20 Cdo 280/2006
Datum rozhodnutí: 28.03.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 280/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. kraje, zastoupeného advokátem, proti žalované Okresní správě sociálního zabezpečení v T., o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 34/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2005, č. j. 13 Co 364/2005-110, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce. Odvolací soud se zohledněním judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně pak rozsudku ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, svůj závěr odůvodnil poukazem na právní názor v uvedeném rozhodnutí dovolacího soudu vyslovený, podle kterého je žalobce subjektem, který je ve vztahu k subjektu z exekučního titulu povinnému (příspěvkové organizaci, jejímž je zřizovatelem) omezen v nakládání s majetkem, který svěřil této příspěvkové organizaci k hospodaření; omezení žalobce v nakládání s majetkem svěřeným tomuto subjektu pak má za následek jeho povinnost strpět postižení takovéhoto majetku při vynucování plnění povinnosti vůči jím zřízenému subjektu. Postižení uvedeného majetku žalobce proto představuje při splnění dalších zákonných předpokladů oprávněnost postihu majetku i proti jeho vlastnickému právu a vylučovací žaloba ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o.s.ř. ) není důvodná.

Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení §§ 256 a 267 o.s.ř. a ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, neboť je exekuce vedena na majetek osoby odlišné od osoby uvedené v exekučním titulu. Dle názoru žalobce je napadené rozhodnutí taktéž v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.

Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí (exekucí) na majetku zřizovatele, který byl předán jím zřízené příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004), a nelze tedy byť s časovým odstupem od jeho projevu souhlasit s názorem dovolatele, dle kterého nebyla předmětná otázka v době rozhodování této věci dovolacím soudem řešena. V uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně aplikovatelný i v této právní věci.

Dovolací soud dále poukazuje na skutečnost, že otázkou ústavní konformity výše uvedeného právního závěru se taktéž v reakci na podanou ústavní stížnost dovolatele zabýval Ústavní soud ČR. Ten ve svém usnesení ze dne 2. listopadu 2005, sp. zn. IV. ÚS 455/05 ústavní stížnost žalobce (stěžovatele) jakožto zjevně neopodstatněnou odmítl, když konstatoval, že vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci. Soudy tak přijaly výklad zcela slučitelný s ochranou vlastnického práva stěžovatele a současně i legitimního očekávání věřitele tak, jak je to neodmyslitelné v prostředí právního státu. K Obdobnému závěru došel Ústavní soud ČR také ve svém usnesení ze dne 16. ledna 2006, sp. zn. III. ÚS 333/05. Námitce dovolatele poukazující na porušení ústavně zakotvených práv tak optikou právě uvedeného nelze přisvědčit.

Z výše uvedeného proto plyne, že napadené rozhodnutí je souladné s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, přičemž odvolací soud na tuto judikaturu také přiléhavým způsobem poukázal. Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Žalobcovo dovolání bylo odmítnuto, žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2006

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu