8133/98-9a (potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2001, č.j. 29 Co 357/2001-21), tak, že výkon nařídil; usnesení nabylo 8. 11. 2001 právní moci. Návrhu první oprávněné vyhověl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. 7. 2003, č.j. 13 E 7767/98-32 (potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, č.j. 18 Co 115, 116/2004-61), jež se stalo 25. 5. 2004 pravomocným. Výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné bude tedy dále pokračovat k vydobytí pohledávek obou oprávněných (případně dalších věřitelů, které pohledávky řádně a včas přihlásí), a to v řízení, které bylo zahájeno dříve, tj. v řízení vedeném pod sp. zn. 13 E 7767/98.

Výklad shora uvedený ústí v závěr, k němuž dospěl i odvolací soud, že důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí pro pohledávku druhé oprávněné ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. dány nebyly.

Je-li dovolání přípustné jako je tomu v případě, kdy odvolací soud změnil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Protože jiné vady dovolatelka netvrdila a z obsahu spisu se nepodávají, zůstává k posouzení otázka, jaký (a zda vůbec) význam má okolnost, že rozhodnutí soudů obou stupňů (vydané ve věci zastavení výkonu) označují druhou oprávněnou malými písmeny, a otázka přezkoumatelnosti napadeného usnesení.

V obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddílu C., vložce 58164, je obchodní firma druhé oprávněné vedena jako H., spol. s r. o., tedy na rozdíl od záhlaví rozhodnutí soudů obou stupňů název tvoří velká písmena. Dovolatelce je nutno přisvědčit, že označení druhé oprávněné v rozhodnutích není přesné, tato vada ovšem neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; není sporu o tom, který subjekt je oprávněnou osobou, neboť ostatní znaky (právní forma, sídlo a identifikační číslo) souhlasí se stavem zápisu v obchodním rejstříku.

Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, je rovněž nedůvodná.

Odvolací soud aplikoval zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb.; to, že tuto okolnost v odůvodnění nezdůraznil, nečiní jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.

Podle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., které přiměřeně dopadá i na usnesení (srov. § 167 odst. 2 o.s.ř.), soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění napadeného rozhodnutí vztahující se k výroku III. uvedeným požadavkům vyhovuje, je z něho patrné, proč odvolací soud neshledal důvody pro zastavení výkonu a jak věc posoudil po stránce právní.

Lze uzavřít, že se uplatněnými argumenty správnost měnícího rozhodnutí odvolacího soudu nepodařilo dovolatelce zpochybnit; Nejvyšší soud proto dovolání jako neopodstatněné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn věcným a procesním neúspěchem povinné v dovolacím řízení, jakož i tím, že oprávněným, jež by měly právo na náhradu vynaložených nákladů, v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 2, věta první, odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu