20 Cdo 2807/2008
Datum rozhodnutí: 18.03.2010
Dotčené předpisy: § 263 o. s. ř., § 264 o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 2807/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného LOANINVEST LIMITED , se sídlem Walkers SPV Limited, Walker House, Mary Street, PO Box 908GT, George Town, Grand Cayman, zastoupeného JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, proti povinným 1) F. B ., a 2) O. N ., zastoupenému JUDr. Ladislavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Semilech, Dr. Fr. Lad. Riegra 16, pro 41.435,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 Nc 5403/2006, o dovolání druhého povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2007, č. j. 30 Co 396/2007 - 19, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil k odvolání druhého povinného usnesení ze dne 3. 4. 2006, č. j. 17 Nc 5403/2006 - 11, kterým Okresní soud v Mladé Boleslavi nařídil podle vykonatelného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000, č. j. 61 Ro 1643/2000 - 3, exekuci k vymožení pohledávky oprávněného v částce 41.435,20 Kč s příslušenstvím, jakož i pro náklady exekuce a náklady oprávněného, jejichž výši určí soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce s tím, že plněním jednoho z povinných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého povinného a oba povinní jsou povinni splnit společně a nerozdílně, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad v Praze 1. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul je pravomocný a vykonatelný a že oprávněný prokázal smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2003, uzavřenou mezi postupitelem Českou spořitelnou a.s. a postupníkem - oprávněným, že na něj podle § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu přešla pohledávka (vyplývající ze smlouvy o půjčce částky 40.000,- Kč poskytnuté prvnímu povinnému, za jejíž splnění převzal druhý povinný ručitelský závazek), jejíž výše činila ke dni 28. 2. 2003 částku 45.215,05 Kč, z toho jistina po splatnosti ve výši 42.197,- Kč a úroky z prodlení ve výši 3.014,05 Kč. Vzhledem k tomu, že po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky povinní zaplatili tři splátky po 1.000,- Kč, činila jistina ke dni podání návrhu na nařízení exekuce 41.435,20 se 17,5 % úrokem z prodlení ročně od 12. 11. 2003. Jako nedůvodnou proto posoudil odvolací námitku druhého povinného, že vůči oprávněnému žádný dluh nemá, přičemž okolnost, že mu postoupení pohledávky nebylo oznámeno (§ 526 odst. 1 věta první obč. zák.), považoval krajský soud v řízení o nařízení exekuce za nerozhodnou, když navíc mu tato skutečnost byla sdělena současně s nařízením exekuce. Stejně tak s odkazem na § 253 o. s. ř. nepřisvědčil ani námitce odvolatele, že soud prvního stupně při nařízení exekuce nenařídil jednání a neumožnil mu se k věci vyjádřit. Pokud pak druhý povinný navrhl zastavení exekuce podle § 268 o. s. ř. z důvodu, že nemá žádný majetek, odvolací soud uvedl, že tento návrh je předčasný, neboť teprve po nařízení exekuce a provedení potřebných úkonů lze dospět k závěru, zda jsou pro takový postup předpoklady či nikoliv.

Proti tomuto usnesení podal druhý povinný dovolání, doplněné podáním sepsaným soudem mu ustanoveným zástupcem, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť má za to, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že odvolací soud pochybil, nezabýval-li se jeho odvolací námitkou o promlčení vymáhané pohledávky a tím, že neměl možnost se bránit proti vydanému platebnímu rozkazu podáním odporu. Za nesprávný dále považuje názor odvolacího soudu o bezpředmětnosti námitky, že mu postoupení pohledávky nebylo podle § 526 odst. 1 obč. zák. oznámeno, a v této souvislosti vyslovuje názor, že oba účastníci této smlouvy nepostupovali v souladu se zákonem a že porušili jeho práva ručitele. Dále dovolatel uvedl, že napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen ve svých právech zaručených Ústavou ČR; odpovědnost za splnění závazku sice chápe, ale je přesvědčen o tom, že povinen plnit je především první povinný. V této souvislosti však odvolací soud odpovědnost obou povinných k zaplacení vymáhané částky s příslušenstvím neřešil, i když namítal, že nevlastní žádný majetek, že je po vážném úrazu veden na Úřadu práce jako nezaměstnaný, navíc se sníženou pracovní schopností bez možnosti opatřit si ze zaměstnání nějaké příjmy. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Oprávněný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II, bod 12., části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání druhého povinného není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 exekučního řádu přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatel netvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a hodnocením argumentace obsažené v dovolání k takovému závěru dospět nelze.

Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud pouze zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o. s. ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o. s. ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o. s. ř.).

Soudní praxe - po desítky let ustálená - dovodila, že promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu povinný (dlužník) uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 /526-527/). K předpokladům nařízení exekuce nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena, jinými slovy, otázkou promlčení se soud v řízení, jež nařízení exekuce předchází, zabývat nemůže.

Z podaného výkladu rovněž plyne, že se soud při nařízení exekuce nezabývá majetkovými poměry povinné osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4907/2008), a není ani oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62).

K námitce dovolatele, že podle exekučního titulu je povinen plnit především první povinný , je třeba odkázat na ustálenou judikaturu, která dovodila, že je-li vykonávaným rozhodnutím stanovena platební povinnost několika povinným (např. dlužníku a ručiteli) k zaplacení celého dluhu s tím, že plněním jednoho z těchto povinných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních, lze nařídit soudní výkon rozhodnutí (exekuci) proti jednomu z nich pro celou pohledávku (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 7 Cmo 150/1993, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 1995).

Pokud jde o dovolatelovu námitku, že mu nebylo oznámeno postoupení pohledávky České spořitelny a.s. nynějšímu oprávněnému, ta je v řízení o nařízení exekuce irelevantní. Tvrzení, že neměl možnost se bránit proti vydanému platebnímu rozkazu podáním odporu, nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání druhého povinného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2010


JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu