20 Cdo 2773/2005
Datum rozhodnutí: 11.01.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2773/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. kraje, zastoupeného advokátem, proti žalované P. l. v., a.s., zastoupené advokátkou, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 123/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. června 2005, č. j. 11 Co 405/2004-60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 1.200,- Kč, k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí z exekuce. Podle názoru odvolacího soudu se z platné právní úpravy podává, že kraje svůj majetek předávají příspěvkovým organizacím do správy, čímž sice zůstává zachováno jejich vlastnictví k tomuto majetku, avšak obsah tohoto vlastnictví náleží tomu subjektu, kterému zřizovatel majetek svěřil. Ve vztahu ke svěřenému majetku tak oslabuje zřizovatel obsah svého vlastnického práva. Za této situace jím zřízená příspěvková organizace s vlastní právní subjektivitou nese i odpovědnost za své závazky, které jí vznikly při její činnosti a lze proti ní vést exekuci, přičemž tyto závazky mohou být uspokojeny taktéž z majetku, který jí byl žalobcem svěřen. Dále odvolací soud poukázal na věcnou souladnost svých právních závěrů s názorem Nejvyššího soudu ČR publikovaného v usnesení ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004.

Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení §§ 256 a 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o.s.ř. ) a § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, neboť je exekuce vedena proti osobě odlišné od osoby uvedené v exekučním titulu. Dle názoru žalobce je napadené rozhodnutí taktéž v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla, aby bylo pro nepřípustnost a nadto nedůvodnost dovolacím soudem odmítnuto. V této souvislosti poukázala na judikaturu dovolacího soudu, podle které je žalobce povinen strpět postižení svého majetku, pokud jej svěřil své příspěvkové organizaci, jakožto autonomnímu právnímu subjektu k samostatnému hospodaření.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.

Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004). V uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně aplikovatelný i v této právní věci.

Dovolací soud dále poukazuje na skutečnost, že otázkou ústavní konformity výše uvedeného právního závěru se taktéž v reakci na podanou ústavní stížnost dovolatele zabýval Ústavní soud ČR. Ten ve svém usnesení ze dne 2. listopadu 2005, sp. zn. IV. ÚS 455/05, ústavní stížnost žalobce (stěžovatele) jakožto zjevně neopodstatněnou odmítl, když konstatoval, že vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci. Soudy tak přijaly výklad zcela slučitelný s ochranou vlastnického práva stěžovatele a současně i legitimního očekávání věřitele tak, jak je to neodmyslitelné v prostředí právního státu. Námitce dovolatele poukazující na porušení ústavně zakotvených práv tak optikou právě uvedeného nelze přisvědčit.

Z výše uvedeného tedy plyne, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, na kterou ostatně v odůvodnění přiléhavě odkazuje odvolací soud. Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. § 8 písm. a/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem tedy ve výši 1.200,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 11. ledna 2006

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu