20 Cdo 2800/2006
Datum rozhodnutí: 21.06.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 2800/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného F. V., zastoupeného advokátkou, proti povinné X. C. R. spol. s r.o. v likvidaci, zastoupené advokátkou, pro 20.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 95/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2006, č.j. 14 Co 180/2006-339, takto:


Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2006, č.j. 14 Co 180/2006-339, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení obvodního soudu ze dne 2. 12. 2005, č.j. 5 Nc 95/2002-288 (kterým obvodní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, nařízené jeho usnesením ze dne 9. 4. 2002, č.j. 5 Nc 95/2002-16a), tak, že exekuci zastavil. Vyšel ze zjištění, že po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení dohodou účastníků ke dni 31. 3. 1999 oprávněný v listopadu 1999 prodal třetí osobě celkem za 4.501,80 Kč výrobek S., s nímž obchodovala výhradně povinná, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 21 T 144/2002, byl oprávněný pravomocně odsouzen za trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu, jehož se dopustil tím, že od září 1999 do konce února 2002 na základě živnostenského oprávnění vyráběl a prodával výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou S. I., registrovanou ve prospěch povinné. Posledně uvedeným jednáním oprávněný nepochybně porušil ujednání čl. VII smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 6. 1. 1995, ve znění dodatku II. ze dne 8. 9. 1995 (dále jen smlouva ), jež nespočívalo toliko v tom, že oprávněný nesmí obchodovat s výrobky povinné, nýbrž i v tom, že nesmí po dobu platnosti smlouvy a po dobu jednoho roku po jejím skončení využít ve svůj prospěch skutečnosti, poznatky a metodiku použitou povinnou. Vzájemná (a k započtení namítnutá) pohledávka povinné na náhradu nákladů školení konaných v letech 1994, 1995 a 1997 je proto dána, přičemž výši těchto nákladů soud určil na základě kalkulace předložené povinnou a na základě § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ).


V dovolání jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. namítá oprávněný existenci dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. Je přesvědčen, že jak konkurenční doložka, tak jeho závazek neužívat svých znalostí (nabytých částečně předtím, než se stal obchodním zástupcem, a částečně poté), jsou neplatné, neboť zakládají nerovné postavení účastníků v jejich vztazích. Výrobky stejné nebo zaměnitelné s výrobky povinné neprodával. Výrobek S. je výrobkem společnosti I. C., spol. s r.o.; že by s tímto výrobkem obchodovala povinná, nebylo v řízení prokázáno. Totéž platí u výrobku označeného ochrannou známkou S. I., neboť tato je zapsána nikoli pro povinnou, nýbrž pro společnost X., spol. s r.o. Proto závěr, že oprávněný podnikal s výrobky, jež se svým charakterem a způsobem použití shodují s výrobky povinné, není ničím podložen. Školení v roce 1994 nelze oprávněnému účtovat, neboť tehdy platná smlouva o obchodním zastoupení (ze dne 18. 2. 1994) neobsahovala závazek oprávněného hradit náklady školení, a ze smlouvy ze dne 6. 1. 1995 nevyplývá povinnost oprávněného hradit náklady školení konaných před podpisem této smlouvy. Kalkulace nákladů školení v letech 1995-1996 je pouhým odhadem a skutečnou výši nákladů neprokazuje. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a oprávněnému byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.


Dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d/ a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ) je důvodné.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 657 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen obch. zák. ), nesmí obchodní zástupce sdělit údaje získané od zastoupeného při své činnosti bez souhlasu zastoupeného jiným osobám nebo je využít pro sebe nebo pro jiné osoby, pokud by to bylo v rozporu se zájmy zastoupeného. Tato povinnost trvá i po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení.


Nejvyšší soud považuje za nadbytečné zabývat se námitkou dovolatele ohledně neplatnosti ujednání o zákazu konkurence v čl. VII odst. 2 smlouvy, neboť odvolací soud svůj závěr o existenci vzájemné pohledávky povinné nevybudoval na porušení tohoto ujednání, nýbrž na porušení ujednání o povinnosti mlčenlivosti podle čl. VII odst. 1 smlouvy, a to konkrétně té jeho části, jež dovolateli zakazuje využít pro sebe údaje, skutečnosti a postupy, s nimiž se seznámí během své činnosti pro povinnou. S námitkou neplatnosti tohoto ujednání se nelze ztotožnit; časové, územní nebo osobní omezení, jež musí splňovat konkurenční doložka (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4 pod č. 73), se na ujednání o povinnosti mlčenlivosti nevztahuje a tato povinnost je ve smlouvě oproti ustanovení § 657 obch. zák. navíc omezena pouze na dobu jednoho roku po ukončení smlouvy. Nerovné postavení účastníků toto ujednání nezakládá, neboť (na rozdíl od konkurenční doložky) neomezuje dovolatele ve svobodě podnikání, nýbrž pouze po určitou dobu chrání povinnou před komerčním využitím údajů, se kterými se dovolatel během své činnosti seznámil (a to i těch, jež nemají povahu obchodního tajemství, srov. Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 5. díl, LINDE Praha 1999, str. 385).


Zjištění odvolacího soudu, že dovolatel po skončení smlouvy při své podnikatelské činnosti využil údajů, s nimiž se seznámil u povinné za trvání obchodního zastoupení, však v dokazování zopakovaném odvolacím soudem (§ 213 odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.) oporu vskutku nemá. Ohledně výrobku S. z objednávky na č.l. 100 a z faktury na č.l. 99 vyplývá pouze to, že dovolatel prodal takto označené výrobky třetí osobě. Z popisu výrobku S. na č.l. 98 vyplývá, že tento výrobek v České republice exkluzivně distribuuje společnost I. C., spol. s r.o. V propagačním materiálu na č.l. 265 je jako výrobce tohoto produktu uvedena společnost I. C., spol. s r.o. Z popisu na č.l. 97 je zřejmé, že dovolatelův výrobek téhož označení je prakticky totožný s výrobkem, jejž podle popisu na č.l. 98 distribuuje společnost I. C., spol. s r.o., nicméně skutečnost, že při výrobě a prodeji tohoto výrobku dovolatel využil údajů, s nimiž se seznámil u povinné X. C. R. spol. s r.o. v likvidaci, během své činnosti pro ni, ze žádného z těchto důkazů nevyplývá.


U výrobku S. I. z listin na č.l. 104 a 105 sice dále vyplývá, že oba takto označené výrobky jsou v podstatě totožné, podle propagačního letáku na č.l. 105 je ale exkluzivním distributorem tohoto výrobku v České republice společnost X., spol. s r.o. Tentýž závěr lze dovodit z katalogu výrobků této společnosti na č.l. 235-236. Z výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 21 T 144/2002 (č.l. 150-153), a z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 44 To 86/2003 (č.l. 309-313), pak vyplývá pouze to, že dovolatel v době od září 1999 do února 2002 vyráběl a prodával výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou S. I., zapsanou u Úřadu průmyslového vlastnictví pro společnost X., spol. s r.o. Ze žádného z těchto důkazů však nevyplývá, že při výrobě a prodeji těchto výrobků dovolatel využil údajů, s nimiž se seznámil u povinné X. C. R. spol. s r.o. v likvidaci, za trvání obchodního zastoupení.


Lze tedy uzavřít, že zjištění odvolacího soudu, podle něhož dovolatel po ukončení obchodního zastoupení využil při svém podnikání údajů, s nimiž se seznámil u povinné za trvání obchodního zastoupení, je provedenými důkazy podloženo natolik nedostatečně, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je naplněn.


Naopak výtce, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s námitkou, že školení v roce 1994 nelze dovolateli účtovat, neboť proběhla před podpisem smlouvy ze dne 6. 1. 1995 a tato smlouva závazek k náhradě nákladů školení konaných před jejím uzavřením neobsahovala, lze sice přisvědčit, kromě těchto nákladů měl ale odvolací soud za prokázány i náklady školení konaných v letech 1995 a 1997 (že se tato školení konala, dovolatel ostatně nezpochybňuje). Polemika se závěrem odvolacího soudu, že náklady těchto školení nejméně ve výši vymáhané pohledávky byly prokázány z kalkulace předložené povinnou a na základě § 136 o.s.ř., je pouze kritikou hodnocení důkazů, jež s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) v dovolacím řízení nelze zpochybnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3178/2005).


Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. byl však uplatněn právem; Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, § 243b odst. 3, věta první, o.s.ř.).





Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o.s.ř.).


O nákladech dovolacího řízení rozhodne podle výsledků dalšího řízení buď soud (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.) nebo soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. června 2007


JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.


předsedkyně senátu