20 Cdo 2739/2010
Datum rozhodnutí: 30.05.2012
Dotčené předpisy: § 164 o. s. ř., § 204 odst. 1 o. s. ř.




20 Cdo 2739/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného V. L. , proti povinnému T. H. , zastoupenému Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, o 34.053,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 36 Nc 1309/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 25. května 2009, č. j. 28 Co 212/2009-24, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 24. 8. 2008, č. j. 36 Nc 1309/2008-4, jímž obvodní soud na majetek povinného nařídil exekuci. Odvolací soud uzavřel, že exekučním titulem je v souzené věci usnesení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále též jen rozhodčí soud ) z 28. 4. 2004, č. j. Rsp 27/08, jímž bylo řízení zastaveno (výrok 1.) a kterým byl povinný zavázán zaplatit oprávněnému náhradu nákladů rozhodčího řízení, a to zaplacený poplatek za rozhodčí řízení v částce 7.000,- Kč a náklady rozhodčího řízení v částce 34.053,- Kč, to vše do tří dnů... (výrok 2.). Doručení tohoto usnesení povinný nezpochybňuje. Opravným usnesením ze 4. 8. 2008 byl 2. výrok usnesení z 28. 4. 2008 opraven tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému toliko náklady rozhodčího řízení v částce 34.053,- Kč s tím , že zaplacený poplatek za rozhodčí řízení nese žalobce . Z porovnání výrokové části obou usnesení a zejména z odůvodnění opravného usnesení (v němž rozhodčí soud uvedl výslovně, že v části 2. výroku usnesení došlo ke zjevné písařské chybě, když o poplatku zaplaceným žalobcem předem bylo rozhodnuto tak, že žalobce jej nahradí žalovanému, když mělo být rozhodnuto, že poplatek zaplacený částkou 7.000- Kč žalobcem nese žalobce sám ) podle odvolacího soudu jednoznačně plyne, že zřejmá nesprávnost vzniklá písařskou chybou, k níž oprava směřovala, se týkala pouze rozhodnutí o tom, kdo z účastníků v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení ponese poplatkovou povinnost, a že na další části výroku oprava nedopadala. Odvolací soud je názoru, že opravným usnesením nebylo rozhodnuto o opravě týkající se náhrady nákladů rozhodčího řízení v částce 34.053,- Kč, k jejímuž vymožení byl návrh na nařízení exekuce podán, a která v době zahájení exekučního řízení zaplacena nebyla; odvolací námitky povinného proto podle městského soudu neobstojí a rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že to je v rozporu s judikaturou zejména Ústavního soudu), povinný namítá existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že ke dni zahájení exekučního řízení, tedy k 28. 7. 2008, zde byl vykonatelný exekuční titul, usnesení rozhodčího soudu z 28. 4. 2008, pravomocné 10. 6. téhož roku, jelikož na jeho vykonatelnosti nemohlo nic změnit opravné usnesení ze 16. 7. 2008, pravomocné 10. 8. téhož roku, protože to se netýkalo vykonávaného výroku, jímž byl povinný zavázán k zaplacení náhrady nákladů předchozího rozhodčího řízení v částce 34.053,- Kč, nýbrž pouze poplatkové povinnosti (a to tak, že jí povinný ponese sám , že tedy poplatek nebude hradit oprávněnému), jež však předmětem exekučního řízení není.

Podle jeho názoru byly účinky opravovaného usnesení, tedy exekučního titulu, vydáním opravného usnesení pravomocného teprve 10. 8. 2008 odklizeny a ke dni vydání usnesení o nařízení exekuce (4. 8. 2008) a tím spíše ke dni zahájení exekučního řízení (28. 7. 2008), tak exekuční titul neexistoval (jelikož byl nahrazen titulem novým, jehož výkon však navržen nebyl). Původní usnesení z 28. 4. 2008 kromě toho obsahovalo celou řadu vad, pro něž je neurčité a materiálně nevykonatelné, takže už pouze proto muselo být opravným usnesením opraveno celé.

Vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že městský soud při rozhodování o odvolání vycházel z listin, a to usnesení rozhodčího soudu z 28. 4. 2008 a z jeho opravného usnesení ze 16. 7. 2008, aniž však těmito listinami provedl při jednání důkaz. Konečně tím, že povinnému nedoručil opis vyjádření oprávněného k jeho odvolání, mu nesprávným postupem v průběhu řízení odňal možnost jednat před soudem, čímž řízení zatížil zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 o. s. ř.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních /to však netvrdí ani samotný dovolatel/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

V usnesení publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 31/2001 Nejvyšší soud uzavřel, že lhůta k podání odvolání běží znovu od právní moci opravného usnesení (§ 204 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) jen tehdy, směřuje-li odvolání právě jen proti výroku usnesením podle § 164 o. s. ř. opravenému, případně proti výroku na něm závislému; dále pak vysvětlil, že druhá věta ustanovení § 204 odst. 1 o. s. ř. představuje zvláštní případ zásahu do nepřetržitého běhu odvolací lhůty, tedy výjimku, jejímž smyslem je poskytnout možnost podání řádného opravného prostředku i účastníku, jemuž byla újma způsobena teprve rozhodnutím v opraveném znění. Z uvedeného plyne, že má-li jinak být zachováno pravidlo stanovené ve větě první citovaného zákonného ustanovení nutno onu výjimku vykládat tak, že se uplatní pouze tehdy, směřuje-li odvolání právě do výroku usnesením podle § 164 o. s. ř. opraveného, případně do výroku na něm závislého.

O takový případ však v souzené věci nejde, jelikož oprava týkající se poplatku za rozhodčí řízení, spočívající v tom, že původní dikce, podle níž měl povinný poplatek zaplatit oprávněnému, byla změněna tak, že již zaplacený poplatek ponese povinný, nezměnila ani nemohla nic změnit na povinnosti povinného, založené exekučním titulem v původním znění , nyní vymáhané exekucí, totiž na povinnosti zaplatit oprávněnému částku 34.053,- Kč na náhradě nákladů (nalézacího) rozhodčího řízení.

Způsobilou vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není ani námitka, že městský soud při rozhodování o odvolání vycházel z listin, a to usnesení rozhodčího soudu z 28. 4. 2008 a z jeho opravného usnesení ze 6. 7. 2008, aniž však těmito listinami provedl při jednání důkaz. V usnesení publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 25/2002 Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil závěr, že činí-li exekuční soud závěr o vykonatelnosti titulu (a právě otázku, zda a kdy nabyl původní exekuční titul vykonatelnosti, odvolací soud řešil v souvislosti se zkoumáním, zda tento titul byl dotčen opravným usnesením) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, nejde o šetření postupy dle § 122 a násl. o. s. ř. a neuplatní se požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům.

Pro úplnost soud dodává, že výtka směřující k postupu soudu rozhodujícímu za situace, kdy nenařídil ústní jednání, popř. neumožnil povinnému vyjádřit se k věci a uvést důkazy pro podporu svých tvrzení spočívajících ve splnění vymáhané povinnosti, je podřaditelná pod dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 2 písm a) o. s. ř., a tedy (viz výše) v režimu zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípadná. Současně dovolací soud k dovolatelově námitce, že mu byla nenařízením jednání znemožněna účinná obrana, připomíná, že při nařízení exekuce se neuplatní zásada ústnosti a přímosti; ve smyslu § 253 o. s. ř. naopak platí, že exekuci soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného. Tomu odpovídá, jak je vyjádřeno v § 253 odst. 2 o.s.ř., že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Uvažuje-li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na zřeteli, že jeho rozsah je všeobecný, tj. že platí pro celé exekuční řízení; pro stádium, jímž je nařízení exekuce, se tedy může uplatnit jen ve spojení s prvním odstavcem § 253 o. s. ř. (jenž se týká výlučně právě nařízení výkonu), a to tak, že nařídit jednání proto, aby byla nařízena exekuce, lze jen tehdy, stanoví-li to zákon. Občanský soudní řád však jednání pro nařízení exekuce (na rozdíl např. od některých dalších stadií jejího provádění) nepředepisuje. Stran ústavnosti takového postupu a respektování zásady spravedlivého procesu lze zde odkázat na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. března 1996, sp. zn. III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, svazku 5, ročník 1996 I. díl, v oddíle II., dle nějž pro zvláštní povahu exekučního řízení nelze spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut a ani nebyly provedeny jím navrhované důkazy, porušení práv stanovených v čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

K závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá vést ani námitka povinného, že nedoručením opisu vyjádření oprávněného k jeho odvolání mu byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem, čímž mělo řízení být zatíženo zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Podle usnesení Nejvyššího soudu z 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i kdyby nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedený předpoklad v projednávané věci naplněn není. Má-li povinný za to, že mu nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednání před soudem, může svou námitku uplatnit (za předpokladu, že mu dosud neuplynula lhůta) jedině prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu