20 Cdo 2666/2004
Datum rozhodnutí: 28.07.2005
Dotčené předpisy: § 135 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 9 odst. 2 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.




20 Cdo 2666/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. p., zastoupeného advokátem, za účasti vedlejší účastnice Římskokatolické farnosti u kostela Narození Panny Marie P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ T. W., 2/ P. P., 3/ H. K., 4/ P. J., 5/ J. V., zastoupeným advokátem, a 6/ R. V., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 229/2000, o dovolání žalobce a vedlejší účastnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.3.2004, č.j. 30 Co 41, 42/2004- 115, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí. Za rozhodující pokládal okolnost, že sporné pozemky byly vydány žalovaným na základě (dvou) rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o půdě ), a tato rozhodnutí mají povahu rozhodnutí správního orgánu učiněných ve správním řízení, jejichž účelem je též vyřešit otázku vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti . Ze správních aktů musí podle § 135 odst. 2 o.s.ř. soud vycházet, nejde-li o akty nicotné, a i u aktů věcně vadných či nezákonných naopak platí presumpce jejich správnosti; jelikož nicotnými nejsou, dospěl odvolací soud k závěru, že se tato rozhodnutí stala nabývacím titulem, na jehož podkladě se žalovaní, resp. právní předchůdkyně pátého a šestého žalovaného, stali vlastníky sporných pozemků . Již proto, uzavřel odvolací soud, nemůže vlastnické právo - oproti tomu - svědčit žalobci.

Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) ohlásil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., a uvedl především, že rozhodnutí pozemkového úřadu jsou rozhodnutí nezákonná, v rozporu s hmotným právem . Již skutečnost, že odvolací soud rozhodl o jeho nároku na základě odlišné právní argumentace (pro soud prvního stupně bylo rozhodující, že nenabyl vlastnictví na základě původní trhové smlouvy proto, že dříve než se stala účinnou, přešlo vlastnictví na stát revizí první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb.) podle dovolatele dokládá, že jde o rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. zásadního významu. Z hlediska dovolatele nejpodstatnější je, že žaloba byla podávána jako určovací o určení vlastnictví a nikoliv na určení neplatnosti správního aktu ; otázka určení vlastnictví je prý základní a širší právní institut, než samotná nezákonnost správního aktu , a totéž platí i o vztahu dílčí nezákonnosti správního aktu k postupům porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody a majetková práva církve v rozhodném období . Do tohoto širšího kontextu patří posouzení i dalších otázek (smlouvy trhové, dobrých mravů, uplatnění zákona o půdě vůbec, resp. že žalovaní neutrpěli žádnou újmu), které odvolací soud pominul, a neoprávněně zaměnil předmět požadovaného určení za neplatnost správního aktu . Tím pak byla podle dovolatele založena vada řízení, jelikož se soud v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. vůbec nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení otázky určení vlastnictví, ačkoli byly tvrzeny a k jejich průkazu i nabízeny důkazy.

Také vedlejší účastnice na straně žalobce podala včasné dovolání, v němž stejně jako žalobce ohlásila oba dovolací důvody podle § 241a odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání je podle ní dána zásadním právním významem otázky rozdílného přístupu obecných soudů k přezkumu správních aktů ; kritická rozhodnutí pozemkového úřadu by měla být kvalifikována jako nulitní proto, že účastníkem příslušných restitučních řízení nebyla, ačkoli jimi být měla, a obšírně v dovolání vyložila, proč tomu tak je. Má za to, že její postavení ve vztahu k uplatněnému nároku je srovnatelné s tím, jež si osvojil žalobce.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), mohou být obdobně významné jen za výjimečného předpokladu, že rovněž zahrnují podmínku sporu o právo (ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. se jinak mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).

O existenci (dovoláním otevřených) právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), však zde zjevně nejde již proto, že odvolací soud ve vztahu k nim uplatnil názory, jež lze mít za standardní a v soudní praxi již ustálené, resp. dominantní.

Odvolací soud - co do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu - zjevně vycházel ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15.7.1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (viz oddíl IV., bod 5), a jeho výkladu, použitého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.7.2000, sp. zn. 28 Cdo 1443/99, na který výslovně odkazoval, a z nějž rozhodné závěry také převzal.

Ty korespondují též názorům, jež vtělil Nejvyšší soud do odůvodnění rozsudku ze dne 26.11.1997, sp. zn. 3 Cdon 1264/96, uveřejněného pod č. 17/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž jsou rozhodnutí podle § 9 odst. 2 a podle § 9 odst. 4 zákona o půdě kladena na roveň coby tituly nabytí vlastnictví (rozhodnutím státního orgánu), stejně jako názorům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999, sp. zn. 20 Cdo 1783/98, uveřejněném pod č. 90/1999 v časopise Soudní judikatura, jestliže se zde uvádí, že vlastnictví oprávněné osoby je založeno nikoliv dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou, nýbrž pravomocným rozhodnutím vydaným ve správním řízení; nabytí vlastnického práva se spojuje s dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody . Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 31.5.1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99, uveřejněném pod č. 19/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a v mnoha rozhodnutích dalších.

Také ohledně procesních důsledků rozhodnutí pozemkového úřadu, posuzovaných z hlediska ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř., uvažoval odvolací soud se shodě s odkazovaným rozsudkem ze dne 11.7.2000, sp. zn. 28 Cdo 1443/99.

V něm Nejvyšší soud konstatoval, že z rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. soud v občanském soudním řízení vychází podle ustanovení § 135 odst. 2, věta druhá, o.s.ř. Protože rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba chápat (stejně jako rozhodnutí téhož orgánu podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) jako rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, které není jen rozhodnutím deklarujícím právní stav, ale rozhodnutím realizujícím institut zvláštního způsobu restituce (rehabilitace) práv původního vlastníka (srov. k tomu č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a tedy tato práva konstituující, nemůže soud v občanském soudním řízení dospět k rozhodnutí, jímž by pak s poukazem na ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. určil (deklaroval) vlastnictví jiné fyzické nebo právnické osoby k nemovitosti než té oprávněné osoby (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.), o jejímž vlastnictví k nemovitosti bylo rozhodnuto rozhodnutím o schválení dohody oprávněné osoby a povinné osoby podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nebo rozhodnutím podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. To platí vždy, pokud nedošlo ke zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu např. na základě obnovy řízení (srov. § 64 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení), popřípadě na základě ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 42 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR. Lze v této souvislosti se zmínit i např. o závěru vyjádřeném v nálezu Ústavního soudu ČR, II. ÚS 257/96 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 9 /ročník 1997/ pod č. 147), že totiž ani sama skutečnost, že pozemky byly vydány v rozporu se základním předpokladem zákona č. 229/1991 Sb., nečiní toto vydání neplatným .

To je též ve shodě se závěrem vysloveným Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 14.5.2003, sp. zn. 28 Cdo 1472/2002, jímž byl požadavek ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. vztažen rovněž k rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 9 odst. 2 zákona o půdě, přičemž tu nejde o správní akt nicotný (nulitní), jehož přezkoumání by bez dalšího náleželo k přezkoumání soudu i mimo rámec správního soudnictví .

K tomu pak Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní) - tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné (co do záporné kvality vady), že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad (nebo aktů samotných), ale nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky) .

Obdobné zaznamenal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17.8.2004, sp. zn. 20 Cdo 723/2003, připojuje odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9.11.1995, sp. zn. IV. ÚS 32/95, resp. na závěr, že ...ani správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období .... s tím, že i z nich soud v občanském soudním řízení - podle ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. - vychází.

A konečně v usnesení ze dne 31.8.2004, sp. zn. 20 Cdo 851/2003, Nejvyšší soud k tomu dodal, že pouhou vadu, nikoli nicotnost, způsobuje i (případná) okolnost, že s určitým subjektem nebylo nakládáno jako s řádným účastníkem správního řízení .

Z uvedeného je nejen zjevné (co bylo již výše předznačeno), že se odvolací soud v dané věci neodchýlil od dříve vyjádřených právních názorů soudní praxe, nýbrž i to, že naopak dovolatelé (žalobce i vedlejší účastnice na jeho straně) vyslovili v dovoláních námitky, které z hlediska správnosti nemohou obstát.

Není především pravdivé tvrzení, že soud prvního stupně a soud odvolací věc posoudily odlišně ; z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je totiž patrné, že (byť k závěru, že uplatněný nárok není důvodný, dospěl i na základě jiné argumentace) jakožto s dalším (dodatečným) důvodem pro zamítnutí žaloby počítal i s tím, na němž své rozhodnutí postavil soud odvolací. (Jen na vysvětlenou dovolateli se poznamenává, že i právní úvahy soudu prvního stupně jsou všeobecně konformní těm, které vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30.6.1995, sp. zn. 3 Cdon 345/93, uveřejněném pod č. 27/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, případně spolu s rozsudkem ze dne 27.1.2005, sp. zn. 20 Cdo 2179/2003.)

Důrazu, který odvolací soud položil na rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 9 odst. 2 zákona o půdě, nelze - jak se podává z výše vyloženého - ani vytknout, že se tím namítanému rámci žaloby o určení vlastnictví podle § 80 písm. c/ o.s.ř. - v obecné poloze jakkoliv zpronevěřil, ať již věcně nebo procesně. Platí totiž, že zjistí-li soud v takovém řízení, že vlastníkem (na základě řádného nabývacího titulu) je někdo jiný, nemůže žalobě vyhovět už proto, že žalobci k uplatněnému nároku nesvědčí aktivní věcná legitimace; zabývat se existencí takového nabývacího titulu, a tím, zda je titulem řádným, je tedy naopak požadavkem, který odtud logicky vyplývá.

Širší kontext určení vlastnictví, jenž byl podle dovolatele pominut (obecně uznávaná práva a svobody, porušovaná majetková práva církve v rozhodném období, dobré mravy, atp.), jehož potřebu dovozuje zjevně ze souvislostí restitučních, zde přímého uplatnění, nejde-li o spor tohoto druhu, logicky nemá.

Promítnuto do procesních souvislostí, o vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jít nemůže, tím méně o vadu, jež by mohla být asociována s výše vyloženým ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Na námitku dovolatelky (vedlejší účastnice), že kritická rozhodnutí pozemkového úřadu jsou nulitní proto, že nebyla účastníkem příslušných řízení, bylo zodpovězeno ve výše citovaném v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 20 Cdo 851/2003. Stojí též za připomenutí, že v dané věci jde o určení vlastnictví žalobce, nikoli vedlejší účastnice.

Je tudíž namístě shrnout, že podmínka, aby dovoláními napadené rozhodnutí bylo zásadního právního významu ve smyslu výše vyloženého § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., splněna není, jelikož dovolacími důvody otevřené právní otázky byly již v soudní praxi otevřeny, a námitky dovolatelů přijatá řešení účinně nezpochybňují.

Dovolání proto nejsou přípustná ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Poněvadž ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud obě dovolání podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; žalovaným, jimž by jejich náhrada příslušela, však v tomto stadiu podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu