20 Cdo 2661/2003
Datum rozhodnutí: 16.12.2004
Dotčené předpisy: § 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 2661/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné B. P., zastoupené advokátem, proti povinnému Z. P., zastoupenému advokátkou, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 Nc 4036/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky Tábor ze dne 29. srpna 2003, č. j. 15 Co 538/2003-29, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 14. 7. 2003, č. j. 4 Nc 4036/2003-22, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce; odvolací soud přitom dospěl k závěru, že povinný předmětný byt a to ani ke dni vydání jeho rozhodnutí, tedy k 29. 8. 2003 nevyklidil a oprávněné nevydal klíče, že tedy svou povinnost nesplnil a že tudíž nebyl dán důvod k zastavení exekuce.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje pouze z ustanovení § 238a odst. 2 písm. d) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), povinný, aniž výslovně uvádí, který z dovolacích důvodů uplatňuje namítá, že to byla právě oprávněná, která mu svým chováním vyklizení bytu znemožnila. Nesouhlasila totiž s tím, aby z bytu odvezl některé věci (o jejichž vypořádání, resp. vydání účastníci vedou nalézací řízení), v průběhu vyklizení přivolala městskou policii a tak mu dobrovolné splnění vymáhané povinnosti znemožnila. Byt pak asi šest týdnů po vydání napadeného rozhodnutí vyklidili vykonavatelé exekutorského úřadu, bylo tedy exekucí provedeno pouze to, co byl vždy ochoten provést.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o.s.ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (v tomto ohledu je poučení poskytnuté odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné, srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6. ročník 2003 pod poř. č. 51); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá také, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovolatel (jenž opomenuv ustanovení § 238a odst. 2 o.s.ř. ostatně pojem zásadní právní význam ani nepoužil) přípustnost dovolání dovozoval jen z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ os.ř. a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.

Povinný předně ani důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř, jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci) neuplatnil; naopak celý obsah vlastního dovolání, tedy jeho bodu IV., směřuje k tomu, aby vysvětlil, že svou povinnost byt vyklidit měl snahu splnit dobrovolně, že tak již začal činit, a že mu ve vyklizení zabránila oprávněná za asistence městské policie (ta, jak uvádí v odvolání, mu nařídila věci vynosit zpět do bytu s odůvodněním, že společné jmění účastníků tehdy nebylo vypořádáno). Povinný nepolemizuje s právním závěrem odvolacího soudu, že je právně nevýznamné, proč byt dosud nebyl vyklizen a klíče odevzdány, a že - naopak - je v řízení o zastavení exekuce relevantní právě a jedině to, zda byt byl skutečně vyklizen. Okolnost, že z bytu neodvezl ani část svých věcí (tj. věcí v jeho výlučném, nikoli ve společném vlastnictví, případně věcí, o jejichž vydání je veden spor), odůvodňuje pouze tím, že s oprávněnou je velice problematická komunikace a že by jeho pokus dopadl stejně jako v únoru 2003.

Protože tedy povinný neuplatnil jediný dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nebylo možno dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud tudíž dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2004

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.

předseda senátu