20 Cdo 2692/2009
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.




20 Cdo 2692/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce V. Z. , zastoupeného JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 7, proti žalované PEIT Company s. r. o. , se sídlem v Moravské Třebové, nám. T. G. Masaryka 111/6, identifikační číslo osoby 25950142, zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, Soudní 1, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 219/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích z 15. 1. 2009, č. j. 22 Co 473/2008-13, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.760,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Elšíka, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:


Shora označeným rozhodnutím krajský soud v napadené části potvrdil rozsudek ze 16. 7. 2008, č. j. 4 C 219/2007-152, jímž okresní soud vyloučil z exekuce nařízené proti žalobcově manželce tam specifikované movité věci (historická motorová vozidla, tzv. veterány , a stroje, nástroje a nářadí tvořící vybavení dílny). Krajský soud nepřisvědčil odvolací námitce žalované, že žalobce věci (vzniklé zpracováním) nabyl do společného jmění s povinnou za trvání manželství, kdy z jedné či více věcí byla zhotovena jediná věc nová, a že tato nová věc je svou podstatou odlišná od věcí původních, jež zpracováním zanikly, a že tak byla vytvořena originální nová věc . Odvolací soud naopak uzavřel, že žalobce před uzavřením manželství s povinnou nabyl podstatné, rozhodné části historických vozidel, z nichž již bylo zřejmé, o jaké typy vozidel jde. Před uzavřením manželství byl vlastníkem takových jejich částí, ze kterých již bylo možno jednoznačně určit, o jaké vozidlo se jedná, a tedy jejich pozdější opravou či zrenovováním jejich jednotlivých částí již nedošlo k vytvoření nové věci, neboť původní části vozidel, vlastněných jím před uzavřením manželství, nezanikly a nebyla tak vytvořena věc nová, jež by byla vznikla až za trvání manželství. I po opravách a renovaci jednotlivých vozidel, uzavírá odvolací soud, tedy jejich výlučným vlastníkem zůstal žalobce, který vlastnictví nabyl převodem od třetích osob před uzavřením manželství.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm posuzována dovolacím soudem dosud neřešená právní otázka, a to otázka, v jakém faktickém stavu musí být a jaké musí mít vlastnosti movitá věc tak, aby se stala věcí v právním slova smyslu , a zda movitá věc zhotovená za trvání manželství ze součástí pořízených částečně před uzavřením manželství a částečně po něm je součástí společného jmění manželů. Žalovaná ohlašuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a krajskému soudu vytýká opomenutí skutečnosti, že žalobce, což sám uznal, za trvání manželství některé části sporných vozidel nejen opravil a zrenovoval, ale že v téže době dokoupil či jinak zajistil řadu dalších součástek, součástí a vybavení vozidel, a že teprve po zabudování těchto věcí se z jednotlivých součástí stala samostatná věc v právním slova smyslu. Z tohoto nesprávného právního posouzení skutkového stavu pak odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že žalobce je výlučným vlastníkem historických vozidel, jelikož vlastnické právo k nim získal před uzavřením manželství s povinnou. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že žalobce před uzavřením manželství nenabyl vlastnické právo k (samotným) vozidlům, jež jsou součástí soupisu v exekučním řízení, nýbrž, že vlastnické právo nabyl jen k jednotlivým částem, které v té době ještě nebyly věcí v právním slova smyslu.

Dovolatelka zdůrazňuje, že v průběhu řízení před soudy obou stupňů navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru motorových vozidel, ve kterém by měl znalec určit, zda u vozidel došlo za trvání manželství ke zhotovení věci, v němž by tedy měl stanovit, které součásti vozidel jsou původní a které byly dohotoveny za trvání manželství. Znalec by tudíž podle žalované mohl určit, v jakém stavu byla vozidla před uzavřením manželství a v jakém rozsahu byly na nich provedeny práce za trvání manželství. Z těchto skutkových závěrů by pak bylo možno učinit právní závěry ohledně vlastnického práva. Tento důkazní návrh byl však soudy obou stupňů zamítnut, a to přesto, že žalobce sám uvedl, že koupil torza, většinou podvozky, a to ještě ne úplné, a že za trvání manželství provedl jejich celkovou renovaci, tj. opravil stávající části, podvozek a motor doplnil o nové části, postavil novou karoserii a automobil celý zkompletoval do podoby, v níž je v současném stavu, tj. jako vozidlo schopné provozu na pozemních komunikacích. Znalecký posudek by podle dovolatelky také určil, co je vůbec na automobilu původní a jaká část byla nově zhotovena, což by pomohlo k právnímu závěru, zda vznikla nová věc zhotovením, či zda šlo pouze o opravu věci původní. V neprovedení všech důkazů potřebných ke zjištění skutkového stavu věci soud spatřuje vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Občanský zákoník podle dovolatelky nedefinuje pojem movitá věc a občanskoprávní teorie i praxe vymezují věc v právním slova smyslu jako ovladatelný hmotný předmět či ovladatelnou přírodní sílu, které slouží potřebám lidí. Znaky pro vymezení věci v právním slova smyslu jsou tedy ovladatelnost a použitelnost. V daném případě jednotlivé díly vozidel získané před uzavřením manželství tyto podmínky pro určení samostatné věci v právním slova smyslu podle dovolatelky nesplňují, nemohlo se tedy jednat o věc v právním slova smyslu a věc v tomto smyslu (tedy automobil) vznikla až jejím zhotovením za trvání manželství. V závěru dovolání se pak žalovaná s poukazem na neexistenci ustálené judikatury ohledně movitostí dovolává platné judikatury vztahující se např. ke stavbám.

Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, který věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí, nejde kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Žalovaná totiž předně ač jej ohlašuje ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tom smyslu , jak toto ustanovení vykládá judikatura i literatura, nýbrž nesprávné právní posouzení věci vytýká teprve jako důsledek nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu. K tomuto závěru je Nejvyšší soud veden doslovným zněním argumentace uplatněné (viz výše) v dovolání na jeho druhé straně zdola a třetí straně shora (č. l. 226 versa, 227), kde žalovaná výslovně uvádí, že z tohoto nesprávného právního posouzení skutkového stavu pak odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že žalobce je výlučným vlastníkem historických vozidel, jelikož vlastnické právo k nim získal před uzavřením manželství s povinnou , a že by měl znalec určit, zda u předmětných vozidel došlo za trvání manželství ke zhotovení věci, že by tedy měl stanovit, které součásti vozidel jsou původní a které byly dohotoveny za trvání manželství. Znalec by tedy podle žalované mohl stanovit rozsah, v jakém stavu byla vozidla před uzavřením manželství a v jakém rozsahu byly na nich provedeny práce za trvání manželství. Z těchto skutkových závěrů by (teprve) pak bylo možno učinit právní závěry ohledně vlastnického práva .

Literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1919 s. zdola) pro případy, kdy dovolatelé (stejně jako v souzené věci, kdy by k odlišnému, podle dovolatelky správnému právnímu závěru měl soud dospět teprve po doplnění dokazování, jež v současném rozsahu podle jejího názoru k úplně a správně zjištěnému skutkovému stavu nevedlo) namítají nesprávnost právního posouzení věci na základě argumentace, že soud pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, takže v důsledku špatně zjištěného skutkového stavu věci je nesprávné i právní posouzení věci, dovodila, že při úvaze o správnosti právního posouzení věci dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr; to, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká (prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/, případně odst. 3 o. s. ř.) též pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, není v této fázi přezkumu podstatné, a shora zmíněná argumentace je tak pro dovolací řízení z pohledu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) právně bezvýznamná.

K témuž závěru dospěla judikatura - srov. např. rozsudek z 28. srpna 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1994, pod č. 19, v němž vrchní soud uzavřel, že za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení (nyní) § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení; tomuto názoru pak odpovídá i závěr přijatý v rozsudku z 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6/2005, pod poř. č. 98, v němž Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu , což platí i tehdy , jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a), případně odst. 3 o. s. ř.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání bylo zamítnuto, procesně úspěšnému žalovanému tedy podle ustanovení § 142 odst. 1, 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v částce 4.500,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 8, § 10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, sníženou o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 300,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20%, tj. částce 960,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu