20 Cdo 2783/2004
Datum rozhodnutí: 22.03.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2783/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky Celní úřad Brno II, se sídlem v Brně, Řípská 9, proti povinnému T. R., zastoupenému advokátkou, pro 9.036.-Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 16 E 404/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.srpna 2003, č.j. 20 Co 239/2003-26, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, maje za to, že obrana povinného založená na tvrzení, že mu vykonávaný titul nebyl doručen, je nedůvodná, neboť z obsahu správního spisu se podává, že vykonávaný platební výměr byl povinnému doručen na adresu jeho bydliště, povinný si však zásilku nevyzvedl.

Povinný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřoval v tom, že se soudy spokojily při zkoumání existence a vykonatelnosti titulu jen s předložením prosté kopie platebního výměru, na níž je formou razítka, data a nečitelného podpisu uveden údaj o tom, že fotokopie souhlasí s originálem. Dovolatel je přesvědčen, že předložení takové kopie není splněním povinnosti dle § 261 odst. 2 o.s.ř., k čemuž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 20 Cdo 785/2002. Obdobně pak odvolací soud zkoumal vykonatelnost titulu jen z kopií doručenek. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o možnosti ověření exekučních titulů samotnými orgány dosud nerozhodoval, má dovolatel za to, že svým dovoláním otvírá rozhodnutí o otázce zásadního právního významu.



Dovolání však přípustné není.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.

Ačkoli dovolatel své dovolání výslovnou citací a pojmenováním vztahuje k dovolacímu důvodu založenému na nesprávném právním posouzení, správnost právních názorů, jež odvolací soud použil při přezkoumání správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci nařízení výkonu rozhodnutí, nezpochybňuje a jeho dovolání svým obsahem míří na postup odvolacího soudu, v jehož rámci ten dosáhl závěru o existenci vykonávaného titulu a jeho vykonatelnosti; taková výtka však ve smyslu shora uvedené konstrukce přípustnosti dovolání v obdobných procesních situacích otázku po právní stránce zásadního významu založit nemůže, neboť jde o výtku co do své podstaty skutkovou týkající se vady řízení a mířící na to, že soudem dosažený závěr nemá oporu v řádném šetření existence titulu a okolností jeho doručování. Dovolatel se však v tomto směru zásadně mýlí, když z výsledku takových postupů odvolacího soudu založených na kopiích listin opatřených potvrzením jejich totožnosti s originály vydanými tímž orgánem, jenž vede řízení, dovozuje závěr o nesprávném právním posouzení zjišťovaných skutečností; odvolací soud zde ve vztahu k takovým výsledkům šetření žádné právní otázky neřeší.

Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.



Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Povinný s dovoláním úspěšný nebyl, oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

.

V Brně dne 22.března 2005

JUDr. František I š t v á n e k , v.r.

předseda senátu