20 Cdo 2719/2007
Datum rozhodnutí: 30.03.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 2719/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Ch. T., t. & C. S.A., zastoupené advokátem, proti povinné H. H., zastoupené advokátem, pro 5.938,27 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 3167/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2006, č.j. 20 Co 178/2006-30, takto:


Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 8. 2005, č.j. 69 Nc 3167/2005-4, jímž Městský soud v Brně nařídil podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 17 Cm 182/2002, k vymožení pohledávky ve výši 5.938,27 EUR s 18 % úroky z prodlení od 18. 9. 1998 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 38.590,- Kč a pro náklady exekuce, jejichž výše bude v průběhu řízení stanovena, na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. Z. Z., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že není oprávněn zkoumat procesní postup soudu v řízení, které vyústilo ve vydání exekučního titulu, ani otázku, zda v něm měla být věc posouzena podle českého či řeckého práva; okolnost, že byly podány mimořádné opravné prostředky by mohla mít význam v návrhu na odklad provedení exekuce, ale ve fázi nařízení exekuce není rozhodná.


Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval pouze doručením exekučního titulu, nikoli však řízením tomu předcházejícím, v němž nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, povinná byla zbavena práva, aby bylo jednáno v její přítomnosti a mohla se vyjádřit k provedeným důkazům, a nadto soud věc posoudil podle nesprávného hmotného práva. Podkladový rozsudek je proto nezákonný a napadeným rozhodnutím se nezákonnost a nespravedlnost pouze prohlubuje. Podaný návrh na obnovu řízení a jeho odůvodnění měly vést odvolací soud minimálně k odkladu výkonu rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a uložil tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.


Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že s ohledem na důvody, pro které se povinná domáhá obnovy řízení, a které je třeba zkoumat pouze v rozsahu, jenž je potřebný pro vydání rozsudku pro uznání, se nejedná o věc, která by měla zásadní právní význam, a navrhl proto, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).


Povinná argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepředložila a samotným hodnocením obsahu dovolání k takovému závěru dospět nelze.





Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda jde-li o vymožení peněžitého plnění je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo exekuce prováděná jiným způsobem a zda právo není prekludováno.


Je výrazem ustálené soudní praxe, že v exekučním řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58).


Nejvyšší soud již také ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003). V projednávaném případě to tedy znamená, že vytýkaná pochybení soudu v řízení, v němž byl vydán vykonávaný rozsudek, jsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce bezcenná.


Odvolací soud nevybočil z mezí ustálené soudní praxe ani v závěru, podle něhož okolnost, že exekuční titul byl napaden žalobou na obnovu řízení, nemá v řízení o nařízení exekuce význam. Podání tohoto mimořádného opravného prostředku nemá za následek pozbytí vykonatelnosti podkladového rozsudku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1997 pod č. 50). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že exekuci neodložil, je třeba připomenout, že rozhodnout o odkladu exekuce přísluší soudu prvního stupně.


Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.





V Brně dne 30. března 2009


JUDr. Pavel Krbek, v. r.


předseda senátu