20 Cdo 2679/2005
Datum rozhodnutí: 25.01.2007
Dotčené předpisy:




20 Cdo 2679/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) M. K. a b) V. K., zastoupených advokátkou, proti povinným 1) J. K., 2) E. K., zastoupeným advokátem, pro částku 1.332.700,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti, pod sp. zn. 1 E 281/99, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Brně z 21. 1. 2005, č.j. 20 Co 449/2004-220, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Povinní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit oprávněným k jejich ruce společné a nerozdílné částku 900,- Kč k rukám jejich zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud v napadené části, tj. ve výroku II. usnesení z 1. 4. 2004, č.j. 1 E 281/99-197, jímž okresní soud zamítl návrh povinných z 2. 1. 2004 (č.l. 177) na úplné zastavení výkonu rozhodnutí (zastaveného I. výrokem téhož rozhodnutí částečně, a to do částky 173.000,- Kč), potvrdil a v zájmu jednoznačnosti a přehlednosti potvrdil i výrok III. usnesení, kterým okresní soud rozhodl, že výkon pokračuje pro 1.119.700,- Kč a náklady řízení ve výši 35.404,- Kč , jejž krajský soud považoval de facto za výrok, kterým se upravuje další vedení řízení, takže zůstává otázkou, zda proti němu je vůbec odvolaní přípustné ; konečně pak odvolací soud potvrdil i IV. výrok usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení o zastavení výkonu.

Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že důvody k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. (spatřované povinnými v tom, že ke dni sepisu podkladového notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, tj. k 17. 12. 1996, neměli oprávnění na plnění zaplacení částky 1.050.000,- Kč podle hmotného práva nárok, jelikož povinný peníze, navíc však pouze v částce 700.000,- Kč, od oprávněného převzal a tedy smlouvu o půjčce perfektně uzavřel teprve následujícího dne, tedy 18. 12. 1996) nejsou.

K odvolacím námitkám povinných, že soud prvního stupně dostatečně nepřihlédl ke zjevnému rozporu mezi potvrzením z 18. 12. 1996, z něhož plyne, že k předání a převzetí částky 1.050.000,- Kč došlo právě onoho dne, a notářským zápisem, dle něhož měla být půjčka poskytnuta v den jeho sepisu, tedy 17. 12. 1996, dále že nepřihlédl k rozporům ve výpovědi 2. oprávněné, že se při hodnocení výpovědi svědka Dufky nezabýval otázkou doby poskytnutí půjčky a že nehodnotil ani věrohodnost výpovědi 1. oprávněného, a k jejich výtkám, že v případě hodnocení všech uvedených důkazů v souvislosti s důkazy (zejména listinnými) dalšími by musel dospět k závěru, že povinný přijal peníze teprve den po sepisu notářského zápisu, navíc nikoli v částce 1.050.000,- Kč, nýbrž pouze 700.000,- Kč, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že hodnocením důkazů provedených před soudy dospěl k závěru, že odvolací námitky stran věrohodnosti jednotlivých důkazů a případných rozporů mezi nimi důvodné nejsou, jelikož žádný z přímých důkazů ani důkazů nepřímých, které by tvořily ucelený řetězec, nevyvrací, že jednání zainteresovaných stran bylo od prvního kontaktu motivováno snahou smlouvu o půjčce uzavřít, že tato smlouva nevyžadující písemnou formu také uzavřena byla, a že na jejím základě došlo k předání finanční částky .

V dovolání (zásadní právní význam přisuzují tomu, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem, konkrétně ustanoveními § 657 obč. zák., jehož výklad dovozuje, že k uzavření smlouvy dochází teprve skutečným odevzdáním předmětu půjčky, a § 558 obč. zák., z něhož plyne, že uznat dluh lze teprve poté, co tento dluh vznikl), povinní namítají nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřují v tom, že ačkoli podle potvrzení z 18. 12. 1996 povinný od oprávněného peníze převzal uvedeného dne, tedy 18. 12. 1996, zatímco notářský zápis obsahující uznání dluhu z titulu půjčky byl sepsán a podepsán 17. 12. 1996, tedy v době, kdy oprávnění podle hmotného práva nárok na plnění ještě neměli, přesto soudy obou stupňů návrh na zastavení výkonu odůvodněný ustanovením § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zamítly.

Oprávnění navrhli odmítnutí odvolání.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Takovýto dovolací důvod však ač jej ohlásili povinní ve skutečnosti neuplatnili. I když totiž podle jejich názoru právní posouzení věci odporuje ustanovení § 657 a § 558 občanského zákoníku a § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. , dovolatelé nenamítají nesprávnou aplikaci ani interpretaci uvedených ustanovení, ale nesprávnost skutkového zjištění, jež pak vedlo k právnímu závěru o nesplnění předpokladů pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (ačkoli ty podle jejich názoru, vycházejícího z jejich vlastní skutkové verze, že notářský zápis obsahující uznání dluhu z titulu půjčky byl sepsán před uzavřením smlouvy, tedy v době neexistence nároků oprávněných na plnění, splněny byly).

Otázka, zda a případně kdy byla uzavřena smlouva o půjčce totiž není otázkou právní, nýbrž skutkovou. Neúplnost, případně nesprávnost skutkových zjištění však lze namítat pouze prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř., jež ovšem jsou k založení přípustnosti dovolání podle § 237 dost. 1 písm. c) nezpůsobilé.

Protože jak vyplývá z výše uvedeného není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení vzniklo podle výsledků řízení oprávněným (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.). Náklady představují odměnu za zastupování advokátem ve výši 750,- Kč [§ 1 odst. 1, § 2, § 12 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška )], sníženou o 50 % podle § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky, (a zvýšenou o 125,- Kč podle § 17 odst. 2 vyhl.) a 2 paušální náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 150,- Kč ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2007

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu

Z