20 Cdo 2785/99
Datum rozhodnutí: 29.08.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2785/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva vnitra, Praha 7, Strojnická 7, proti žalovaným 1) H. J., 2) A. J. a 3) J. J., o zaplacení částky 2.658,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 383/96, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. prosince 1998, č. j. 53 Co 616/98-29, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením městský soud zrušil rozsudek ze dne 8. dubna 1988, č. j. 30 C 383/96-15 (jímž obvodní soud zamítl žalobu o zaplacení částky 2.659,- Kč s příslušenstvím), řízení zastavil a věc postoupil Ministerstvu vnitra České republiky s odůvodněním, že rozhodnutí o vrácení přeplatku platového vyrovnání spadá do jeho pravomoci.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jímž (s poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu) namítá, že jeho právní závěr o nedostatku pravomoci soudu je nesprávný. Podle jejího názoru se totiž o nárok vyplývající ze skončení služebního poměru a o rozhodování o něm jednalo pouze v případě rozhodnutí o přeplatku na platovém vyrovnání zemřelého J. J. a vydáním rozhodnutí o jeho povinnosti přeplatek vrátit pravomoc příslušného služebního funkcionáře skončila. Je-li nyní přeplatek požadován po dědicích zemřelého, děje se tak na základě ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, nejde tedy o věc služebního poměru, nýbrž o spor občanskoprávní, k jehož rozhodnutí je dána pravomoc soudu. Navíc pak žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že vzhledem k době zániku služebního poměru J. J. (1. listopadu 1990) neměla být aplikována ustanovení zákona č. 186/1992 Sb., účinného teprve od 1. července 1992, nýbrž ustanovení zákona č. 100/1970 Sb.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 31. prosince 1998, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen o. s. ř.").

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu - přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (nikoli tedy, jak nesprávně dovozuje žalobkyně, podle písmene f/ téhož ustanovení, jelikož odvolací soud svým rozhodnutím nezastavil řízení o odvolání, nýbrž řízení jako celek) - není důvodné.

Protože vady podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu správnost právního závěru odvolacího soudu, že v předmětné věci není dána pravomoc soudu, nýbrž ministerstva vnitra.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, příp. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 2 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

Jak se výslovně uvádí v samotné žalobě, jde v dané věci o nárok na vrácení přeplatku na platovém vyrovnání bývalých příslušníků SNB (podle zák. č. 100/1970 Sb.) v částce stanovené rozhodnutím Orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra o vyúčtování platového vyrovnání.

Nejvyšší soud již v usnesení z 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod poř. č. 162, dovodil, že k projednání a rozhodování věcí služebního poměru policistů, a to nejen vzniku, změny či zániku tohoto poměru, ale také k rozhodování o nárocích s existencí či zánikem tohoto poměru souvisejících (tedy např. i o platovém vyrovnání) není dána pravomoc soudů, nýbrž ministra vnitra ČR a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších (služebních) funkcionářů, a to i v případech, kdy služební poměr skončil. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zaujal názor, že zaměstnanecký poměr policisty není pracovněprávním vztahem, nýbrž služebním poměrem, vykazujícím typické znaky poměru veřejnoprávního, a že nároky vyplývající z takového poměru, případně z jeho ukončení, jsou z hlediska ustanovení § 7 o. s. ř. jinou věcí" podle druhého odstavce tohoto ustanovení, nikoli věcí vyplývající z pracovněprávního vztahu. Aby byla založena pravomoc soudu, muselo by tu být speciální zákonné ustanovení, jež by založilo soudní pravomoc; takové ustanovení však zákon neobsahuje.

Závěry přijaté v tomto rozhodnutí lze použít i na nároky vzniklé do 30. června 1992 podle zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění zákona č. 63/1983 Sb., zákona č. 74/1990 Sb., zákona č. 169/1990 Sb. a zákona č. 546/1990 Sb. /dále jen zákon č. 100/1970 Sb."/. I do 30. června 1992 služební poměr vznikl mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí dle § 4 odst. 1 zákona č. 100/1970 Sb. /od 1. července 1992 § 5 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném do 31. prosince 1992 - dále jen zákon č. 186/1992 Sb."/) a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišoval od poměru pracovního, který je - naopak - typickým poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. To se projevovalo v právní úpravě služební kázně, možnosti ukládání kázeňských odměn a trestů, omezených možnostech propuštění, úpravě služebního volna, nárocích na dovolenou, zvláštními nároky na skončení služebního poměru a také zvláštními ustanoveními o řízení před služebními orgány (srov. nařízení ministra vnitra ze dne 7. prosince 1983, č. 26/1983, o řízení ve věcech služebního poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti - dále též jen nařízení č. 26/1983" - vydané podle zmocňovacích ustanovení § 122 a § 127 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 100/1970 Sb.).

Ve věcech služebního poměru (např. služební kázně, bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu služby, péče o policisty atd.) jménem Sboru národní bezpečnosti jednali a rozhodovali podle § 2 odst. 2 zákona č. 100/1970 Sb. ministři vnitra České republiky a v rozsahu jimi stanoveném další orgány, náčelníci a velitelé (služební orgány). To, že vedle věcí týkajících se samotného služebního poměru (jeho obsahu, vzniku, změny a zániku) šlo též o rozhodování o nárocích s existencí či zánikem služebního poměru souvisejících, vyplývá např. z ustanovení § 48 (náležitosti), § 108 (odchodné), § 109 (platové vyrovnání), § 110 (příspěvek za službu), § 133 (neoprávněný majetkový prospěch) zákona, jakož i článku 40 odst. 2 nařízení č. 26/1983 Sb., podle kterého se rozhodnutí o náhradě škody, propuštění, odchodném, platovém vyrovnání, příspěvku za službu a úmrtném oznamují doručením jejich opisu příslušníku, případně pozůstalým. I z tohoto posledně uvedeného ustanovení, byť se týká pouze způsobu oznámení (doručení) rozhodnutí, tedy plyne, že také v případě rozhodování o platovém vyrovnání byl k rozhodnutí pravomocný služební orgán. Za tohoto stavu pak byla dána i jeho pravomoc k rozhodování o vrácení přeplatku této dávky.

Na uvedeném přitom nemůže nic změnit ani skutečnost, že J. J. dne 10. dubna 1993 zemřel (srov. ustanovení čl. 65 výše citovaného nařízení, podle něhož se v řízení o věcech služebního poměru postupuje podle tohoto nařízení i v případě, kdy služební poměr příslušníka skončil), ani okolnost, že přeplatek na platovém vyrovnání je požadován po dědicích zemřelého příslušníka (viz. čl. 58 odst. 2 téhož nařízení, podle něhož je účastníkem řízení příslušník nebo pozůstalý, pokud se jich řízení a rozhodnutí přímo týkají).

Jestliže odvolacího soud - odkazuje na shora citované uveřejněné usnesení Nejvyššího soudu - posoudil věc v souladu s výše uvedenými závěry, je jeho právní posouzení správné (byť odvolací soud nesprávně odkázal na ustanovení zákona č. 186/1992 Sb. a prováděcího výnosu č. 374/1992 Sb.). Protože se žalobkyni prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné usnesením zamítl (§ 243b odst. 1, věta první a odst. 5 o. s. ř.).

Žalobkyně nebyla s dovoláním procesně úspěšná, ve smyslu ustanovení § 243d odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. by tedy měla žalovaným nahradit náklady dovolacího řízení; protože u nich žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2001

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu