20 Cdo 2755/2006
Datum rozhodnutí: 22.08.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 2755/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Ing. J. H., správkyně konkursní podstaty, zastoupené advokátem, proti povinnému J. K., pro částku 78.013,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 20 Nc 4653/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci z 12. 4. 2006, č. j. 35 Co 733/2005-25, takto:





I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného změnil usnesení z 20. 4. 2005, č. j. 20 Nc 4653/2005-4 (kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora), tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Své rozhodnutí po zhodnocení svědecké výpovědi bývalé manželky povinného V. K. a listinného důkazu (výzvy Policie ČR k vydání věci) odůvodnil závěrem, že se povinnému podařilo prokázat , že se na adrese, kam mu byl doručován k exekuci navržený rozsudek, v době jeho doručování nezdržoval, takže mu titul nemohl být uložen na poště, z čehož pak krajský soud dovodil, že rozsudek dosud není pravomocný a tudíž ani vykonatelný.


V dovolání oprávněná namítá, že napadené rozhodnutí je absolutním popřením zásady objektivní pravdy, neboť odvolací soud na svém jednání naprosto nepochybně zjistil, že zde pochybil okresní soud tím, že nesprávně vyhodnotil náhradní doručení podkladového rozsudku .


Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.


Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu o nedostatku formální vykonatelnosti podkladového rozsudku, odůvodněný závěrem, že jej protože se povinný v předmětné době v místě doručování nezdržoval nebylo možno doručit uložením na poště podle § 46 odst. 4 o. s. ř.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).


Především přednes učiněný v poslední větě první strany dovolání (č. l. 33 zdola) dokončené v prvním odstavci strany následující, že totiž odvolací soud na svém jednání naprosto nepochybně zjistil, že zde pochybil okresní soud tím, že nesprávně vyhodnotil náhradní doručení podkladového rozsudku , nemá oporu ve spise. Odvolací soud totiž okresnímu soudu jakékoliv hodnocení důkazů nevytýká, nýbrž teprve poté, co sám důkazy navržené povinným až v odvolání provedl dospívá po jejich zhodnocení k závěru, že povinný prokázal skutkový stav jiný, než jak jej vzal za doložený soud prvního stupně (jenž vycházel pouze z údajů uvedených na doručence /č. l. 32 připojeného spisu nalézacího soudu/ a z doložky právní moci z těchto údajů vycházející). Teprve toto hodnocení důkazů odvolacím soudem (odvolací soud a jen on ostatně užívá výslovných formulací po zhodnocení svědecké výpovědi a listinného důkazu a povinnému se podařilo prokázat ) pak kritizuje dovolatelka. Samotné hodnocení důkazů však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a to ani důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz § 132 o. s. ř.) jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. řečeno obecně namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.


Nesprávná je i dovolatelčina argumentace, že podá-li oprávněný návrh na nařízení exekuce titulu označeného soudem jako pravomocný, nemůže být považován za viníka nedůvodnosti návrhu, neboť jednal v dobré víře ve věcnou a formální správnost předchozích rozhodnutí soudu v téže věci . Z usnesení ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002 pod poř. č. 25, totiž plyne, že okolnosti významné pro závěr, že podkladové rozhodnutí je (případně není) vykonatelné, zjišťuje soud i v případě, že je opatřeno tzv. doložkou vykonatelnosti (potvrzením o vykonatelnosti ve smyslu § 261 odst. 2 o. s. ř., resp. § 41 ex. ř.), je-li její věcná správnost jakkoli zpochybněna (což se v daném případě odvolacím tvrzením povinného stalo). Přitom je pravidlem, že soud vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení, zjištěných pomocí šetření, které provedl; ačkoli nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř.


S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněné správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


Dovolatelka procesně úspěšná nebyla, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. by tedy měla povinnému nahradit náklady dovolacího řízení; protože u něj žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.





V Brně dne 22. srpna 2007


JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.


předseda senátu