20 Cdo 2762/2006
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 2762/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému M. P., zastoupenému advokátem, pro částku 525.862,- Kč s příslušenstvím, srážkami z odměny, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. E 2895/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze 3. 1. 2006, č. j. 20 Co 546/2005-42, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 8. 9. 2005, č. j. E 2895/2005-24, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 10. 2003, č. j. 2 T 3/2003-545, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze z 20. 1. 2004, č. j. 7 To 156/03-632, jímž byl povinný v adhezním řízení zavázán uhradit škodu oprávněné v částce 525.682,- Kč). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že k výkonu navržený rozsudek je formálně i materiálně vykonatelný (což podle krajského soudu povinný v odvolání ani nezpochybnil), že jeho věcná správnost nemůže být předmětem přezkumu ve vykonávacím řízení, a že jednání nebylo třeba nařizovat vzhledem k ustanovení § 254 odst. 6 o. s. ř.


V dovolání (jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a řešení které právní otázky je v rozporu s hmotným právem), povinný ohlašuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., a aniž specifikuje, v čem spatřuje jejich naplnění ve věci samé navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. za užití ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že dovolatel v řízení vystupoval, ač neměl způsobilost být účastníkem řízení.


V ručně psané části dovolání, která je nedílnou součástí tohoto podání (sepsaného advokátem ustanoveným podle § 30 o. s. ř.), dále povinný kromě jiného zdůrazňuje, že


- mu žádné vykonatelné rozhodnutí soudní moci dle hlavy IV. Ústavy ČR neukládá plnění povinností


- písemnosti označené jako rozsudek krajského soudu z 22. 10. 2003, č. j. 2 T 3/2003-545 a usnesení vrchního soudu z 20. 1. 2004, č. j. 7 To 156/03-632, jsou podle jeho názoru právně zcela irelevantní


- nikdy nebyl trestně stíhán před trestním soudem


- rozsudek nebyl vyhlášen jménem republiky


- relevantně právně neexistuje strana povinná, atd. (viz další obsah podání na č.l. 80-83);


skutečnost, že odvolací soud nenařídil jednání, dovolatel kvalifikuje jako akt libovůle předsedy senátu JUDr. K. .


Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.


Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o. s. ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o. s. ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o. s. ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o. s. ř.). Žádnou nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu nevytkl.


Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce). V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).


Dovolatelova námitka jeho nezpůsobilosti být účastníkem řízení (kromě toho, že nemá oporu ve spise, protože tuto způsobilost má podle § 19 o. s. ř. každý, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, jež u fyzických osob zaniká jen smrtí /§ 7 odst. 2 občanského zákoníku/) založit přípustnost dovolání nemůže, jelikož k vadě řízení podle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud přihlédne, stejně jako k některým dalším tzv. zmatečnostním vadám, jen v případě o který zde ovšem (viz výše) nejde kdy je dovolání přípustné. Samotná vada podle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy (od 1. 1. 2001) způsobilým dovolacím důvodem není a může být posouzena jedině v řízení o žalobě pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 8. 200, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2003, pod poř. č. 32).





Stejně tak nemá oporu ve spise (viz č.l. 3-21, kde jsou zažurnalizována obě výše citovaná rozhodnutí vydaná v trestním řízení, z nichž rozsudek soudu prvního stupně, jenž je exekučním titulem, je opatřen doložkou, že dne 20. 1. 2004 nabyl právní moci /a tedy podle § 261a odst. 2 o. s. ř. dne 23. 1. 2004 i vykonatelnosti/) dovolatelovo tvrzení, že neexistují vykonatelná rozhodnutí ze soudního řízení trestního .


K dovolatelově námitce neústavnosti postupu odvolacího soudu, nenařídil-li jednání, dovolací soud zdůrazňuje, že při nařízení exekuce se neuplatní zásada ústnosti a přímosti; ve smyslu § 253 o. s. ř. naopak platí, že výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného. Tomu odpovídá, jak je vyjádřeno v § 253 odst. 2 o. s. ř., že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Uvažuje-li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na zřeteli, že jeho rozsah je všeobecný, tj. že platí pro celé exekuční řízení; proto stadium, jímž je nařízení exekuce, se tedy může uplatnit jen ve spojení s prvním odstavcem § 253 o. s. ř. (jenž se týká výlučně právě nařízení výkonu), a to tak, že nařídit jednání proto, aby byl nařízen výkon rozhodnutí, lze jen tehdy, stanoví-li to zákon. Občanský soudní řád však jednání pro nařízení exekuce nepředepisuje. Co do ústavnosti těchto závěrů viz usnesení Ústavního soudu z 27. 3. 1996, sp. zn. III. US 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, ročník 1996 na str. 551 553, v němž ústavní soud zdůraznil zvláštní povahu exekučního řízení, jež není řízením nalézacím ve věci samé , a jehož účelem je pouze zajistit splnění povinnosti, o níž bylo v nalézacím řízení rozhodnuto pravomocným a vykonatelným titulem. Pro tuto zvláštní povahu nelze podle Ústavního soudu spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut, a že nebyly provedeny další jím navržené důkazy, porušení práv stanovených v článku 96 odst. 2 Ústavy ČR a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. Kurka V., Drápal l., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004).


Námitka, že nalézací (v daném případě adhezní) řízení trpělo vadou spočívající v tom, že rozsudek nebyl vyhlášen jménem republiky , je (kromě toho, že opět nemá oporu v /trestním, viz jeho svazek II., strana 517/ spise) je také nepřípadná; Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (srov. např. usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod č. 123, v jehož odůvodnění se odkazuje na jiné rozhodnutí, a to usnesení z 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, nebo např. usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné v témže časopise č. 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu § 229 o. s. ř. nebo jinou vadou podle § 241a odst. 2 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí (jež by ovšem byla stejně pro založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ důvodem nezpůsobilým).


Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je, aniž se musel zabývat dalšími v dovolání uplatněnými, pro nařízení výkonu rozhodnutí však nerelevantními námitkami, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. srpna 2007


JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.


předseda senátu