20 Cdo 2689/99
Datum rozhodnutí: 21.06.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2689/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně P. b. s. B. D., proti žalovanému R. F., o zaplacení částky 41.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 214/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 1999, č. j. 19 Co 351/98-34, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 30. ledna 1998, č. j. 3 C 214/96-14, zavázal žalovaného k zaplacení částky 41.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. června 1993 do 14. července 1994, s 15 % úrokem" od 15. července 1994 do zaplacení a k náhradě nákladů řízení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

Shora označeným rozsudkem krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil jen tak", že i 15 % úrok označil ve výroku jako úrok z prodlení", a žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení; návrhu žalovaného na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť neshledal, že by v tomto řízení byla řešena otázka zásadního právního významu.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, jímž namítá, že jeho trvalá nezpůsobilost k výkonu dosavadní práce u žalobkyně je důsledkem dřívějšího výkonu této práce. S poukazem na vyhlášku č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků ve vlastnictví, ve znění vyhlášky č. 398/1992 Sb., dovozuje, že žalobkyně právo na vrácení stabilizačního příspěvku nemá, a jestliže jej přes jeho žádost o upuštění od jeho vymáhání požaduje, postupuje v rozporu s dobrými mravy. Smlouvu, v níž se ve smyslu vyhlášky č. 1/1982 Sb. zavázal odpracovat u žalobkyně 10 let v jakékoli dělnické profesi bez ohledu na své vyučení a kvalifikaci, žalovaný hodnotí jako v současnosti, tedy v době diametrálně odlišné" od doby podpisu smlouvy ...naprosto nepřijatelnou, porušující rovnost a nárok na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny základních lidských práv a svobod..." a zasahující do práv zaručených Ústavou. Kromě toho dovolatel poukazuje na rozhodnutí ÚS č. 209/96, a to mimo jiné i ve vztahu k objektivní nemožnosti plnění smlouvy s odvoláním na ust. § 575 odst. 1, 2 občanského zák." Konečně pak namítá, že žalobkyně - byla-li v záhlaví napadeného rozsudku označena jako P. b. s. B. a. s." - nemá ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu procesní způsobilost.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. června 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen o. s. ř.").

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. však není dána již tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení. Dovolání je přípustné pouze tehdy, jestliže rozhodnutí touto vadou skutečně trpí, tj. jestliže se staly skutečnosti, v důsledku nichž vada vznikla a projevila se v rozhodnutí (postupu) odvolacího soudu. Vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. písm. a), b), d)-g) o. s. ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, dovolacímu soudu tedy zbývá posoudit, zda řízení trpí namítnutou vadou podle písmene c) tohoto ustanovení.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.

Žalovaný však ve skutečnosti (tomu ostatně nasvědčuje i výslovné znění bodu II. dovolání) nenamítá nedostatek procesní způsobilosti žalobkyně (§ 20 o. s. ř.), nýbrž pouze nesprávnost jejího označení, z níž pak - chybně - dovozuje zmatečnost řízení podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (k odlišení nedostatku způsobilosti, nikoli ovšem procesní podle § 20 o. s. ř., nýbrž způsobilosti být účastníkem řízení podle § 19 o. s. ř., jež jediná v této souvislosti přichází v úvahu, od nesprávnosti či neúplnosti označení účastníka srov. též rozsudek Nejvyššího soudu z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 346/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1997, pod poř. č. 47). Nesprávnost označení účastníka, i když v průběhu řízení odstraněna nabyla, by však mohla vést k závěru o existenci pouze jiné - než v § 237 o. s. ř. uvedené - vady řízení (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). K takové vadě, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by však soud byl povinen přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (viz. též usnesení Nejvyššího soudu ze 7. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 2380/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod poř. č. 39). Pouze pro úplnost se dodává, že k podání dovolání odůvodněného zmatečností řízení, měla-li by procesně nezpůsobilým účastníkem být žalobkyně, tedy (procesně úspěšná) protistrana, by žalovaný ani nebyl subjektivně legitimován (viz též usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99).

Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to přesto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění". Pro určení, že rozsudek je ve smyslu tohoto ustanovení měnícím, totiž není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, resp. zda jejich práva a povinnosti stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně či nikoli. Odlišnost v tomto smyslu však zjevně nezakládá pouhá okolnost, že odvolací soud jen upřesnil" (jak sám uvedl v odůvodnění svého rozsudku) výrok rozsudku soudu prvního stupně, když pojmem úrok z prodlení" označil příslušenství pohledávky jak za dobu do 14. července 1994, tak za období další. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím.

Použitelnost ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána již proto, že rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť ji odvolací soud svým výrokem nezaložil.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ani podle tohoto ustanovení však dovolání v souzené věci přípustné není. Předně nutno zdůraznit, že k tomu, aby dovolací soud mohl posoudit, zda určitá právní otázka (a není-li vymezena, pak napadené rozhodnutí jako celek) má zásadní právní význam, aby si tedy předběžně mohl vyřešit, zda (vůbec) je dovolání přípustné, musí dovolatel nejprve tvrdit, že určitá odvolacím soudem řešená právní otázka, příp. rozhodnutí jako celek, je zásadního významu. K tomu, aby dovolací soud dospěl ke kladnému závěru o zásadním významu určité právní otázky, příp. rozhodnutí, je ovšem třeba, aby dovolatel uvedl, v čem - konkrétně - je podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce nesprávné, a v čem ona nesprávnost právního posouzení tkví.

61

V daném případě však dovolatel nejenže neuvádí důvody, pro něž má za to, že napadené rozhodnutí (jako celek, jelikož konkrétní právní otázku nevymezil) má zásadní právní význam, ale existenci takovéhoto právního významu ani netvrdí. Za tohoto stavu ovšem dovolací soud nemá možnost posoudit případný judikatorní přesah napadeného rozsudku, tedy - jinými slovy - zda rozsudek řeší otázku judikaturou vyšších soudů dosud nevyřešenou, či otázku jimi sice řešenou, avšak nejednotně, případně zda odvolací soud určitou otázku posoudil jinak, než dosavadní konstatní judikatura.

I kdyby však z obsahu dovolání bylo možno dovodit, že zásadní právní význam je přisuzován výkladu ustanovení § 34 odst. 10 vyhlášky č. 136/1985 Sb. (podle něhož se vrácení stabilizačního příspěvku nevyžaduje v případě, že pracovník se stane vzhledem ke svému zdravotnímu stavu trvale nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro onemocnění vznikající nebo podstatně se zhoršující vlivem pracovního prostředí), pak ani tehdy přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. dána není.

Má-li totiž dovolání být přípustné podle tohoto ustanovení, musí být uplatněn jedině dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze soudu vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tohoto důvodu se však žalovaný (s výjimkou námitky objektivní nemožnosti plnění" podle ustanovení § 575 obč. zák, o níž níže) ve skutečnosti nedovolává, polemizuje-li se závěrem odvolacího soudu, podle něhož existenci trvalé nezpůsobilosti k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce neprokázal. Tento závěr - sám o sobě - je totiž zjištěním skutkového stavu, na nějž pak soud aplikoval příslušný právní předpis (proti jehož užití ani výkladu dovolatel nebrojí). Jestliže ovšem výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., lze tento nedostatek vytýkat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.; ten však - má-li být přípustnost dovolání založena ustanovením § 239 odst. 2 o. s. ř. - žalovanému k dispozici není.

Pokud jde o dovolatelův poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/96, má-li být vyložen jako námitka nesprávného právního posouzení věci, jestliže žaloba nebyla pro zánik závazku v důsledku následné nemožnosti plnění zamítnuta, a je-li v této odlišnosti napadeného rozsudku od zmíněného nálezu spatřován zásadní právní význam rozhodnutí, ani v tomto směru dovolateli přisvědčit nelze. Nález, v němž Ústavní soud aplikoval (kromě jiného) ustanovení § 575 obč. zák., totiž vycházel z odlišného skutkového stavu, a to ze situace, kdy ...k vyřazení pracovníka z pracovního procesu došlo z rozhodnutí organizace..." (přičemž podle odůvodnění nálezu sice byla přímým důvodem rozvázání pracovního poměru dohoda, avšak uzavřená pracovníkem po sdělení zaměstnavatele, že mu dá výpověď pro nadbytečnost), zatímco v souzené věci byl pracovní poměr rozvázán dohodou (z důvodů podle žalovaného zdravotních, jejichž existenci však žalovaný - jak se soudy obou stupňů shodly - neprokázal), jíž žádný úkon či akt směřující k rozvázání pracovního poměru nepředcházel.

Protože dovolání není v souzené věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, žalobkyni, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. června 2001

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu